Článek
Pardubice v polovině šedesátých let by jen málokdo spojoval s příběhem, který se později začne psát až na Blízkém východě. Jana tehdy stála na prahu dospělosti a dokončovala studium na střední chemické škole. Do města v té době přijížděli zahraniční studenti, hlavně na technické obory, a právě mezi nimi byl i mladý muž ze Sýrie, kterého tu poznala. Nešlo však o žádné okamžité zamilování.
Trávili spolu čas, povídali si, poznávali jeden druhého. On jí postupně přibližoval svět, ze kterého pocházel, ona mu na oplátku ukazovala Pardubice tak, jak je znala ona. Z přátelství se pomalu rodilo porozumění. A když po čase přišlo pozvání k jeho rodině do Sýrie, rozhodla se Jana udělat krok, který tehdy nebyl vůbec jednoduchý. V roce 1966 se vydala na svou první cestu do země, o níž do té doby znala jen vyprávění. A tím se začal psát její životní příběh, který se později ukázal jako ten nejhorší možný, který prožila.
Odchod do Sýrie a změna životního stylu
Už při první návštěvě bylo jasné, že tady bude žít úplně jiný život, než na jaký byla zvyklá. Každodennost se odehrávala mezi rušnými trhy, kde se o ceně nesmlouvalo jen podle zboží, ale i podle nálady, času a vztahu mezi lidmi. Ulice byly plné malých dílen a řemeslníků, a právě do čtvrti Mídán se později s manželem přestěhovali. Rychle ji překvapilo, jak přirozeně ji místní přijali.
Sousedé ji zvali na kávu, přáli jí k Vánocům i Velikonocům a vůbec neřešili, jak se obléká, ba naopak, nevadily jim krátké sukně ani tílka bez rukávů. Zůstala křesťankou a své svátky dál slavila po svém, zároveň ale díky rodině manžela poznala i atmosféru ramadánu a svátků Eid. Po návratu do Československa jejich vztah pokračoval na dálku. A po několika dalších krátkých pobytech v Sýrii se v roce 1973 rozhodla pro zásadní krok. Přestěhovala se natrvalo do Damašku.
Jana si našla práci v laboratoři, manžel měl jisté zaměstnání a postupně se jim narodili dva synové. Život se točil kolem rodiny a každodenních povinností, které znají všichni rodiče malých dětí. Přátelství přicházela pomalu a zcela přirozeně. Mezi lidmi z práce, ze sousedství, mezi křesťany i muslimy. Navštěvovali se doma, sedávali společně u jídla a řešili úplně obyčejné starosti, které život přináší. Víra v jejich vztazích nikdy nestála v popředí. Důležitější bylo to, že si rozuměli jako lidé.
„Jedna věc, kterou bych chtěla vyvrátit, je, že v Sýrii panovala nenávist mezi muslimy a křesťany. To je naprostý nesmysl. Absolutně nikdy jsem ji mezi nimi nezaznamenala,“ prozradila dokonce v jednom ze svých rozhovorů Jana, aby hned na úvod vyvrátila fámy o tom, že muslimové nemají rádi křesťany. V každodenním životě šlo především o to, aby věci nějak fungovaly. Lidé se navzájem respektovali, brali ohled na svátky i zvyklosti druhých a běžně se potkávali bez ohledu na víru.
Na povrchu všechno působilo normálně. Jenže pod tím existovala témata, o kterých se nemluvilo. Ne proto, že by lidé nechtěli, ale protože věděli, že je lepší mlčet. Jana později vzpomínala, že člověk měl neustále pocit, že není nikdy úplně sám. I když byla ulice prázdná, věděli jste, že někdo sleduje. Tajná policie byla součástí každodennosti a většina lidí si na její přítomnost časem zvykla. S úřady se jednalo opatrně a spousta věcí se řešila raději přes známé, než přímo. Bylo to jednodušší. A hlavně bezpečnější.
Návštěva Česka a zdravotní komplikace
V lednu roku 2012 přijela s manželem do Česka jen na krátkou návštěvu. Mělo jít o pár dní, jen přátelské zastavení před dalším návratem do zahraničí. Už následující den se ale všechno změnilo. Při obyčejné procházce si nešťastně zlomila ruku a z plánovaného krátkého pobytu se nakonec stal téměř celý měsíc. Když se blížil termín odletu, měla už sbalené věci a byla připravená vrátit se zpět. Manžel jí ale zavolal, že poletí sám a její cestu raději odloží, dokud se situace neuklidní. K návratu už ale nikdy nedošlo.
Zatímco rodina zůstávala v Česku a čekala, co bude dál, v Damašku se začaly dít věci, které nikdo nečekal. Na Janina manžela se objevilo vykonstruované obvinění. V dokumentech tajné policie se najednou psalo, že stojí proti režimu a má vazby na terorismus. Byly to naprosté nesmysly. Podle Jany za tím stál někdo, kdo měl zájem o jejich byt. O to bolestnější bylo, že její manžel se do té doby politice vyhýbal a nikdy proti Asadovi nevystupoval.
Zásah ho zasáhl víc, než si tehdy dokázali připustit. Úřady jim následně zmrazily bankovní účty a zabavily auto i byt. Bylo jasné, že tady už nefungují žádná pravidla a že bez peněz nebo správných kontaktů se pravdy nedoberou. Jeden ze známých, který se jim snažil pomoci a odkoupil jejich auto, nakonec skončil ve vězení. Tam ho bili a vyslýchali, přestože s celou věcí neměl nic společného.
Když se rodina snažila celou situaci nějak rozumně vyřešit, přišla zpráva, která jim doslova vyrazila dech. Pokud chtěli získat zpět to, o co přišli, museli zaplatit sto tisíc dolarů. Nejprve ještě zvažovali, že se vrátí a pokusí se vše vyřešit přímo na místě. Brzy ale pochopili, že by to neskončilo dobře. Jakmile by manžel překročil hranice, hrozilo, že skončí ve vězení na základě smyšlených obvinění. Nakonec proto neměli jinou možnost než peníze poslat. Jeden z představitelů režimu jim tehdy tvrdil, že částka má sloužit k úplatkům, díky nimž budou falešné záznamy vymazány. Platba skutečně odešla. Později se ale ukázalo, že člověk, který celé obvinění rozpoutal, mezitím uprchl do Turecka a jeden z právníků zapletených do případu skončil za mřížemi.
Návrat do Sýrie a strach o život a majetek
Jana se s manželem po letech ještě jednou vrátila do Damašku. Původně šlo jen o krátkou cestu kvůli vyřízení plné moci a vyzvednutí osobních věcí. Pobyt měl trvat pět dnů, ale hned po příjezdu pochopili, že to nebude jednoduché. Většinu času zůstávali zavření ve svém bytě, ze kterého se báli vycházet. Celkem tři dny prakticky nevytáhli paty ven. Bylo navíc patrné, že se během jejich nepřítomnosti někdo v bytě pohyboval, což jejich nejistotu ještě prohloubilo. „V Sýrii jsme byli celkem pět dnů, z toho tři jsme strávili v bytě, odkud jsme se báli vyjít. Bylo vidět, že v bytě někdo byl,“ dodala ve svém vyprávění.
O dva měsíce později zazvonil telefon. Jana dodnes vzpomíná, že na druhém konci linky byl neznámý muž, který jim oznámil, že jejich byt už má nového majitele. Údajně šlo o kupce napojeného na prezidentský palác. Následovalo otevřené zastrašování. Pod hrozbou likvidace celé rodiny byli donuceni podepsat prodejní smlouvu za zlomek skutečné hodnoty, tedy zhruba za osminu ceny. A nebyli zdaleka jediní. Podobných případů se podle ní odehrály stovky. Jejich příběh tím ale nekončí. To, co jejich rodina prožila, zapadá do širšího systému poválečných pravidel, která v mnoha čtvrtích zásadně změnila způsob, jakým se s majetkem nakládalo.
Návrat do Česka a strach o budoucnost
Dnes žije Jana v Česku. Má dva syny a také vnučku, na kterou je nesmírně pyšná. Právě ona ve Spojených státech, kde chodí do školy, sama zorganizovala prodej domácích koláčů, aby výtěžek pomohl chudým a dětem v Sýrii. Jana o návratu domů mluví otevřeně. Přiznává, že si tu občas připadá trochu jako cizinka. Po čtyřiceti letech strávených v zahraničí se totiž realita země i lidé změnili víc, než čekala. Zároveň ale zdůrazňuje, že její slova nejsou kritikou. I tady podle ní žije spousta laskavých a dobrých lidí, kterých si velmi váží.
Jana má k Sýrii stále velmi silný vztah. Nejen kvůli místu samotnému, ale hlavně kvůli lidem, kteří tam zůstali, především přátelům i rodině. Často mluví o tom, jak nesmírně těžké je tuhle zemi opustit, i když okolnosti člověka k odchodu nutí. Vybavuje si přitom příběh své známé, která je rovněž původem z Česka, která v Sýrii prožila pětačtyřicet let života.
Když se podruhé vracela zpět do Česka, svěřila se, že by pro ni bylo snazší, kdyby letadlo vůbec nedoletělo. V Sýrii si vybudovala domov, založila rodinu, naučila se arabsky a přátelství, která tam vznikla, v ní zůstávají dodnes. O všechno ale přišla, o byt i celoživotní úspory. Návrat už si neumí představit. Z vlastní zkušenosti ví, jak snadno může stát rozhodnout o majetku cizince. O Sýrii dnes mluví věcně, bez emocí, ale s obavou, že se země může postupně posouvat směrem k afghánskému scénáři.
Zdroje použité ke zpracování textu:
