Článek
Mohlo by se zdát, že uprostřed únorové plískanice a zimního sněžení budou nadýchané kaméliové květy vyvolávat úsměv a dobrou náladu. Je nutno přiznat, že mnohá očka se rozzáří a dokáží se kochat. Kochat krásou, kterou umí vytvořit jen příroda. Ale sotva je srdce zahradníkovo ukolébáno pohledem vpravo na kouzelnou dámu v růžovém kabátku hledící na růžovou kamélii Chandleri Elegans – všimněte si, prosím, barevné sladěnosti; už to přiletí zleva: „Tož to mně neříkejte, že je to něco speciálního. Však to vypadá jako ten ibišek, co mám doma na schodech!“ Během jeho útěku ze skleníku se další návštěvník dožaduje vstupenky na tu výstavu orchidejí. U brány již na půl nešťastného zahradníka dorazí pán s dotazem, kudy k těm broméliím. A večer si přečte online článek od novináře, že návštěva zámku byla zklamáním, protože mnoho magnólií k vidění nebylo. Ano, nebylo, zato kamélií pěstuje na tisíce.
Zámecko-zahradnická posádka má nejraději nadšené pěstitele. „Tak jsme tady, zase u vás,“ hlásí sympaťák v lenonkách. S usměvavou paní patří každoročně k prvním příchozím. „Dneska máme termín porodu,“ významně dodává pán. Všichni kouknou jedním směrem, na opravdu kulaté těhotenské bříško návštěvnice. Je neuvěřitelné, že i tak si kvetení zámeckých kamélií nenechali ujít, ale kastelán se v tu chvíli zmůže na jedinou koktavou větu: „Prosím Vás, … kdyby něco, … hned řekněte!“. A v duchu honem přemítá … rychlá … 155. Naštěstí nebylo třeba. Užuž maminka se usmívá, zakoupí dva kaméliové keříky, vždy s omluvným pohledem a se slovy ke svému manželovi: „Ale tahle bílá se maličké moc líbí, víš!?“ A hladí si jemně bříško. A užuž tatínek jen vytahuje bankovky s Boženou Němcovou.
Kvetení rájeckých kaméliových dam neujde pochopitelně ani sdělovacím prostředkům. Ty opětovně všem svým čtenářům sdělí, jako mnohokrát před tím: kolik je zde kaméliových druhů, kolik je tu rostlin, kolik roků mají ty nejstarší keře, kolik roků se zde pěstují, kolik stojí vstupenka, kolik je tu zahradníků, kolikateré číslo má bota hlavní zahradnice a zaručeně spletou otevírací dobu, přestože je kolikátým rokem už stále stejná. Jestli kastelána bude některý návštěvník přesvědčovat, že tuto zaručenou informaci četl v novinách, nebo slyšel v rádiu, přísahá, že ho polije horkým kafem. Asi by to neudělal, ale proč riskovat!?
Nákupní chování homo sapiens bylo podrobeno mnoha analýzám psychologickým, sociologickým, ekonomickým, marketingovým a mezioborově smíšeným. Výsledkem je to, že nebylo o nic víc vysvětleno. I naši zahradníci, podaří-li se jim rozpěstovat rostlinek více, nabídnou je zájemcům ke koupi. Asi nikoho nepřekvapí, že nejžádanější druhy jsou ty, co na pultě nejsou. Nebo chtějí všichni jen ten jeden. Před dvěma roky to byl druh Lauterbach. O rok později všechny navíc napěstované Lauterbachy zůstaly na pultě. Zato byl přistižen jeden zámecký zahradník vycházeje z toalety a mumlaje, že jestli bude chtít ještě někdo tu žlutou (ta neexistuje), urazí mu hlavu. Letošním trendem jsou zatím bezkonkurenčně „nějaké ty bílé“.
Mnoho druhů kamélií bylo díky třem generacím šikovných zámeckých zahradníků vyšlechtěno jen na místním zámku a jsou tedy k vidění pouze zde. Těchto druhů je více než stovka, a protože velitelé kaméliových skleníků byli vesměs muži, někdy pojmenovávali nové druhy výhradně dívčími jmény po milovaných ženách svých životů: Anička, Věruška, Alenka atp. Ondyno jeden od novin zcela vážně navrhl, aby pojmenovali kamélii po presidentovi, když je tak hezký. Kastelán se zahradním velitelem rázem odešli. Zahradník pak byl zahlédnut ve své kanceláři se skleničkou, která nápadně voněla po višňovici. Zdali kastelán vyrazil pro horké kafe a jaké násilné úmysly s ním měl, není známo.
A prosím vás, i když kvetou, fakt nevoní! Tak zas příště pod kamélií!
