Článek
Plán byl jednoduchý. Vzít služební vůz, kolegy a navštívit dva jiné zámky chtíce se pokochat tamními novinkami.
Plán selhal hned ráno, při srazu. Pokyn byl jasný: sejít se kolem sedmé a za 30 minut poté vyrazit. Ještě čtyřicet minut po stanoveném srazu tam zaměstnanci nebyli, takže jediný přítomný kastelán si stačil zaúčtovat tržby, účty z minulého dne, obsloužit odvlhčovače v kapli a dát si kávu na uklidnění. Za dalších čtyřicet minut byla sice posádka zámeckého vozu naloděna, nicméně to už vůz se zahradníky, který vyrážel po vlastní ose, čekal asi půl hodiny na stanoveném místě setkání, tedy na hodinu vzdáleném parkovišti u obchodního domu. Kolega řídící zámecký vůz všechny ujistil, že ví přece, kudy má jet, a okamžitě zabloudil.
Dobrá věc se však nakonec podařila. Vynořili jsme se z temných hvozdů Moravského krasu a za další hodinu se oba vozy potkaly. Cholerická povaha kastelána se asi dostatečně projevila ve výrazech, ve zprávách posílaných z prvního vozu do druhého čekajícího vozu, protože při příjezdu stála osádka druhého vozu v pozoru s připraveným espresem na uklidnění. Mimochodem, informace o tom, že velitel bude asi rozdávat během cesty černé trestné puntíky, byla přijata s huronským smíchem. Posádka zámeckého vozu odběhla s potřebou, než se vrátila, osádka druhého zahradnického vozu si vzpomenula ještě jednou, do foroty. Takto by se na toaletách střídali doteď, kdyby kastelán nezrušil demokracii a nepřevzal velení ve stylu ‚paní učitelka s mateřskou školkou na výletě‘.
Šťastně jsme dorazili do prvního cíle. Tamní zámecký velitel byl báječný, provedl nás svým zámkem, ukázal nové instalace, poklábosili jsme, zanadávali si. Tedy pouze kasteláni, protože ostatní výletní osazenstvo bylo zaujato děláním veselých selfíček a jiných pitomostí, které se ale musely zvěčnit na chytré telefony. Kastelánka požádala kastelána o kávu na uklidnění a během toho marně přemýšlela, co jí to připomíná. Aha, každočervnové školní výlety!
Po vyhnání z památky nastalo poledne a oběd. Zde je nutné napsat, že jakékoli internetové recenze nemohou zahrnout obdiv k obsluze zarezervované restaurace. Byla neskutečná a trpělivá. Hluboce se před ní skláním. Jídelní lístek byl opravdu bohatý. ‚Co si budeš dávat?‘ ‚Asi tu vepřovou!‘ ‚A ty?‘ ‚No, já nevím.‘ ‚Budete si někdo dávat polívku?‘ Jako kdyby to bylo podmíněno celoúčastí skupiny. ‚Myslíš, že ten bramborák bude domácí?‘ ‚Já Ti nevím?!‘ To už nad námi stojí drahnou dobu číšník. Jeho zápisník je zcela poškrtán změnami typu: „Já si dám svíčkovou!“ „Jé tak já si ji dám taky! Změňte mi to!“ „Vy jste měl ten tu roštěnou, že?“ ujišťuje se obsluha. „Jé, asi jo, já už nevím.“ Po 20 minutách nad naší skupinou stojí opět onen trpělivý číšník a zahajuje dražbu: „Jedna svíčková! Kdo měl objednanou tu svíčkovou?“ Ticho. Nakonec je osazenstvo nakrmeno a můžeme vyrazit na druhou zastávku, tedy druhou památku.
Prohlídka druhého cíle probíhá o poznání hladčeji. Členové teambuildingu jsou umrtveni jídlem, a tak vypadají jako pozorná skupina. Zámecká paní, kolegyně kastelánka je nadšena. Do chvíle, kdy prvnímu slehne oběd a začne přemýšlet, že by to chtělo koupit zde suvenýrovou magnetku. Toho se pochopitelně chytnou ostatní. Kasteláni si popovídají v kanceláři, zatímco zbytek skupiny se vrhne na chudinku pokladní. Po delší době všichni vycházejí ze zámecké pokladny s papírovými pytlíčky plnými suvenýrů, zatímco bílá a zpocená pokladní rychle zamyká a velmi rychlou chůzí mizí v útrobách zahrad. Vedoucí zájezdu využije spokojené nálady své družiny, ještě společné selfie, a poté jsou všichni vehnáni do aut na zpáteční cestu domů. Bez demokracie kastelán naviguje zpět moravskými hvozdy k bodu návratu. Tentokrát šťastně a přímo.
Čtenář odpustí možná expresivnější výrazy, ale tento článek správce života zámeckého učinil ještě pod silným emočním vypětím z teambuildingového zážitku. Už chápe, proč jsou tito specialisté tak dobře placeni!
Sláva, nazdar výletu. Tak zase příště.
