Článek
Pozvání na oběd
„Kdy už mi konečně řekneš, co se děje?“ zajímala jsem se, zatímco jsem si vychutnávala oběd, na který mě moje matka Karla (53) poměrně nečekaně pozvala.
„Nic, Lucie.“
Přeměřila jsem si ji pohledem tak, aby si toho všimla. Zahihňala se jako puberťačka a tváře jí zrůžověly.
„No tak jo…“ připustila konečně a zasmála se. „Někoho jsem potkala.“
To je ono! Proto působí takhle. Najednou je veselá, směje se, chová se jinak… Je prostě zamilovaná. Usmála jsem se.
„To je… překvapivé,“ řekla jsem po chvíli.
„Taky se divím. Ale víš, co, Luci? Je to krásný!“
„To mám radost, mami. Kde jsi ho potkala?“
Matka se na okamžik zamyslela. Pak pokrčila rameny a řekla: „Na internetu.“
Na tomhle mi ještě nepřipadalo nic zvláštního. Dneska se lidi na internetu seznamují běžně.
„Znám ho, mami?“
Zavrtěla hlavou. Pak se její obličej znovu rozzářil.
„Je úplně úžasný. Známe se už půl roku. Přijde mi, že ho znám celý život. Je milý, pozorný, má o mě opravdový zájem. Ne jako tvůj otec,“ neodpustila si rýpnutí.
Otec ji opustil kvůli mladší ženě. Je to už přes deset let, ale myslím, že se s tím pořád ještě úplně nesmířila.
Voják ze zahraničí
„Kdy mi ho představíš?“ zeptala jsem se a ignorovala její poznámku o otci.
Zatvářila se posmutněle.
„Co je, mami?“
„To hned tak nepůjde. Je někde, odkud nemůže odejít, když zrovna chce. Je to těžký, víš, Luci?“
„Není ve vězení, že ne, mami?“ plácla jsem zděšeně první, co mi přišlo na mysl.
„Ale ne!“ Rozesmála se. „Naopak.“
„Jak naopak?“
„Je to velmi inteligentní člověk. Má dvě vysoké školy. Je to inženýr,“ prohlásila pyšně.
„Inženýr? Kde tedy je, že nemůže jen tak odejít?“
Začalo ve mně klíčit nepříjemné podezření.
„Mami, není u armády? Nebo na ropné plošině?“ zeptala jsem se opatrně.
„Jak to víš? Je inženýr v armádě. Umíš si představit, kolik vydělává peněz?“
„Maminko…“ povzdechla jsem si.
Podezření se začalo měnit v jistotu.
„Už jste se viděli?“
„Lucie, ty mě vůbec neposloucháš. Říkám ti přece, že je v armádě! V zahraničí. Jak jsme se mohli vidět?“
„Třeba přes videohovor, mami.“
„Nemůže používat videohovory. Víš, jaká bezpečnostní opatření musejí dodržovat?“ Zvedla se od stolu. „Dojedla jsi?“
„Mami, sedni si prosím. Tohle je vážné,“ řekla jsem rázněji, než jsem měla v úmyslu.
„Ano, je to vážné! Prostě jsem někoho potkala a ty to nemůžeš překousnout! Proč mi to děláš, Lucie?“
Nečekala na odpověď, popadla můj talíř s nedojedeným jídlem a zmizela vedle v kuchyni. Rychle jsem vstala od stolu a šla za ní.
„Kolik jsi mu poslala, mami?“
„Cože?“ Otočila se ke mně od kuchyňské linky.
„Ptám se, kolik jsi mu poslala peněz, mami. A na co? Aby mohl přijet na návštěvu? Aby ho propustili? Nebo aby ti mohl něco poslat?“ rozčileně jsem pokládala jednu otázku za druhou.
„Co je ti do toho? Jsem dospělá. Se svými penězi si můžu dělat, co chci,“ zvýšila hlas a skoro křičela.
Je to podvod, mami
„Víš co? Obě bychom se měly uklidnit. Pojď, dáme si kafe, dort a popovídáme si, ano?“ navrhla jsem smířlivě.
„Ne. Jestli chceš něco říct, řekni to hned, Lucie.“
„Je to podvod, mami,“ řekla jsem tiše.
„Jaký podvod? O čem to mluvíš?“
„Je toho plný internet. Pokoušejí se z tebe vytáhnout peníze. Hodně peněz. Pokaždé je to stejné. Napíše ti muž, vybuduje si s tebou vztah, pak začne požadovat peníze. Vždycky je to voják na misi, inženýr nebo třeba tvrdí, že pracuje na ropné plošině,“ vysvětlovala jsem rychle.
„To je lež,“ obvinila mě šeptem.
„Není. Tohle funguje už strašně dlouho. Dělají to celé organizované skupiny. Nepřijede a nevezme si tě. Ani tě nemiluje. Není to skutečný muž,“ trvala jsem na svém.
„Philip je skutečný! Posílá mi svoje fotky. Taky dvě videa. A dokonce i fotku svého služebního průkazu. Přišel mi i oficiální dopis od jeho nadřízeného,“ bránila matka svého drahého.
„Dopis? Nebo e-mail, mami?“
„Je v tom nějaký rozdíl, Lucie? Prostě to byl oficiální dokument!“
„Nebyl. Dneska si můžeš vyrobit v počítači tisíce oficiálně vypadajících dopisů za jeden den. Stejně tak fotky. I videa. Všechno udělá jeden program. Je mi to líto, mami.“
„Říkal mi to…“ zašeptala.
„Cože?“
„Philip mi to říkal! Varoval mě, abych ti nic neříkala. Věděl, že se nás pokusíš rozdělit! Odhadl tě líp než já. A to tě ani nezná! Jsi bezcitná mrcha, Lucie! Nepřeješ mi lásku!“ poslední větu hystericky zaječela.
„Mami… prosím,“ pokoušela jsem se ji uklidnit.
„Vezmi si tohle a vypadni!“ křikla, vrazila mi do ruky balíček se zákusky tak prudce, až jsem cítila, jak se rozpadají. „Vypadni, Lucie!“
Odešla jsem. Ještě z auta jsem na její e-mailovou adresu poslala několik odkazů na články o tomhle druhu podvodu. Odpověď přišla rychle. Byla stručná a chladná.
„Nevěřím ti! Nikdy už mě nekontaktuj.“
Roční mlčení a zvonek
Pokoušela jsem se jí volat. Telefon byl nedostupný. SMS zprávy se nedoručily. Na Facebooku jsem ji nenašla. E-mail se vracel jako nedoručitelný. Musela si mě všude zablokovat. Určitě jí to poradil on, ať už to byl kdokoliv. Sama by nepřišla na to, jak se to dělá. S počítačem ani mobilem to nikdy moc neuměla. Několikrát jsem se pokoušela jít k ní domů. Nikdy neotevřela, přestože v bytě hrála televize. Bylo jedno, jak dlouho jsem zvonila. Jen zvýšila hlasitost televize.
„Nechce se mnou mluvit… Dám jí čas,“ rozhodla jsem se po tomhle všem.
Za půl roku jsem to zkusila znovu. Neotevřela, ale v bytě bylo ticho. Čekala jsem před domem dvě hodiny, než jsem viděla, že přichází od autobusové zastávky. To bylo zvláštní. Hromadnou dopravu neměla ráda. Všude jezdila autem. Rozhlédla jsem se. Auto na parkovišti nestálo.
„Mami?“ oslovila jsem ji opatrně, když mě míjela.
Zastavila se. Pak se velmi pomalu otočila. Vypadala hrozně unaveně.
„Jsi v pořádku, mami?“
Jen přikývla a dívala se kamsi mimo mě.
„Můžeme si promluvit? Mám o tebe strach, mami.“
Odmítavě zavrtěla hlavou.
„Nemám čas. Spěchám. Jsem v pořádku. To je všechno, co musíš vědět, Lucie.“
Otočila se a zamířila k domu. Doběhla jsem ji a chytila ji za rameno. Byla pohublá.
„Mami… Aspoň si mě odblokuj. Nemůžeš mě vymazat ze života kvůli tomu, co se stalo.“
„Můžu, Lucie,“ řekla rázně. „Jsi zlá. Nepřejícná. Philip příští měsíc přijede. A ty se ještě budeš divit!“
Vytrhla se z mého sevření a utekla do domu. Čekala jsem na protějším chodníku. O chvíli později se v jejím kuchyňském okně zavlnila záclona. Pak se zavřely žaluzie.
Ten den jsem na ni, nevím proč, myslela už od rána. Když jsem přišla z práce, byla jsem schopná jen sedět a zírat před sebe. Matka mi chyběla. Měly jsme vždycky hezký vztah. Stály jsme jedna za druhou. Klidně proti celému světu. Proč se to muselo změnit? Brzy to bude rok, kdy jsem naposledy stála v jejím bytě. Celý rok, během kterého jsem s ní mluvila jednou. Venku se stmívalo a já jsem neměla sílu jít ani rozsvítit světlo. Ticho v mém bytě prořízlo zazvonění domovního zvonku.
Můžu zůstat?
„Smím nahoru?“ zazněl v domovním telefonu matčin tichý hlas.
Okamžitě jsem zmáčkla tlačítko, které otevíralo vchodové dveře. Dveře od bytu jsem otevřela hned potom. Trvalo skoro deset minut, než vyšla schody do druhého patra.
„Měla jsi pravdu,“ zašeptala, když konečně stála přede mnou.
„Maminko…“
Na nic jiného jsem se nezmohla. Byla tady. Neupravená, oči rudé a nateklé od pláče. Výrazně zhubla. Pod očima měla temné kruhy. Ale byla tady!
„Pojď dovnitř,“ vyzvala jsem ji.
Až pak jsem si všimla malého kufru, který nesla. Skoro jako kdyby se ho přede mnou pokoušela schovat. Posadily jsme se v mé malé kuchyni. Dlouho mlčela. Na nic jsem se neptala. Možná jsem se bála, že když něco řeknu, zase zmizí.
„Můžu tady pár dní zůstat?“ promluvila konečně.
„Co se stalo?“ položila jsem otázku dřív, než jsem se stihla zarazit.
Matka se rozpovídala. Řekla mi, že mu naposílala spoustu peněz. Měl různé záminky, nejdřív na administrativní poplatky, aby mohl na dovolenou. Tu mu prý zamítli. Pak mu údajně zmrazili konto v bance, protože je příslušník armády. Aby ho odblokovali, potřeboval peníze.
„Poslal mi důkaz,“ řekla a otevřela kabelku.
Vytáhla desky, které otevřela a podala mi jeden papír. Vypadal jako špatná napodobenina výpisu z účtu. Byl tam uvedený zůstatek přes deset milionů dolarů. Přes celý text bylo velkými červenými písmeny napsáno „ZMRAŽENO“.
„Myslela jsem si, že je to skutečné, Lucie.“
Poslala peníze. Pak další, protože údajná banka chtěla poplatek za převod na její účet, když podvodník tvrdil, že jí posílá peníze zpátky. Někdy v té době si musela najít druhou práci. Pak chtěl peníze na poplatek, aby mu povolili sňatek. Pak poplatek za pojištění zásilky, když jí prý poslal zásnubní prsten s diamanty. Ke všemu měla matka falešné dokumenty. Prodala auto, aby na to měla.
„Byla jsem tak strašně hloupá, Lucie! Nakonec slíbil, že přijede. Potřeboval poslední platbu. Velkou platbu. Poslal mi potvrzení o dovolené. Tak jsem si vzala půjčku a poslala mu to. Pak mi napsal krátkou zprávu, že jsou pod útokem.“ Rozplakala se.
Jen jsem se na ni dívala. Nedokázala jsem udělat nic jiného než jí podat krabičku s kapesníky.
„Neozval se. Myslela jsem si, že se mu něco stalo. Měla jsem tak strašný strach, Lucie… Před třemi dny jsem šla na policii. Doufala jsem, že mi poradí, koho kontaktovat, abych o Philipovi dostala nějaké zprávy.“
„Co ti řekli, mami?“ vydechla jsem.
„To, co ty před rokem. Vysvětlili mi, že je to podvod. Ukázali mi jiná oznámení. Všechno sedělo do detailu. Měnila se jen jména, fotky a místa. Lucie, odpusť mi.“ Dívala se na mě a čekala, co řeknu.
Jen jsem vstala a objala ji. Až večer mi přiznala, že neměla na zaplacení elektřiny a odstřihli ji. Na půjčce dluží dvě splátky. Ručí svým bytem. Už začaly chodit výzvy k zaplacení. Je to týden, co u mě zazvonila. Dluh na elektřině jsem vyrovnala. Zaplatila jsem jednu splátku půjčky a řešíme odklad druhé. Matka byla doplnit výpověď na policii. Nikdo už jí ty peníze nevrátí. A pochybuji o tom, že policie něco zjistí.
Pro mě je ale hlavní, že se mnou mluví, i když napravit náš vztah bude ještě složité. Tenhle příběh berte jako varování. Víte, s kým si píše vaše matka, teta nebo babička?
Příběh je inspirovaný skutečným zážitkem mé kamarádky. Její maminka i po třech letech splácí půjčku, kterou si vzala pro podvodníka. Jména byla změněna.
