Článek
Když se na zahajovacím ceremoniálu zimních olympijských her v Itálii objevila ukrajinská delegace, nebyla to jen další skupina sportovců v národních barvách. Byla to tichá, ale silná výpověď o odolnosti, odvaze a vnitřní síle. V době, kdy Ukrajinu už několik let sužuje válka, se její reprezentanti postavili na světovou scénu s jediným cílem, tedy ukázat, že jejich země stále stojí pevně na zemi a nikdy se nevzdá.
Pro mnohé diváky jsou olympijské hry především o rekordech, medailích a sportovních příbězích. V případě Ukrajinců však dostává sport úplně jiný rozměr. Nejde jen o výkon na trati. Jde o symbol přežití, naděje a odporu proti rezignaci. Jedním z těchto symbolů je i skeletonista Vladyslav Heraskevyč. Rodák z Kyjeva otevřeně mluví o tom, co pro něj účast na olympiádě znamená.
Neví, zda ho rodina v televizi uvidí
Vyjádřil hrdost, že může reprezentovat svou zemi právě v této době, a zdůraznil, že jeho cílem je ukázat světu, že Ukrajina navzdory válce nepolevuje. „Je to velká čest pro mě, ale i pro Ukrajinu v těchto těžkých časech. Věřím, že je to silný symbol pro Ukrajinu, že stále stojíme pevně a jsme mezi nejlepšími národy navzdory probíhající válce,“ uvedl.
V jeho slovech není jen náznak namyšlenosti nebo něčeho, co je řečeno jen tak na oko. Je v nich prostá skutečnost. Pro ukrajinské sportovce není reprezentace jen otázkou kariéry. Je to forma služby své zemi. Tichý způsob, jak světu říct, že jsme tady, nezmizeli jsme, nevzdali jsme se a budeme bojovat.
Heraskevyč navíc není na své cestě sám. Jeho trenérem je vlastní otec, který ho provází od začátků. Matka už Ukrajinu opustila, aby byla v bezpečí. Ostatní příbuzní jsou doma, vystaveni každodenním rizikům. A ani sledování olympiády pro ně není samozřejmostí. „Doufám, že budou moci sledovat ceremoniál, bude-li elektřina, protože situace je velmi těžká, na Ukrajině je mnoho výpadků proudu,“ řekl sportovec.
Tato věta sama o sobě vystihuje realitu, ve které ukrajinští reprezentanti žijí. Zatímco jiní řeší formu, vybavení nebo taktiku, oni přemýšlejí, zda jejich rodina vůbec uvidí jejich výkon. Zda bude svítit světlo. Zda budou fungovat přenosy. Zda budou jejich blízcí v bezpečí.
Soutěžit na olympiádě je pro ně poslání
A přesto nastupují. Přesto trénují a přesto soutěží. Přesto se snaží vykouzlit úsměv na tváři lidem doma i ve světě. V tom spočívá jejich skutečná velikost. Ne v tabulkách medailí, ale v tom, že dokážou reprezentovat normálnost v nenormálních podmínkách. Že dokážou mluvit jazykem sportu tam, kde jinak vládne jazyk zbraní.
Olympiáda má být oslavou míru, spolupráce a lidského ducha. V případě Ukrajiny tyto hodnoty dostávají velmi konkrétní podobu. Každý jejich start je připomínkou, že za hranicemi sportovišť existuje realita, kterou si mnozí v Evropě už ani neumí představit.
Možná nezískají tolik zlatých medailí jako velmoci. Možná skončí mimo stupně vítězů. Ale z morálního hlediska už vyhráli dávno. Zasloužili by si spíš než cenné kovy uznání za odvahu, vytrvalost a lidskost. Jsou to hrdinové bez uniformy. Bez zbraní. Bez patosu. Hrdinové, kteří místo bojiště nastupují na led, sníh a tratě.
Kteří dokazují, že i uprostřed chaosu má smysl věřit v řád, fair play a budoucnost. Jejich přítomnost na olympiádě není samozřejmost. Je to výsledek obrovské osobní oběti. Neustálého stresu o rodinu. Nejistoty. Psychického tlaku. A zároveň neochoty vzdát se svého snu.
Pro diváky jsou možná jen dalšími sportovci v přenosu. Pro svou zemi jsou ale živým důkazem, že Ukrajina neztratila tvář, odvahu ani důstojnost. A možná právě proto by si zasloužili nejcennější medaili ze všech, tedy respekt celého světa.
Ať už se Ukrajincům bude na olympijských hrách dařit jakkoliv, člověk by si pro ně přál jediné, a to mír a bezpečný návrat domů. Protože i oni mají své domovy, své rodiny, starosti a přesto se rozhodli vydat na olympiádu a tvářit se, že se nic neděje. To vše s odhodláním, aby ostatním vykouzlili úsměv na tváři.
Zdroje:
