O antifě, squatech a Palestině: Příběhy, které se vracejí

Atmosféru v České republice před více než dvaceti lety lze reflektovat různými způsoby a na základě značně odlišných životních zkušeností. Radek Wollmann ve své knize s podtitulem „O squatech, antifě a Palestině“, která vyšla na konci loňského roku v nakladatelství Alarm, volí prózu s dokumentaristickými a autobiografickými prvky plnou osobního svědectví ze squatů, demonstrací i pouličních střetů. Jednou z hlavních narativních linek je popis situace v tehdejší České republice, kdy neonacisté celkem běžně šikanovali či fyzicky napadali všechny, kdo se vymykali jejich normám – od lidí s jinou barvou pleti až po příslušníky subkultur. Na různých příkladech ukazuje, že pouliční násilí tehdy nebylo okrajovým jevem, ale součástí veřejného prostoru. Také tento společenský kontext vedl už od počátku devadesátých let ke spontánní sebeorganizaci různých antifašistických uskupení – neformálních, nehierarchických a někdy i militantních.

Wollmannův literární styl je strohý, věcný, místy fragmentární. A také nasáklý silnými emocemi, často ambivalentními. Kniha je plná dramatických situací, kdy jsou osobní prožitky autora kombinovány s popisem širších souvislostí nebo jeho postoji. Autor se nevyhýbá ani palčivým otázkám, které jsou kontroverzní i po letech. Jednou z nich je problém použití násilí, jež je v názvu knihy symbolicky zastoupeno slovem „krev“. Popisovány jsou brutální útoky neonacistů, ale také taktiky antifašistických kolektivů, které opakovaně volily fyzickou konfrontaci jako formu obrany.

Autor násilí neglorifikuje; prezentuje jej spíše jako reakci, v níž státní instituce nedostatečně chránily ohrožené skupiny, nejen squattery, ale také Romy či cizince. Pro čtenáře se otevírá těžko řešitelná otázka legitimity: Bylo obranné násilí, které sloužilo k ochraně slabších před systematickými útoky, oprávněné? Wollmann nenabízí jednoduchou odpověď. Neprezentuje antifašistické akce jako morální vítězství, ale jako volbu, kterou podmínily okolnosti. Z hlediska obecné etiky je obrana lidí před násilím, které je motivované rasismem a xenofobií, principiálně pochopitelná – hodnota ochrany lidské důstojnosti je významná. Zároveň ale vždy existuje v tomto „boji“ velké riziko nepřiměřenosti, nespravedlnosti a nebezpečí dalšího stupňování napětí a násilí. Také tyto rozpory jsou ve Wollmannově textu více či méně explicitně obsaženy: „Pomyslný váhy. Propast násilí, do který padáš rychle po hubě. Pomyslný pády. Rozkopávaná realita, směšnost pivní láhve tříštící se o zem. Jen pro tu destrukci, jen pro ten zvuk. Zvolna se začínáš podobat svým démonům. Přemýšlel jsem často o tom, kam se řítím, kde jsou hranice a který už jsem protrhl a jaký bych ještě neměl překročit. Kdo jsem…“

Kniha se ale netočí jen kolem syrových popisů šarvátek, blokád neonacistických demonstrací, střetů s policií či systematického a vysoce rizikového monitorování neonacistických struktur formou infiltrace. Zabývá se také příběhy pražských squatů, zejména slavné Milady, kulturním životem subkultur, péčí o adoptované dítě – jako jakýsi kontrapunkt ke vší té popisované temnotě – nebo v závěru pak obecnějším propojením minulých aktivistických akcí do současnosti prostřednictvím projevů solidarity s Palestinci trpícími v Pásmu Gazy. Kniha tak funguje i jako dokument o lidské křehkosti a důstojnosti, kterou má smysl za všech okolností chránit.

Krev Kruh Černá je text napěchovaný emocemi a osobní angažovaností. Jeho síla tkví v silně osobní autorově výpovědi a možná trochu paradoxně i v jisté neučesanosti, zejména tematické. Není to literární skvost, ale spíše záznam událostí, postojů či určitých společenských témat, která mají tendenci se do naší reality v různých podobách vracet – jak ostatně naznačuje slovo „kruh“ v názvu knihy. Není to tedy vůbec příjemné vzpomínání na devadesátky, které si často idealizujeme. Wollmann nám naopak připomíná, že existovaly i temnější vrstvy té doby, na které bychom neměli zapomínat. Kniha má svou hodnotu i jako svědectví a je vhodná pro všechny, kteří chtějí porozumět tomu, jak se v českém prostředí formoval odpor vůči radikalizaci a nenávisti – a jaká dilemata tuto snahu provázela.

A ještě poznámka k povedené grafické úpravě publikace z dílny anti anti s využitím ilustrací autora. Kniha mi připomněla svým designem právě devadesátá léta a množství na koleně vytvořených a dále nakopírovaných tiskovin, DIY estetiku a tedy také snahu vymanit se z komerčních vlivů, potřebu tvořit svobodně a po svém s cílem přinášet do veřejného prostoru okrajová témata. Neokázalá a přitom autenticky působící knižní úprava tak ještě více podtrhává naléhavé sdělení autora o tom, že hodnoty jako vnitřní integrita, solidarita, boj za spravedlnost a lidská práva nemusí být jen vyprázdněnými frázemi.

„Možná to dneska po dvaceti letech zní jako podivné prázdné fráze Ale představ si, že tě spolu s tvou holkou a kámošema zbijou cestou z klubu. Že vám na dvůr statku, kde pořádáte koncerty, přiletí molotov. Že tě v noci po sídlišti honí s vytaženými noži pět psychopatů, co tě potkali v nočním autobuse, když ses vracel z mejdanu a nezdál ses jim dost cool. Prostě nechcete čekat, až se těmhle lidem na jakékoli úrovni podaří průlom do politiky. Nechcete jim nechat ani kontrolu nad ulicemi měst. Hesla „Nikdy víc!“ nebo „Žádný prostor fašismu!“ nejsou prázdná slova, ale krví vykoupená snaha s tímhle vším něco udělat…“

„Začínají křičet „Anti-antifa“. Ale neběží ke mně, nechají raději těch pár kroků mezi námi. Druhá půlka party v té chvíli sbíhá schody a napadá mě zezadu. Dobře mířené rány tyčí. Bezvládné tělo smýkané po zemi, mlácené. Probouzím se o pár metrů jinde, zády naštěstí schoulen k malé betonové zídce, abych instinktivně umenšil všeprostupující bolest po celém těle. Kryju si obličej, dostávám do hlavy tupé rány, když si kryju hlavu, dostávám tyčemi přes ruce, kopačky do obličeje. Zběsilý rytmus ran po celém těle, omámen adrenalinem jen držím a čekám, kdy to skončí… kdy zazní ono: „OK OK – kluci, už je čas utíkat…“ Najednou přestanou. Vše naráz ztichne.“

„Nepřijde nic. Nikdo se Romů nezastane. Žádná deklarace rovnosti občanů a odmítnutí neonacistického násilí, žádná proklamace o nutnosti řešit sociální problémy vyloučených lokalit. Nepřijde nic, protože se každý bojí, aby se do toho nějak nenamočil a nepřišel o svou podporu. Každý se bojí veřejně Romů zastat.“

„Podle naší spojky je na náměstí už něco ke dvěma stovkám neonacistů. Nás není víc než sto dvacet. Přicházejí ke mně místní, hodně mladí kluci s holkama, a ptají se: „Vy jste antifa?“ Trochu mě to překvapilo, ale rád s úsměvem přikyvuju. „Jojo, přijeli jsme za vámi z Prahy. Jsme rádi, že jsme tady s vámi.“ Podáváme si ruce a jsme si navzájem vděční. Začínají projevy. První řečník mluví o tom, jak se je policajti a i samotní romští majitelé ubytoven snažili přesvědčit, aby tento den zůstali doma, aby nedělali problémy. „Ale my se nebudeme schovávat, nebudeme se doma krčit strachy. Sejdeme se společně tady, abychom zvedli svůj hlas proti rasismu!“ A řečník uvede jako další mluvčí této demonstrace maminku Natálky, Annu Sivákovou. Mluví pomalu a chvěje se jí hlas. Ale mluví pevně a odhodlaně. Už si bohužel nepamatuju její slova, ale pamatuju si naše ticho a mrazení v nás ve všech, jak jsme poslouchali každé jedno z jejích slov. Pamatuju si náš respekt a to, jak jsme společně tuto chvíli sdíleli. Uvnitř mě se mísila zloba s totálním smířením, se silou vztahů a s odpovědností k malým bytostem, o které pečujeme. Myslel jsem na naši odpovědnost naplňovat vzletná slova o solidaritě nějakým skutečným, malým, každodenním obsahem. Kromě Natálčiny maminky promluvil se svým poselstvím i Miroslav Tatar, otec Roma zavražděného v Tanvaldu. Během jednoho z dalších projevů se od náměstí začne přibližovat řev: „Nic než národ, nic než národ! Stop černému rasismu! Nic než národ!“ Představuju si, jaké to asi je být Romem za oknem svého domu a za tímto křehkým sklem poslouchat ve svých ulicích dupot těžkých bot a tenhle řev. Jaké to asi je, když sedíš doma se svými dětmi, které vnímají jen to, že je kdosi k smrti nenávidí. Ti lidé se ale dnes nekrčí doma, jsou tu spolu, venku, se vztyčenými hlavami. Řev se přibližuje a několik desítek neonacistů se snaží proniknout až k našemu shromáždění. Je nás tu málo. Chvíli to vypadá, že proběhne menší konfrontace. Několika policajtům se je podaří postupně odchytnout. (…) Řev pomalu mizí a pouť nenávisti Czech Lion Tour se posouvá do dalších měst. Někde jde z jejich demonstrace opravdu strach. Jako například v Ostravě, kde se opřou o místní neonacistické hooligans podpořené neonacisty z polských klubů, se kterými mají družbu. Pět set neonacistů oblečených v black blocu se rovnou pustilo do tvrdých bitek s fízlama. Jinde na ně naštěstí už čeká pestrá směsice protidemonstrujících, kteří je mnohdy přečíslí, až neonacisti nakonec sami svoje demonstrace ruší.“

Radek Wollmann - Krev Kruh Černá: O squatech, antifě a Palestině. Alarm, 2025