Článek
Na první pohled působí pištec černohlavý zcela nenápadně. Oranžovočerný pták velikosti drozda, žádná podivná či viditelná zvláštnost, která by měla člověka varovat. Právě proto je na něm něco znepokojivého. Málokdo totiž tuší, že patří mezi velmi úzkou skupinu jedovatých ptáků na světě. V jeho peří a na kůži se totiž nachází silný jed zvaný batrachotoxin.
Zajímavé přitom je i to, že si ho sám nevyrábí. Nedědí ho ani nevytváří v těle, ale získává ho postupně z potravy. Pištec se živí jedovatými brouky, a právě z nich se toxiny ukládají do jeho organismu. Tímhle zvláštním způsobem se z obyčejně vypadajícího ptáka stává tvor, kterého je lepší nebrat do ruky. Podobně překvapivé příběhy se objevují i u jedovatých pralesniček. Zajímavé na nich je především to, že na nebezpečí kolem sebe někdy vědci nepřijdou díky laboratorním testům, ale úplnou náhodou.
Otrava ptačím peřím je nebezpečná
Přesně tak se to stalo i na konci osmdesátých let na Nové Guineji, kde biolog Jack Dumbacher zkoumal místní ptactvo. Když se jednoho z ptáků dotkl, ucítil v ruce zvláštní brnění a nepříjemné pálení. Než si stihl uvědomit, že něco není v pořádku, udělal úplně automatické gesto - olízl si prsty, což byla velká chyba. A právě v tu chvíli pochopil, že tohle rozhodně dělat neměl. Následovaly další zdravotní potíže, které ho přivedly k zásadnímu zjištění. I tento na první pohled nenápadný pták v sobě nese jed, který může zabíjet.
Nejdřív jsem cítil zvláštní brnění, které se mi rozlézalo po celé puse. Během pár minut se přidalo nepříjemné pálení, jako by mi někdo podráždil sliznici, a pak přišlo znecitlivění. Ten pocit neustupoval ani večer, naopak se táhl dlouhé hodiny a držel mě vzhůru skoro až do noci.
V roce 1992 pak své dlouholeté pozorování uzavřel studií, ve které důkladně popsal, k čemu vlastně batrachotoxin žábám slouží. Nejde o žádnou náhodu ani zvláštnost přírody, ale o jejich způsob obrany. Jedovatá látka je chrání hlavně před predátory, především před stromovými hady, kteří by si na ně jinak bez váhání troufli. Oproti jedovatým žábám má tento pták v těle sice menší množství batrachotoxinu, ale rozhodně to neznamená, že by byl neškodný.
Zatímco u pralesniček se množství jedu pohybuje klidně ve stovkách mikrogramů, u ptáků jde jen o desítky. Jenže i to úplně stačí k tomu, aby člověku způsobil nepříjemné potíže. Místní obyvatelé na Nové Guineji to dobře vědí a kontaktu s tímhle nápadně zbarveným opeřencem se raději vyhýbají. Není to žádná pověra, ale zkušenost. Existují totiž případy, kdy se ho lidé dotkli úplnou náhodou a následky na sebe nenechaly dlouho čekat.
Setkání, které může skončit špatně. Tento pták představuje riziko, o němž se téměř nemluví.
Třeba pracovníci muzea, kteří při manipulaci zavadili o jeho peří, popisovali, že jim během chvíle začaly necitlivět prsty. Na první pohled drobnost, ale jasný signál, že s tímhle ptákem si příroda opravdu nehrála. Zajímavé je i to, že samotný pištec si svým vlastním jedem nijak neublíží. Má totiž pozměněný gen SCN4A, stejný, jaký se objevuje i u pralesniček.
Díky tomu na něj jed nepůsobí. Pro člověka sice není smrtelný, ale rozhodně nejde o nic příjemného. Může vyvolat nevolnost, pálení kůže, brnění nebo místní znecitlivění, které se jen tak nerozchodí. O to více je zarážející, že se tito ptáci dnes objevují i na trzích na Bali, Jávě nebo Sumatře, kde jsou někdy prodáváni jako domácí mazlíčci. A většinou bez jakéhokoli upozornění. Prodejci často jednoduše pomlčí o tom, že jde o ptáky, kteří v sobě nesou nervový jed.
Není to jediný jedovatý pták v přírodě
PPištec černohlavý ale zdaleka není jediným ptákem na světě, který v sobě skrývá jed. Teprve nedávno se ukázalo, že podobných druhů může být víc, než se dlouho myslelo. V roce 2023 narazili vědci na Nové Guineji na dva dosud neznámé jedovaté ptáky, kteří žijí ve stejných oblastech a fungují velmi podobně. Stejně jako pištec mají jed uložený v křídlech.
Působí neškodně, realita je jiná. Odborníci upozorňují na ptáka, s nímž si není radno zahrávat.
Místní lidé se jim přitom vyhýbají už dávno. Podle jejich zkušeností jejich maso pálí v ústech jako chilli, a právě to bylo jedním z důvodů, proč si výzkumníci začali ptáků všímat. Díky těmto varováním se je nakonec podařilo dohledat a potvrdit, že jde o dva zcela nové druhy. Nová Guinea je přitom domovem i dalšího neobvyklého ptáka — kosovce šoupálčího. Také on získává jed z potravy, jenže u něj se silně hromadí i v oblasti břicha. Samice toho využívají po svém. Před snůškou se o něj třou o vejce, aby je „napustily“ jedem a odradily tak predátory, kteří by se k nim chtěli přiblížit.
Tím ale nekončíme. Podobně jedovaté ptáky můžeme potkat i v Evropě. Nejde o nic běžného ani nebezpečného, spíše o zvláštnost, o které se dnes už skoro nemluví. Známé jsou například případy otravy masem tažných křepelek polních. Tento stav má dokonce vlastní název, který je koturnismus.
Zajímavé je, že zmínky o něm se objevují už ve Starém zákoně a později také ve středověkých textech. Dodnes ale není úplně jasné, co přesně otravu způsobuje. Uvažuje se o tom, že by za tím mohly stát jedovaté rostliny, které křepelky během své dlouhé migrace pozřou. U lidí se pak mohou objevit bolesti svalů, nevolnost nebo zvracení. Je ale fér dodat, že podobné případy jsou dnes naprosto výjimečné a většina lidí se s nimi nikdy nesetká.
Zdroje tohoto textu: 100 + 1, Ábíčko, Discoverwildlife, NDTV, Wikipedia – Pištec černohlavý, Research Gate, National Geographic, University of Copenhagen, Časopis Vesmír
