Článek
Nezbývá nebohému rodiči než trávit čas s dětmi, třeba na výletě na zámek, kdy se ale dostává do prapodivných situací.
„Dobrý den, rádi bychom na prohlídku zámku. Jsme tři dospělí a dvě děti,“ dá dohromady rodič úvodem. (Pozn. Autory provedena jazyková korektura slovních vložek jako tády je to, jéžiš, ahá, ehm, co jsem to, ach jo, aj.) „Samozřejmě,“ praví pokladní: „Nyní máme za 15 minut prohlídku I. okruhu reprezentačními sály.“ Rodič zajásá: „Výborně, půjdeme.“ A zákeřná pokladní pokračuje chtíc zjistit výši slevy a kategorii vstupného: „Kolik let je Vašim dětem?“. „Pět a sedm, ne počkejte, pět a osm. Péťo, kolik je Ti? Už jo? Tak šest a devět.“ Délka tohoto rozhovoru se úměrně prodlužuje s počtem dětí ve skupině a počtem opravujících babiček. Skočíme tedy o deset minut dál. Pokladní s rozvahou japonského samuraje vytasí další zákeřnou otázku: „Jak budete platit?“ Zcela vykolejen zjišťováním rodinných poměrů zahlaholí návštěvník vítězně: „Já zaplatím za čtyři kartou a babička si chce platit sama!“ „Aha,“ dí necitelná pokladní, „A je babička senior nad 65 let?“… Návrat do bodu nula před 10 minutami.
Klasika. Ale zažili jsme i rozhovory typu: „Ježišmarjá, kde to jsem?“ „Dobrý den, v zámecké pokladně,“ upřesňuje personál. „No jo, ale jaký město?“ vyhrkne návštěvnice.
A protože psané slovo má přinášet ponaučení, probereme si nyní nákup v hradozámecké pokladně v pěti jednoduchých krocích. Vše lze nacvičit! Věříme Vám.
Nejdříve odzbrojíme pokladní krátkým nečekaným zvoláním. Například „dobrý den“. Tím současně upoutáme její pozornost, v horkých letních měsících ji v některých případech probudíme. 1. krok jsme zvládli. Na tabuli u pokladny zvolíme dle fotografií a popisu prohlídku. Dětem doporučujeme vyběhnout 366 schodů na věž, kde vypotí nadbytečné cukry ze zmrzliny, naopak zcela nevhodná je pro ně historická 180 minutová prohlídka Celým zámkem. 2. krok máme. Ve 3. kroku zjistíme počet členů skupiny, dětí, a to i nevlastních. Pět osob. To je sčítání. Základka! 4. krok je složitější. Ale lze jej zvládnout s přehledem a nonšalancí. Je jedno, zda Péťovi je 5 nebo 6. Prostě jedno dítě v mateřské škole a druhé na gymnáziu. Hurá. Druhý konec věkové stupnice je ošemetnější. „Babičko, už Vám bylo 65?“ Tak takto ne, přátelé! Hlaholíte: „Naše babička má do důchodu daleko. To je mladice!“ Babička Vás sama opraví, že již věkové hranice dosáhla. Pokud ne, zaplatí plné vstupné. Za ten pocit mladosti to stojí. A nakupující je za gentlemana.
Nejkritičtějším je krok poslední, 5. Zaplatit. Nespílejte pokladní, že ve sklepení hradu ze 14. století s pětimetrovými zdmi, v severním křídle zámku v pohraničí, nebo v roubené chalupě skanzenu na kopci uprostřed Vysočiny, zlobí signál na platebním terminálu. (Pravděpodobně tento pokladní systém vymyslel někdo, kdo na vyjmenovaných památkách nikdy nebyl.) Mějte ve své peněžence z krokodýlí kůže tajnou rezervu v hotovosti a s grácií hodnou Rockefellera podejte onu tisícikorunu pokladní. Bravo.
Pamatujme: 5×P – pozdrav, prohlídka, počet, přehled, platba. A k tomu dostanete ještě nějaké P navíc, například přízeň pokladních. Tedy pokud to nezazdíte dotazem jako jedna naše návštěvnice: „Prosím Vás, je v zámku zima?“ „Ano, je.“ „A nepůjčila byste mi Váš svetr?“
Tak v létě v hradozámeckých pokladnách. Zase příště!
