Co mohli soudruzi za totality zakázat? Cestování, hudbu, dokonce i potrat

Protože máme prázdniny, cestování do zahraniční je teď pro mnohé téma číslo jedna. Jak to bylo za komunismu? Dovolené předcházel opravdu složitý byrokratický proces. Kdo chtěl vycestovat, musel ho absolvovat. Jinak to nešlo. Jako první jste museli podat žádost státní bance o devizový příslib. Devizový příslib byl písemné povolení čerpat devizové prostředky zahraničních měn nutné k výjezdu do nesocialistických zemí. Pokud jste měli pozvání od někoho ze zahraničí, žádat jste nemuseli, ale ten, kdo vás zval, musel v bance složit částku odpovídající délce vašeho pobytu. Pokud jste příslib získali, mohli jste si později vyměnit omezené množství peněz v zahraniční měně. A podat žádost o výjezdní doložku.

Výjezdní doložka. Strašák mnohých, kdo chtěli cestovat. A zároveň důvod, proč mnozí cestovat nemohli. Výjezdní doložka bylo povolení potřebné k cestování do zahraničí. Žádat jste o ni mohli, pokud jste měli devizový příslib a výpis z rejstříku trestů. Tím to ale teprve začínalo. Žádost musel posvětit zaměstnavatel, organizace KSČ a zvláštní oddělení na pracovišti. O studentech rozhodovala škola a Socialistický svaz mládeže, u ostatních národní výbor, uvádí ČT24. A tady byl často kámen úrazu. Stačilo, abyste se někomu znelíbili, neměli nejlepší pověst nebo měli malý vroubek v práci. Třeba jste řekli politický vtip a slyšel vás nesprávný člověk. Nebo tohle udělal někdo ve vaší rodině. Možná jste prohlásili nevinnou větu: „Jinde je líp.“ A už jste mohli čelit obvinění z toho, že chcete emigrovat. Když jste měli štěstí, výjezdní doložku jste dostali. Ale pořád jste ještě nemuseli mít vyhráno. Stačilo, aby si všímavý soused nebo kolega v práci uvědomil, že nezvykle uklízíte v bytě nebo máte „přehnaně“ málo věcí na pracovním stole nebo ve skříňce v šatně. Pokud třeba i den před odjezdem někdo něco takového nahlásil, mohli vás na hranicích otočit a poslat domů. Několik týdnů vyřizování, stresu, shánění potvrzení a peníze za kolky pak vyšly vniveč. Mnohdy to ale nekončilo jen cestou zpátky domů. Mnozí museli absolvovat výslech na StB ohledně toho, zda útěk skutečně plánovali.

Pustit si film nebo seriál, podívat se na program v televizi, zajít do kina či divadla, koupit si knihu nebo si vybrat českého či zahraničního autora, interpreta či program. Dnes naprosto běžné věci. Za totality oblast pečlivě kontrolovaná komunistickou stranou. Ve všech těchto oblastech vládla cenzura a komise, které dohlížely na to, co je pro socialistického člověka vhodné nebo nikoliv. Politika a kultura byly pevně spjaty. Hlavní vliv na to mělo to, že všechny prostředky ke zpřístupnění uměleckých děl a kulturních informací byly v rukou státu. Komunistická strana přitom určovala politické a ideologické směřování kulturní politiky. A režim přikazoval a zakazoval. Kultura byla rovněž hojně využívána k propagandě.

Podle webu totalita.cz byl v říjnu 1948 sestaven první seznam zakázané literatury, na jehož základě byly vyřazovány knihy z veřejných knihoven. Posléze následovaly další a další seznamy. Podle těchto seznamů bylo vyřazeno a následně zničeno kolem 27,5 milionu knih. Podobně to bylo i v ostatních oblastech kultury. Filmy, které komise neschválila, putovaly do trezoru. Z mnohých důvodů. Buďto se na filmu podílel herec nebo tvůrce, kterému byla zakázaná činnost, například protože vystoupil proti režimu nebo emigroval. Nebo se ve filmu objevilo něco, co se soudruhům nelíbilo. Často šlo o nesouhlas s režimem nebo nevinnou poznámku, kterou si komise špatně vyložila. Mnozí filmaři i spisovatelé občas „šli režimu na ruku“ a aby mohli dál působit, sem tam nějakým dílem režimu „podlézali“.

Ani hudební průmysl nebyl ušetřen. Preferovalo se, aby umělci zpívali česky nebo slovensky. Texty písní musely projít schválením cenzora. Závadné části se musely upravit nebo vynechat. Interpreti museli také skládat zkoušky, aby mohli vystupovat. Mezi prověřované znalosti patřil i marxismus-leninismus. A ani to nestačilo. Umělci, mezi nimi i zpěváci, museli svou loajalitu k režimu čas od času projevovat veřejně účastí na festivalech politické písně. Pokud se interpret režimu znelíbil, mohl přijít o možnost veřejně vystupovat. Zákaz dostali například Marta Kubišová nebo Karel Kryl, jejichž tvorba a veřejné působení se dostaly do konfliktu s režimem. Nebo Waldemar Matuška, jehož tvorba byla zakázána kvůli jeho emigraci do Ameriky. Zákaz se netýkal jen veřejného vystupování, ale i prodeje desek, později kazet a produkce písní v rádiích nebo na veřejných místech.

Režim zasahoval nejen do dění ve společnosti, ale i do integrity jednotlivce. A to až do takové míry, že mohli ženě zakázat interrupci. V roce 1957 bylo povoleno provádění interrupcí z jiných než zdravotních důvodů. Od roku 1963 o žádostech rozhodovaly interrupční komise. Tedy pokud žena chtěla podstoupit interrupci, musela před komisi, která její žádost prozkoumala a následně schválila nebo zamítla. Seznam Zprávy uvádí, že schváleno bylo 91,9 % žádostí v roce 1965, 94,8 % žádostí v roce 1982. Zdánlivě je číslo vysoké, je ale třeba brát v úvahu, že mnohé ženy měly z komise takovou hrůzu, že před ni ani nešly. Rovněž hrálo roli to, že nejeden lékař ženě rozhodnutí o interrupci rozmluvil ještě před podáním žádosti.

Komise zkoumala, jak k početí došlo, jaká je sociální a ekonomická situace budoucích rodičů, zda jsou sezdaní, případně zda je některý z nich v manželství s někým jiným. Otázky pokládané komisí se lišily. Stejně jako se lišil přístup členů komise k ženám při osobních schůzkách.

„Byla tam jedna soudružka, která mi řekla, že kdybych neroztáhla nohy, nemusím tohle řešit. A když jsem nebyla zodpovědná doteď, tak se budu muset starat,“ popsala mi pamětnice, které komise žádost zamítla.

Muž, se kterým otěhotněla, ji uvedl v omyl. Tvrdil, že je svobodný, ale byl ženatý. Následně poslal komisi vyjádření, že o dítě stojí a rozvede se. Nestalo se to. Žena nakonec dala dítě k adopci. Kdyby komise neexistovala, nemusela projít těhotenstvím a porodem, o které nestála. Antikoncepce nebyla tolik dostupná jako dnes. Stejně jako sexuální výchova, která byla ve spoustě rodin tabu.

Dnes nám přijde normální, že si můžeme vybrat, kam pojedeme, co budeme číst nebo poslouchat nebo jestli chceme dítě. Za komunismu to ale tak samozřejmé nebylo. A možná právě proto je dobré si občas připomenout, jakou svobodu vlastně máme a že není samozřejmá.