Článek
Čeští zámečtí a hradní průvodci jsou náš unikát. Mohou se nám líbit, mohou se nám nelíbit, ale je to naše tradice. Ano, i v zahraničí mají průvodce, ale z drtivé většiny jsou to lektoři, pedagogové, kteří vás provedou placenou, ale většinou již specializovanou prohlídkou. Podobní průvodci jako ti čeští byli výskytem doloženi a pozorováni zatím jen ve Skotsku. A taky brebentili, tam džibr džabřili, ve svých výkladech leccos. Většinou o strašidlech.
„Vážení návštěvníci, vítejte na Státním zámku Rájec nad Svitavou. Dříve, než se přesuneme do reprezentačních sálů v přízemí, řekneme si stručně něco k hysterii rájeckého zámku.“ Jistě, po podobném úvodu vás kastelánova hysterie nemine. Nebo: „Zakladatel zámku Antonín Karel ze Salmu jel do Bruselu a tam umřel.“ Fakticky ano, ale zní to blbě, protože chudák Antonín tam nejel za účelem umřít.
„Na levé straně můžete vidět na obraze mladšího syna Karla na kole.“ Návštěvnice už se nadechuje k odporu. „Ano, je samozřejmě na koni,“ rychle opravuje průvodkyně. Splést si kolo a koně? Dobrý! Výše uvedené jsou přebrepty víceméně neúmyslné.
A pak jsou ty druhé, tryskající z hluboké průvodcovské fantazie, i přes všechny kontroly, odborné texty, knihy a náslechy v terénu. Mladý kolega stojí se skupinkou návštěvníků nad medvědí kůží v knížecí pracovně a s obdivným tónem popisuje: „Tohoto statného ledního medvěda zastřelil kníže Karel František osobně za polárním kruhem.“ Po výkonu se podivuji: „Jak jste na to přišel? Kde jste tu informaci vzal?“ Odpověď je jednoznačná, logika neúprosná: „No, kde žijí polární medvědi? No, tak, kde jinde by ho vzal?“ Tomu nelze odporovat.
Naši pohádkáři často spojí faktické skutečnosti, které by nikoho ani nenapadly spojit. „Zde na stolcích vidíte modely děl. Tyto modely jsou funkční a dá se z nich vystřelit. Salmovské děti z nich střílely a rozstřílely několik dveří, proto zde mezi pokoji dveře chybí.“ Nádhera! Ta fantazie, ten nápad! My jen suše víme, že dveře byly vysazeny kvůli natažení pochozích koberců v prohlídkových trasách a stojí nepoškozeny na půdě.
Spojí-li se fantazie návštěvnická s fantazií průvodcovskou, není cesty zpět. Návštěvník často pomáhá zvídavými dotazy typu: Jak vysoký je strop? Jak dlouhá je chodba? Kolik je na zámku oken? Kolik tady žilo lidí? Nebo třeba… kolik váží ten lustr? „Váží 3 tuny a 568 kilogramů,“ praví Michal. Ani jedné straně tato náklaďáková váha nepřijde divná. Michal navíc právě vyhrál průvodcovskou soutěž o tom, kdo namluví návštěvníkům absurdnější váhu tereziánského křišťálového lustru z 18. století, objektu častých dotazů. Výprask v tomto případě už nepomůže.
Když v roce 2021, před létem, odešla Libuška Šafránková, národ smutnil. Ale ani v nejdivočejších snech by nás nenapadlo, co to způsobí v prohlídce reprezentačních sálů, kde visí portrét tmavovlasé, velkooké Marie ze Salmu na bílém koni. „Jé, to je celá Libuška na Juráškovi,“ dí zájezd seniorek. Od té doby nemá průvodce šanci a všichni chtějí jen fotku s Libuškou. Při zápasu se zapínáním a vypínáním automatického fotoaparátu, nebo hledáním fotoaparátu na novém nepřátelském dotykovém mobilu od vnučky, je to boj na 27 minut.
Mladí průvodci jsou balzámem na kastelánovy nervy a nevyčerpatelným zdrojem pro podobné články. Určitě bude i podruhé, potřetí…
Tak v létě na prohlídce. Zase příště!
