Článek
V pokladně drnčí telefon a pán na druhém konci linky se ptá: „Dobrý den, chtěl bych se zeptat, jak je to s prohlídkou zámku v Rájci?“ A zde je třeba zapojit veškeré věštecké schopnosti, na co se zvídavý návštěvník ptá. „Pokud chcete přijet na konkrétní prohlídku a čas, můžete zakoupit vstupenku on-line na našem webu. Jinak je zámek otevřen kromě pondělí denně od 9 do 16 hodin a v 16 hodin začíná poslední prohlídka,“ zkouším. Pán se zvídavě ptá: „Takže zámek je otevřen denně kromě pondělí?“ „Ano, zámek je otevřen denně, kromě pondělí.“ Pán se ptá dál: „Takže v pondělí neprovádíte?“ „No, v pondělí je zavírací den,“ dím znova. Pán chrlí další telefonické dotazy: „Takže musíme dojet do 16 hodin?“ „Ano, musíte přijet před poslední prohlídkou, která začíná v 16 hodin.“ A pán uzavírá: „Jo, tak jo, tak my se zkusíme trefit!“. Pokládám sluchátko telefonu s pocitem, že stejně přijedou v pondělí. Včera, dnes a zítra?
Letní, dovolenku užívající návštěvníci nabydou občas podivných pocitů. Kolegyně drží výklad o technice řezání pískovcových desek v nedalekých jeskyních. Tmavovlasý pán se střídavě mračí na ni a kamsi vpravo. Kolegyně znejistěla a opatrně se ptá: „Nezdá se Vám něco na mém výkladu?“ Návštěvník povytáhne obočí a ukáže doprava na obraz bodrého Kristiána z Roggendorffu: „Když on se na mě tak divně kouká!“ A bude Vás chodit strašit, chce se mi dodat! Chudák Kristián!
Po ránu se pokladna zaplnila do posledního místečka: dorazil objednaný zájezd z vedlejší republiky. 46 osob. Plán byl jednoduchý. Návštěvníci chtějí vidět obě patra zámku, takže se rozdělí na přibližné poloviny, jedna část projde reprezentační sály a druhá část pokoje soukromé, poté se prohodí. Skupina se nikoli úmyslně ocitla pod vedením paní průvodkyně, která si parně maže Neurol na Lexaurin. S překvapení například zjišťuje, že v Česku se platí korunami. Budu-li hodná, řeknu od 1993, budu-li zlá, poznamenám rok 1919. Průvodkyně zájezdu začíná v davu zjišťovat, kdo má koruny. Asi polovina. Další mají karty. Někteří nemají ani jedno, takže se musí domluvit s těmi, co mají na nějakou úhradu. Zkrátím to, protože doposud nevím, zda všichni zaplatili. Ono je to asi jedno, protože část skupiny na prohlídku vůbec nedorazila z občerstvení, část se dožadovala vypuštění ze zámku už v polovině prohlídky a část projevila touhu vidět místo nudných sbírek „kaplnku“. Jak praví tamní přísloví: ‚Adamové deti sú divné smeti.‘ A neorganizovatelné, dodáváme!
Abychom byli spravedliví, i čeští návštěvníci umí občas své entrée zazdít jedinou větou. Vcházejíce do zámecké pokladny vznášejí kreativní dotazy typu: „Tak jak to tu máte?“ a „Tak jak to tady vypadá?“, nebo „Je tu něco k vidění?“, pak „Jaká prohlídka je lepší?“, nebo „Jaký je rozdíl mezi těmi prohlídkami?“ a náš oblíbený: „Jsme tady dobře?“. Odpovědi naleznete v rozluštění tajenky. Nekorunovaným králem pokladen je však pro nás pan profesor Gymnázia Boskovice, který léta přijíždí na renesanční památku v rámci vyučování, a proto se jej kolegyně familiárně zeptala: „Tak pane profesore, kolik studentů máte tentokrát?“ Pan profesor zamrkal přes své lenonky a zašveholil: „2C a půlku 3A!“
Zase příště na hradech a zámcích!
Tajenka: „Hezky!“… „Hezky!“ … „Mnoho!“ … „Obě!“ … „36 schodů!“ a „Kdož ví?!“
