Článek
Rozsypal-li by se nešťastnému dítěti sáček s touto pochoutkou, je to politování hodná situace, ale na koberci byli jen medvídci oranžoví. Patrně nechutnali onomu špuntovi a tak je házel za sebe. Nadzvedla nás nejen skutečnost, že za dítko zodpovědný dospělý si toho ani nevšiml, ale taky ta oranžová. Je to naše oblíbená příchuť. Plýtvání!
Malí zámečtí návštěvníčci se dělí na zlatíčka a na ( … zde si čtenář doplní sám), prostě ty druhé. „Jémine, to bylo zlatíčko,“ rozplývá se po prohlídce průvodkyně nad šestiletou holčičkou s copánky.
Tedy konkrétní příklad zlatíčka. Vstupujeme do první místnosti. „Teto, můžu jít s tebou?“ Ozve se zdola, někde u mého pravého kolena. „Jasně. A budeš mi hlídat klíče?“ Přikývnutí. V rodinné jídelně, když domluvím: „A teto, víš, co papám ráda já?“ Ve velkém salonu: „A teto, kde mají televizu?“ (Jsme na Moravě.) U dámské koupelny: „A teto, kde se ten záchod na nožičkách splachuje?“ V pracovně kněžny: „A teto, proč jsou ty kliky tak vysoko?“ V knížecím salonu: „A teto, proč mají ty lustry tu kuličku?“ Vysvětlím vypínač, nechám malou kněžnu zatáhnout a rozsvítit. Tím způsobím dokonalý zážitek, i rodičům. Byla jsem dokonce vyfocena do rodinného alba… To jsou zlatíčka.
A nyní případ druhý, protože v současném kulturně společenském rozpoložení některých rodičů nejsou, a nikdy nebudou, hrady a zámky „children friendly“. Tedy vstřícné a vnímavé k potřebám jedinečně individuálně dokonalého (zejména jejich) dítěte. Nemohou být, protože to není v silách lidských. Když kreativní malý tvor ve Velkém sále stojí na hlavě a zpívá si, nezbývá nebohému průvodci s vykřičenými hlasivkami než sebrat veškerou odvahu a požádat maminku o usměrnění ratolesti. Ve většině „nezlatíčkových“ případů se se zlou potáže. Ano, učitelky, lékařky a jiný od(p)borný personál nemá co kafrat do malé osobnosti. Následuje pak zpravidla rozhořčený dopis na ředitelství, že: “ … konsternována přístupem … žádné ohledy k citlivé duši … přestože se čtyřletá dcera velmi zajímá o historii … vážné psychické doživotní trauma … .“ Po takovýchto návštěvách se pak zámecký personál po večerech pod petrolejovou lampou uklidňuje čtením prvorepublikového návštěvnického řádu hradu Karlštejn, kam byl dětem do 6 let přístup zcela zakázán.
Přesto, nikdo není zábavnější, než pravdomluvný prcek, který k naší škodolibé radosti dokáže rodiče uvést do neskutečných situací, kdy se před skupinou cizích osob maminky červenají a tatínci lezou pod koberec. „Maminko, proč ten pán z obrazu vystrkuje zadek?“ citujeme návštěvníčka před obrazem Amor řezající luk od Parmigianina v knížecím salonu. Schválně, jak byste reagovali před dvaceti cizími lidmi Vy? Právě tehdy je jediný, kdo Vás může zachránit, zámecký průvodce, pokud jste na něho byli dosud laskaví.
Takže, milí rodiče, netrapte zámecký personál konzumací kukuřičných křupek a gumových medvídků během prohlídek, protože Váš miláček během 45 minut určitě nezhyne hlady. Když už je Vaše dítko „takové zvukové“, naučte jej zpívat třeba Mozarta, tím zabodujete. A kdyby se brouček ptal na zadečky, záchodky a další, obraťte prosebný pohled na naše laskavé průvodce, který rád zahlaholí: „Až se podíváte, posuneme se do další místnosti.“ Pryč od nestydatých italských malířů.
Zase příště!
