Článek
Jak s oblibou odpovídá kolega na dotazy, co je na zámku nového: „Zaplať pán bůh, už pět set let nic.“ I zdálo by se, že kastelánství je povolání poklidné, vhodné zejména pro kardiaky. Je tomu právě naopak. Tedy kastelán musí mít srdce jako zvon, protože když se jeho zaměstnancům daří, tak se jim daří, a kdo to má vydržet.
Neděle
U odpolední kávy zvoní služební telefon. Ejhle, kolega truhlář. Telefonní hovor začíná nesmělým pozdravem, proneseným sevřeným hlasem. Už to by mnohé varovalo, ale kastelán v tuto dobu má svou pátou kávu a nic jej nevarovalo. Kolega truhlář oznamuje, že se kastelán bude patrně zlobit, ale že na něco zapomněl. Jeho žena začala okolo půl čtvrté odpoledne balit věci. Z počátku si jen myslel, že nastal onen krásný den, kdy vyhrožovala, že jednoho krásného dne jej opustí. A tak se nevzrušoval. Když však zapojila do balení také kolegu truhláře, pochopil, že se věc týká také jeho. Prostě zapomněl, že zítra odjíždí na zaplacenou dovolenou na Vysočinu, což se nyní snaží vykoktat kastelánovi s přísliby, že prasklou toaletu, odpojenou zásuvku, puklé sklo, ulomenou kliku a podobné nepodstatnosti, opraví hned po svém návratu. Nedá se nic dělat, uvedené musí ustoupit před hrozícím rodinným rozvratem.
Pondělí je naštěstí dnem zavíracím, kastelán tedy zaleze obvykle do sklepa a tam bez telefonního signálu přečká tuše vývoj další.
Úterý
Pokladní a vedoucí provozu měly v pondělí také volno. V úterý ráno stojí v zámecké pokladně se svěšenou hlavou. Pokladní služební telefon vyprala. Provozní spadl na beton a zeje v něm díra. Telefon vydává jen duhové světlo. Je nutno řešit telefony.
Středa
Pokladní po ránu vítězoslavně přibíhá, že čistila pračku a našla části služebního telefonu a SIM ve filtru. SIM i po vyprání funguje v jiném telefonu. Sláva. Protože se blíží konec měsíce, je třeba připravit docházkové listy, a zejména účtovat a účtovat. Zahradníci sežehnutí letním sluncem nad růžovými záhony na nádvoří kastelána ubezpečili, že není problém vyúčtovat peníze na nákupy ještě dnes, protože vše mají a již nic nepotřebují.
Čtvrtek
Kastelána hned po ránu přepadli zahradníci. Nemají benzín, naftu do sekaček, řezané květiny na svatbu, hnojivo, postřik na mšice, nabroušené řetězy na pilu a lihovou fixu. Jinak ale vyúčtování pranic nebrání.
Pátek
Vedoucí provozu je nesvá. Chodí po společné kuchyni, tu jukne do ledničky, tu do své tašky, tu do tašky na kolo, nebo oběhne nádvoří. A tak stále dokola. Někde vytrousila balíček s uzeným, které si připravila k obědu a nyní je bez oběda a bez nálady. Celý den jí práce tak říkajíc padá z rukou. Vše je vina toho pitomého uzeného! (Po cestě zpět k domovu pak zastavuje co deset metrů, prohlíží příkopy, chodníky, louže, aby nakonec zjistila, že onen masný výrobek bezostyšně leží doma v lednici, jak jej připravila.)
Sobota
Kastelán našel vedoucí provozu v slzách. Připravovala svatby. To je sice dojímavá událost, ale situace je poněkud jiná. Provozní se snažila již po třetí vysvětlit ženichovi, že uprostřed zahrady není elektrostanice pro zapojení přišedšího klávesisty. Tón diskuze nebyl věcný, obsah rozhovoru nebyl plodný. Nakonec, nevěsta je svého štěstí strůjkyní. Provozní se konečně usměje a zdá se vše urovnáno. Do příjezdu dalšího snoubeneckého páru, jehož bodrý dědeček přivedl „koňa“, aby se nevěsta svezla.
Zítra je zase neděle …. Uvidíme.
Tak zase příště.
