Článek
Svoje manželství bych mohla popsat dvěma slovy. Klidné a milující. S Patrikem (38) jsem se seznámila během studia na vysoké škole. Začátek našeho vztahu byl spíš opatrný. Oba jsme studovali a oběma nám na škole záleželo. Patrik studoval veterinu, já jazyky. Scházeli jsme se párkrát za měsíc. Když mi bylo 23, Patrik promoval. Krátce na to přišel s nabídkou společného bydlení. Nadšeně jsem souhlasila a náš vztah se posunul na další úroveň. Z „moje“ a „tvoje“ se automaticky stalo „naše“. Čas plynul, i já jsem dostudovala a našla jsem si práci v překladatelské agentuře. Netrvalo to dlouho a začali jsme mluvit o svatbě. Vzali jsme se na statku za městem obklopeni přírodou a nejbližší rodinou. Byla jsem šťastná. Oba jsme byli šťastní.
Byli jsme dobře zajištění a domluvili jsme se, že založíme rodinu. Dcera Julie (6) se narodila dva roky po svatbě. Julie byla úžasné dítě. Jenže trochu náročné. Hodně trpěla na koliky. Celé noci proplakala. V té době mi byl Patrik obrovskou oporou. Uspával, přebaloval, později ohříval příkrmy i mléko, bral dceru na procházky, sám mě posílal, ať si odpočinu. Někdy jsem si říkala, že on je mnohem lepší otec než já matka. Díky tomu jsem mohla pořád na půl úvazku pracovat. Pak Julie nastoupila do školy a já do práce na plný úvazek. Patrik dostal místo na veterinární klinice. Znamenalo to více peněz a pevnou pracovní dobu. Zvenčí se zdál náš život jako ideální. A já jsem si opravdu neměla na co stěžovat. Měli jsme krásný dům na hypotéku, kterou nebyl problém splácet. Čtyřikrát ročně jsme jezdili na dovolenou, z toho dvakrát k moři. Patrik mi nosil květiny i drobné dárky. O dceru se staral víc než příkladně.
Jenže jedna drobnost mě tížila. Začalo to před dvěma lety. Malé podivnosti, které se děly u nás doma. Jednou jsem přišla z práce a jako vždycky zamířila rovnou do koupelny. Na poličce pod zrcadlem stála rtěnka. Cizí rtěnka. Značka, kterou jsem neznala. Křiklavě červená barva, kterou jsem neměla odvahu nosit, přestože se mi v obchodě vždycky líbila. Zatočila se mi hlava. Musela jsem se chytit umyvadla. Pak jsem se odhodlala rtěnku otevřít. Byla použitá.
„Co to má být?“ zakřičela jsem, když jsem vyběhla z koupelny přímo do Patrikovy pracovny.
„Co má být co konkrétně, lásko?“ zeptal se klidně.
Hodila jsem po něm rtěnku. Praštila ho do ramene a já kvůli tomu cítila podivné uspokojení. Zvedl ji ze země a postavil na stůl před sebe. Zdálo se, že ve světle počítače o něco pobledl.
„To je dárek pro tebe, miláčku,“ řekl a jeho hlas ani nezakolísal.
„Tuhle barvu nepoužívám. A ty to víš.“
Kývnul hlavou na souhlas.
„Jenže si ji vždycky v obchodě prohlížíš,“ připomněl.
Šokovalo mě, že si to pamatuje. Přesto mi na tom neseděla jedna věc: „Je použitá, Patriku!“
„Jani… Zkoušel jsem ji na ruku. Zajímalo mě, jak vypadá.“ Unaveně si přejel přes obličej dlaní.
Neměla jsem jediný důvod nevěřit mu. Znělo to… logicky. Nějakou kosmetiku mi sem tam koupil. A nikdy mi dárky nepředával okázale. Vždycky je nechal tam, kde věděl, že je najdu.
„Promiň… Děkuju, Patriku.“
O půl roku později, když už jsem na rtěnku skoro zapomněla, uklízela jsem Patrikovy košile. Rovnala jsem ramínka v jeho skříni a do očí mě doslova praštil jeden kousek oblečení.
„Co to má být?“ mumlala jsem sama pro sebe, když jsem vytahovala ze skříně dámský svetr příšerné růžové barvy.
Dívala jsem se na ten kus látky, jako kdyby mi mohl ublížit. A klíčilo ve mně děsivé podezření.
„Patriku!“ zakřičela jsem na celý dům, abych ho přivolala.
Byl tam během půl minuty.
„Copak, miláčku?“ ptal se, když vešel do pokoje.
Pak zamrzl v půli kroku, když viděl, co držím v ruce.
„Podvádíš mě?“ vyslovila jsem nahlas větu, která mi duněla v hlavě.
Rozesmál se. Nehádal se, nebránil, prostě se začal smát.
„Tobě se to zdá vtipné?“ vyhrkla jsem a cítila jsem, jak se mi po tvářích koulejí obrovské horké slzy.
„Janičko…“ zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Pak teprve pokračoval: „Pamatuješ, jak jsem si nedávno objednával košile? Musel jsem někam omylem klepnout a přišel mi i tenhle svetr. Dal jsem ho mezi košile, abych ho nezapomněl poslat zpátky.“
Nevěděla jsem, co odpovědět. Patrik přešel ke mně.
„Podívej, je tam pořád visačka od výrobce,“ vybídl mě a sám mi visačku ukázal.
Nevěřícně jsem sledovala ten malý kousek papíru, který potvrzoval, že můj manžel mluví pravdu.
„Víš, jaký jsem střevo, když nakupuju na internetu. Zítra to vrátím,“ slíbil.
Pak svetr zmizel. A já uvěřila tomu, že šlo o hloupý omyl.
Před třemi měsíci jsem měla v práci rušno. Jedna překladatelka onemocněla, takže se musela její práce rozdělit mezi nás ostatní. Domluvila jsem se s Patrikem, že budu mít víc přesčasů a on se bude starat o Julii. Peníze navíc jsme sice nutně nepotřebovali, ale hodily by se. Mohli bychom si v létě dopřát moje vysněné Maledivy. Převzala jsem tedy polovinu práce za kolegyni. Dvakrát týdně jsem se vracela domů pozdě večer. Tak pozdě, že Julie i Patrik už dávno spali. Tiše jsem se plížila do koupelny a pak rovnou do postele, abych je nerušila. Stejně jako ten večer. Lehla jsem si k Patrikovi a sledovala jsem, jak spí. Srdce mi naplnila láska a vděčnost nad tím, jak skvělého manžela mám. Naklonila jsem se k němu s úmyslem políbit ho na tvář. Jen lehce, aby se nevzbudil. Než jsem to stihla udělat, praštil mě do nosu závan parfému. Byla to silná květinová vůně. Nepatřila mi. Já jsem měla radši lehčí parfémy. Ty byly v koupelně ve skříňce. Znovu jsem nosem natáhla vzduch, jestli se mi to nezdálo. Ne, pořád tu byla. Vtíravá vůně cizího parfému.
Nemluvila jsem o tom. Možná jsem měla. Měla jsem se zeptat. Byla jsem ale unavená z práce. A to poslední, co jsem chtěla, bylo, aby se mi začal hroutit život. Začala jsem dělat něco jiného. Začala jsem sledovat manžela. Ne tak, jak si asi teď představujete. Prostě jsem se víc dívala. Hledala jsem signály, které by potvrdily nevěru. Podivné chování, zvláštní přesčasy, skrývání telefonu. Ale nic z toho se nedělo! Patrik chodil domů přesně načas. Ke mně i k Julii se choval pořád stejně. Telefon nechával ležet, kde mu upadl od ruky. Jednou jsem mu do něj ze zoufalství vlezla.
„Pracovní hovory, chaty s kamarády, fotky, kde byla Julie i já… Kde to sakra má?“ ptala jsem se sama sebe.
Nakonec jsem sama sebe přesvědčila, že se mi ta vůně zdála. Nemohla být skutečná. Nebo možná skutečná byla, ale nepatřila ženě, se kterou se Patrik tajně scházel.
„Jano, posloucháš mě vůbec?“ dolehl ke mně hlas Lenky, mojí kamarádky.
Seděly jsme u nás v kuchyni, Lenka přišla na kus řeči. Patrik byl s Julií na výletě, abych měla den pro sebe. To bylo před měsícem. Od incidentu s parfémem utekly dva měsíce. Od té doby se nestalo nic zvláštního. Až do včerejška. Zase jsem měla přesčas a přišla jsem domů až ve dvě v noci.
„Země volá Janu! Řekneš mi konečně, co se děje?“
„Našla jsem v ložnici černou punčochu. Pod postelí,“ vypravila jsem ze sebe konečně.
„Ten zmetek!“ vyhrkla Lenka okamžitě.
Přestože já jsem pořád váhala, abych si udělala nějaký závěr, ona měla jasno.
„Co budeš dělat?“ ptala se na otázku, kterou jsem si pokládala i já.
S Lenkou jsem sice nic nevyřešila, ale byla jsem ráda, že se o tohle zjištění můžu s někým podělit. Přesto jsem jí neřekla o mých dvou dřívějších nálezech. Patrik mi sice vysvětlil, kde se vzala rtěnka i svetr, ale dalo se tomu věřit? A zase jsem neměla odvahu ptát se. Prostě jsem plakala po nocích a ve dne se tvářila, že je všechno v pořádku. Patrik byl pořád ten skvělý chlap, kterého jsem milovala. Nezměnil se a nic nenasvědčovalo tomu, že by někoho měl. Pokoušela jsem se sama sebe přesvědčit, že i ta punčocha má nějaké vysvětlení.
Na začátku června se vrátila nemocná kolegyně. Prostě jednou ráno seděla na svém místě v kanceláři. Znamenalo to pro mě konec přesčasů. Sotva jsem si stihla oddechnout, požádala mě kolegyně, abych ji seznámila s tím, kolik jsem toho udělala na jejím projektu. Zabralo to většinu dne, kdy moje práce ležela nedotčená.
„Promiň, Patriku, dneska budu zase přesčas,“ napsala jsem rychlou SMS těsně před koncem pracovní doby.
Manžel mi odpověděl fotkou Julie u zmrzlinového stánku. V ruce držela obrovský kornout se zmrzlinou. A k tomu byl text: „To je v pořádku, lásko. My si s Juli uděláme program.“
Zabrala jsem se do práce, abych to stihla co nejdřív. A povedlo se. Krátce po sedmé za mnou bouchly dveře od kanceláře. O půl osmé jsem parkovala před domem. Do domu jsem vešla tiše, kdyby už Julie náhodou spala. A nejspíš spala, protože dům byl tichý. Po špičkách jsem přešla k Juliině pokojíčku. Dveře byly pootevřené. Nakoukla jsem dovnitř. Žaluzie byly zatažené, svítilo jen malé noční světýlko. Julie tiše oddechovala a vlásky se jí kolem hlavy vlnily jako svatozář. Dveře jsem malinko přivřela a vydala jsem se do patra. Tušila jsem, že Patrik bude v pracovně. To potvrdil pruh světla, který pronikal do chodby otevřenými dveřmi. Tiše jsem k nim přešla, abych ho nerušila při práci. Nahlédla jsem dovnitř a spatřila něco, co bych nejradši vymazala z hlavy. Přimražená na místě jsem sledovala, jak za Patrikovým stolem, zády ke mně, stojí vysoká štíhlá žena s blond vlasy. Měla na sobě šaty, punčochy a v ruce držela ten příšerný růžový svetr.
„Patriku!“ vykřikla jsem.
Žena se otočila a já jsem málem omdlela.
Zas a znovu jsem putovala pohledem od vysokých podpatků, přes černé punčochy, tmavě modré šaty, blond vlasy až k tváři mého manžela! Nebyla to žena! Byl to on. V ženských šatech. S parukou na hlavě. Na rtech měl tu červenou rtěnku. Díval se na mě bez jediného slova. Slzy mu rozmazávaly řasenku. Stáli jsme tam jako dvě sochy. Možná několik minut. Pak jsem v sobě našla sílu, vešla jsem do pracovny. Zavřela za sebou dveře a posadila jsem se do křesla v pracovně. Patrik mě celou dobu sledoval pohledem.
„Nic mi k tomu neřekneš?“ zeptala jsem se konečně roztřeseně.
„Mrzí mě, že jsi to zjistila takhle,“ vypravil ze sebe konečně.
„Patriku… můžeš mi to nějak vysvětlit? Co tohle má znamenat?“
Posadil se naproti mně. Zase mlčel. Pak se zadíval do země a začal mluvit: „Vím to asi čtyři roky. Chtěl jsem ti to říct asi stokrát, ale bál jsem se.“
„Co jsi mi chtěl říct? Čeho ses bál?“ Slyšela jsem, jak můj vlastní hlas přeskakuje.
„Jani… já… necítím se jako muž,“ přiznal konečně.
Zalapala jsem po dechu. Dívala jsem se na toho člověka před sebou a došlo mi, že ho vůbec neznám. Jak bych mohla?
„Známe se patnáct let! Kolik toho byla lež?“ rozkřičela jsem se na něj, vstala jsem z křesla a začala jsem přecházet tam a zpátky.
„Nic nebyla lež! Mezi námi je všechno stejné. I my jsme stejní, jen…“ začal.
„Jen teď nemám muže, ale ženu? Kdy jsi mi tohle chtěl říct? Co Julie? Viděla tě takhle?“ pálila jsem na něj jednu otázku za druhou.
Měla jsem pocit, že mě zradil. Že všechno zničil.
„Julie nic neví,“ řekl tiše.
„Aspoň v něčem jsi měl rozum.“ Zastavila jsem se a dívala se na něj.
Pak mi něco došlo. Rozesmála jsem se. Díval se na mě jako zraněné štěně.
„Myslela jsem, že máš milenku. Teď bych byla radši, kdybys ji měl!“
Uplynulo čtrnáct dní. Spím v pokoji pro hosty. Ne proto, že by se mi můj muž hnusil, ale protože sama nevím, co dál. Mluvili jsme o tom. Několikrát. Snažil se mi vysvětlit, že to v sobě nedokáže potlačit. Každý náš rozhovor skončil hádkou. Přesto se ho snažím chápat. Opravdu se snažím. Ale nejde to ze dne na den. Nejvíc mě nebolí to, jak se cítí on. Ani že v sobě objevil zrovna tohle. Nejvíc mě bolí, že mi čtyři dlouhé roky nic neřekl. A největší strach mám z toho, jak tohle jednou přijme naše dcera. Děsí mě, že sama nevím, co budu dělat. Patrik mluvil o tom, že mu stačí občas se převléct. Doma v soukromí. Ale na jak dlouho mu to bude stačit? Vzala jsem si muže. Dokážu žít se ženou?
