Článek
Publikaci, kterou letos vydalo nakladatelství Paseka, lze číst především jako zajímavý dokument o pěti českých kapelách, které více či méně koketovaly s hudebním stylem, pro nějž se vžilo označení shoegaze, a které přímo navazovaly na tehdejší aktuální dění na britské hudební scéně. Kapely Toyen, Ecstasy of Saint Theresa, Naked Souls, Here a Sebastians tehdy zazářily, mnohdy se jim až nečekaně snadno podařilo prorazit v zahraničí, aby pak zase rychle z různých důvodů vyhasly. I to něco vypovídá o dnes už legendárních raných devadesátkách. Autor knihy je skvělým průvodcem po těchto letech - „malou“ historii kapel a osobní příběhy muzikantů zasazuje do širšího společenského a hudebního kontextu.
Knihu lze ale také vnímat jako určitou nostalgickou vzpomínku. Zvláště pro čtenáře, kteří na začátku devadesátých let dospívali, může být připomínkou překotné doby, kdy se všechno rychle měnilo, přibývalo životních možností a výzev a brány k všemožným kulturním impulsům se otevíraly stále více a více. Miloš Hroch, který se narodil až v roce 1989 a tuto dobu si nemůže pamatovat, zde vystupuje jako empatický badatel, jenž skládá množství dobových materiálů a výpovědí do srozumitelného celku. Výsledek je živý, osobní, autentický a velmi čtivý.
Šeptej nahlas může vyvolat i různé polemiky. Byly tyto kapely skutečně natolik pozoruhodné, aby si zasloužily celou knihu? Nepodléhá autor iluzi, když píše o muzikantech, po nichž zbylo jen pár pozapomenutých nahrávek a několik historek? Podobně kriticky se ke knize – a vůbec celé české shoegazeovou scéně – staví například Ondřej Horák v Lidových novinách. Ten třeba píše: „Povědomí o nich dnes zůstává pouze u pamětníků a na české prostředí napojeny nebyly, přičemž ani na něj napojeny být nemohly, neboť byly plně přisáty k prostředí britskému. Takže není divu, že o nějaké originalitě nemůže být řeči.“ Jinde poukazuje na to, že „Miloš Hroch rád vypráví historky a rád mytizuje, například přehnaným zdůrazňováním souvislostí pražského shoegazeu se zdejšími barokními sochami.“
Tyto výtky lze přijmout jen částečně. Hroch totiž tolik neřeší originalitu tvorby jednotlivých kapel ani ji nesrovnává s jinými tehdejšími tvůrci či hudebními styly. Naopak píše zejména o své posluchačské zkušenosti, kterou se – spíše úspěšně – snaží pojmenovat, a o dobové atmosféře zprostředkované nahrávkami, videozáznamy, výstřižky z tehdejších tiskovin a zejména rozhovory s hudebníky a dalšími aktéry. Opakovaně také zmiňuje jistý eskapismus, který je pro shoegaze či dream pop charakteristický, analyzuje proces tvůrčího hledání, zvukovou alchymii a touhu vymanit se z konvenčních hudebních škatulek.
Já sám jsem tvorbě zmíněné pětice kapel nikdy zcela nepropadl a i dnes si raději pustím třeba v knize mnohokrát zmiňované My Bloody Valentine. V minulosti mě více zaujaly snad jen kapely Here a Ecstasy of Saint Theresa, jejichž vinylovou desku Susurrate z roku 1992 jsem si kdysi koupil za pár korun ve výprodeji. Jednou za čas si ji pustím a říkám si, že ona syrovost - včetně noisového hledačství a touhy ukázat českému hudebnímu rybníčku záda – k té době prostě patřila. Také Hrochova kniha je připomínkou doby, kdy se v hudebních zkušebnách rodily rozmanité sny, hudba se tvořila s touhou objevovat nové zvukové světy a pohledy byly přirozeně upřeny zejména na Západ.
Miloš Hroch: Šeptej nahlas. Český shoegaze mezi Východem a Západem, Paseka 2025
