Článek
Astrofyzik mezi Dublinem, deziluzí a vnitřním monologem
Autor zábavným a trochu také provokativním způsobem vykresluje vnitřní svět hlavního hrdiny – astrofyzika, který přijíždí do Dublinu na vědeckou konferenci, kde zjišťuje, že jeho přelomový objev byl „zabit“ anonymními recenzenty prestižního časopisu. Tento moment je spouštěčem jeho nekonečného vnitřního monologu či různých konfrontací s okolím. Tím vším spisovatel Josef Pánek, který je ve svém civilním životě vědeckým pracovníkem v oblasti bioinformatiky, kriticky poodhaluje stav současné společnosti. Zároveň předkládá k diskuzi řadu nepříjemných otázek týkajících se například fungování vědy a výzkumu, tlaku na neustálé publikování bez ohledu na kvalitu sdělovaného, řeší komercionalizaci vědy nebo přemítá o hranicích či smyslu nekonformního chování v opozici k určité byrokratizaci poznání, jež dusí princip tvořivosti.
Román čtenáře vtáhne také díky své rytmičnosti – jakémusi introspektivnímu volnému chrlení hořkostí všeho druhu, obžalob systému či až existenciálních pocitů všeobecného nepochopení či zmatení. Informace jsou dávkovány postupně, vracíme se i do astrofyzikova dětství, dospívání či období vojenské služby, jsme svědky, kdy mu oponuje i jeho přítelkyně. „Portrét“ nespokojeného vědce se tak postupně stává více a více plastickým a nejednoznačným zároveň. Je to opravdu zneuznaný génius, anebo jen vědec v krizi, kterému ujel vlak? Čtenář s ním chvílemi sympatizuje, chvílemi je udivován jeho chováním. Například když bloumá přiopilý a hladový po okolí Dublinu a sám sebe staví do role konfliktního outsidera či dokonce oběti systému. Možná i ony rozhovory s okolím, které jsou postupně v knize popisovány, mohou být jen opileckými představami nebo tíživými až obsedantními vnitřními hlasy člověka těsně před nervovým zhroucením. Ale kdo ví.
Hypnotické proudy vědomí bez dějové berličky
Také díky umístění děje do Dublinu nebo třeba názvu knihy čtenáře mohou napadnout odkazy na modernistického spisovatele Jamese Joyce. Pánkovo psaní má ale myslím blíže třeba k dílům Thomase Bernharda. Postava rozhněvaného muže, který odhaluje absurdity „systému“, mi rovněž připomněla výborný románový pamflet Petra Šestáka s názvem Vyhoření. Také Pánek nešetří jízlivostmi a trefnými postřehy o rozporech soudobé civilizace. Román je psán svébytným, místy až hypnotickým stylem. Hrdinovy myšlenky se valí v dlouhých, sugestivních větách, chybí klasická dějová gradace. To vše může být pro čtenáře občas až únavné. Jenže právě v této neúprosnosti spočívá síla Pánkova sdělení a dělá z Portrétu vědce v systému postindustriální společnosti knihu, na kterou se jen tak hned nezapomene.
Jedním z vrcholů prózy je vygradovaný konflikt hlavního hrdiny s konferenční ostrahou kvůli visačce, která musí být v prostorách konference nošena viditelně. Rozepře se stává dalším symbolickým momentem, kdy vědec odmítá být „ovcí“ bez názoru, „ovcí“, která se podřizuje formálním pravidlům. Také tím autor knihy naznačuje čtenářům, že za příběhem rozhněvaného vědce je možné číst i jako kritickou literární esej o stavu světa (ale i vědy), v němž jde v prvé řadě o peníze, přičemž skutečný život, potažmo skutečné vědecké objevy, jsou až druhotné.
„Nepotřebujou nic umět, ani vědět“
Níže uvádím jednu ukázku z úvodních stránek románu – proud vědomí hlavního hrdiny:
„Obecně mezi nejširší veřejností v dnešní době jde nejčastějc jen o to, mít co nejvíc sexu, přijít k co největším prachům s co nejmenším úsilím a sežrat co nejvíc hamburgerů a vychlastat co nejvíc koly a zůstat hubenej, proto jsou všichni na sociálce a neschopence a všichni mrdaj a natáčej si to na smartphony a vzájemně přeposílaj, aby si to pak rozdali všichni najednou, na to nepotřebujou nic umět, ani vědět, ani žádnej talent, to umí každej debil! A ať mi nikdo neříká, že to tak bylo vždycky, nebylo, protože nikdy nebyla ani sociálka, ani zdravotní, ještě nikdy v historii lidstva nebyla lidská společnost tak bohatá jako dneska, existující zároveň ve světě s bohatstvím rozděleným nerovnoměrně za hranicí stability, za kterou následuje už zmíněnej civilizační kolaps, kterej moderní lidská společnost přes svůj technickej rozkvět, anebo právě pro něj, nebude schopna zastavit a zhroutí se…“
A ještě ukázka z posledních stránek knihy:
„Bohužel to, že do celosvětovýho vědeckýho prostředí infiltrovalo a přežívá v něm díky jeho modernímu systému už víc jak 50 % budižkničemů a celebrit. Celebrit je nesrovnatelně míň než budižkničemů a pro vědu samotnou je lepší celebrita než budižkničemu (…) Společný základní znaky obou jsou: 1) uměj skvěle komunikovat a prezentovat, 2) nemaj talent objevovat a 3) děsej se principiálních, fundamentálních a převratnejch objevů, protože je nechápou a/nebo ohrožujou jejich pozice, ať už pozici celebrity anebo teplý profesorský místečko někde na univerzitě. Je to stejný jako v umění, např. v literatuře a výtvarným umění (jak mi řek náš bubeník sochař); je to obecnej znak společnosti postindustriální doby v naší části světa, že vědu a umění rozmělňujou v nich se angažující netalentovaný, pro věc samotnou hloupý a chorobně ambiciózní jedinci, zaplavující tak svět vědeckejma podvodama a kýčem.“
Josef Pánek - Portrét vědce v systému postindustriální společnosti (Ilustrace Terezie Chlíbcová). Argo, 2025
