Článek
To takhle jednou stojí přechytralý pán u pokladny na zámku v Buchlovicích a dožaduje se čehosi! Nelze mu vysvětlit, že ono cosi se v areálu místní památky nenachází. Pán se však nenechává odradit. Máme moudrou techniku! Prstíky šmejdí po displeji a v tu chvíli se ozve vítězně: „No, tady to vidím! Tady to máte na webových stránkách napsáno!“ Paní pokladní se ve své obětavosti vůči veřejnosti ještě více vykloní z prodejního okénka, což na buchlovickém zámku vůbec není snadné, a ptá se na jakých webových stránkách to návštěvník našel. „No přece, tady to mám, www.bučovice.cz,“ hlaholí pán. „No jo, ale tady jste v Buchlovicích,“ praví pokladní. Pán se hluboce zamračí a brání se: „Tak to tedy nevím, kde se stala chyba!“ Jindy trpělivá manželka výše zmíněného, stojící opodál, pomalu rudne a ustupuje vzad s výrazem, že sem vůbec nepatří.
Jak kdysi pravila kolegyně z generálního ředitelství na svou obranu, když si spletla dva zámky: „Ale ty naše baráky jsou všechny stejný!“ Bohužel seděla uprostřed kastelánské konference! Smůla.
Tak třeba zámek Hrádek u Nechanic ve východních Čechách. Když ponechal kastelán fasádu béžově světlou, pletli si Hrádek se zámkem Hluboká. Když fasádě vrátil původní červenou barevnost, která na domě byla již za vlastnictví rodu Harrachů, dožadovali se návštěvníci rybníka, na kterém vesloval Jiřík pro Zlatovlásku. Nic nebylo platno, že Petr Štěpánek vesloval okolo Červené Lhoty v jižních Čechách. Prostě to kastelán na Hrádku u Nechanic nemá jednoduché a „ty naše baráky jsou všechny stejné“.
Stejné potíže řeší i náš zámek Rájec nad Svitavou. Jedná se o pojmenování vycházející z historie. Jenže … v roce 1961 se obec Rájec a vedlejší obec Jestřebí sloučila do jednoho města, a vznikl první federativní útvar na našem území: Rájec–Jestřebí. Více pamatující čtenáři vzpomenou „pomlčkovou válku“ v parlamentu po Sametové revoluci. Nicméně zámek Rájec nad Svitavou v Rájci–Jestřebí je již cestovatelský oříšek. A už vůbec se neptejte, jak nám to pomíchala masivní reklama s medvědem a s liškou na onu pramenitou vodu ze Slovenska.
Že už to nemůže být horší? Omyl, přátelé. Nejhorší situace je v místech, kde usazená aristokracie neměla dostatek fantazie a pojmenovala své nové sídlo například … Nové Hrady. Tak zaprvé je to pojmenování lživé, které rychle zastarává, protože stavba stojí už třeba osm století, tedy rozhodně není „nová“. A za druhé snad pouze kastelán a jeho osádka ví, na jakých Nových Hradech že se to má právě nacházet. Ale u běžných návštěvníků … nevím, nevím?! Jižní Čechy, nebo východní?
To takhle jednou odpoledne na hradě Šternberku na Moravě zvoní v pokladně telefon a do něj pláče nešťastná paní, že je zamknuli s manželem v hradním areálu a že stojí u té velké mříže! Paní pokladní přemýšlí, kde v areálu mají jakou mříž? Najednou má nápad a vyťuká číslo na hrad Český Šternberk ve středních Čechách. „Dobrý den, máte na nádvoří nějakou mříž?“ ptá se. A její česká kolegyně říká: „Ano, máme.“ „Tak tam máte dva zamknuté návštěvníky!“ … Ale mezitím volá uplakaná paní na Moravu znova, co tedy bude, kdo že je přijde vysvobodit?! Paní pokladní ze Šternberku na Moravě bez mrknutí oka odpovídá: „Vydržte chvíli, sedám do auta a vyrážím od Olomouce.“
A tak ještě jednou závěrem parafrázujme pohádky jednoho moudřejšího: „Nejspíš ještě se dalo věřit vesničce nedaleko Uherského Hradiště, která se jmenovala Tupesy.“ Historikové mají pro etymologii jména mnohá z němčiny pocházející vysvětlení. My, Moravané, víme své: Tupé si. A toto pojmenování je nám velmi sympatické! Jaj, kdyby se tam nacházel jakési zámek … to bychom kastelánovi během návštěvnické sezóny záviděli!
Tak zase příště – na jaře, na tom správném hradě a zámku.
