Článek
Román Šálivá hra světla patří k dosud nejtemnějším knihám Daniela Kehlmanna, jednoho z nejvýraznějších autorů současné německojazyčné literatury. Zatímco ve Vyměřování světa či v románu Tyll pracoval s ironií a groteskní nadsázkou, zde se soustředí na mechanismus morálního selhání. V centru pozornosti stojí slavný filmový režisér Georg Wilhelm Pabst – historická postava a kdysi génius kinematografie Výmarské republiky –, jehož životní dráha se stává modelovým příběhem intelektuální kolaborace.
Autor sleduje Pabsta ve chvíli, kdy se po neúspěšném pokusu o emigraci vrací do nacistického Německa. Ne proto, že by režim podporoval, ale protože nedokáže přestat točit filmy. Práce s herci, zaznamenávání obrazu a střih pro něj nejsou profesí, ale způsobem bytí. Právě tato posedlost se postupně ukazuje jako jeho největší slabina. Kvůli vlastní tvorbě je ochoten přizpůsobovat se, mlčet a uhýbat – nejprve nenápadně, později systematicky.
Pabstův návrat do Třetí říše má v románu podobu zvláštního opojení. Když například vstupuje do monumentálních chodeb ministerstva propagandy, působí jako člověk pod vlivem silného narkotika. Joseph Goebbels se ho nesnaží přesvědčit ideologickými proklamacemi, nýbrž lákavou nabídkou zahrnující velkorysý rozpočet, technické zázemí, prestiž, zdánlivou svobodu. Zároveň však dává najevo, že odmítnutí by mohlo mít následky.
Kehlmann velmi přesně popisuje proces vytváření sebeklamu. Pabst si o povaze nacistického režimu nikdy nedělal iluze, přesto postupně potlačuje kritické myšlení. Upravuje si filtry vnímání reality tak, aby mohl dál pracovat. Nevidí se jako součást zločinného systému, nýbrž jako ten, kdo stojí „vedle“, v jakési vnitřní emigraci. A právě toto oddělování vlastní činnosti od širších důsledků, neschopnost jejich kontextualizace či upřímné sebereflexe se stávají důležitým tématem románu.
Atraktivitu románu pro české čtenáře zvyšuje výrazná pražská linka. V závěru války Pabst natáčí v Barrandovských ateliérech film Der Fall Molander. Zatímco válečná fronta se blíží a město žije v nejistotě, režisér se uzavírá do střižny, odhodlaný zachránit své dílo. Molander je skutečný „filmový fantom“: snímek, který byl téměř dokončen, v chaosu osvobozované Prahy mizí beze stopy. Autor z něj vytváří symbol marnosti – umění, které sloužilo tyranii, bylo nakonec samotnými dějinami vymazáno.
Jako ostrý kontrapunkt k Pabstově pasivitě vystupuje v knize Leni Riefenstahlová. Kehlmann ji portrétuje jako dravou, bezskrupulózní tvůrkyni, která se s nacistickým režimem plně identifikovala. Scéna jejich setkání při natáčení filmu Nížina patří k nejmrazivějším pasážím románu: zatímco „Hitlerova režisérka“ bez zaváhání zneužívá jako komparz romské vězně z koncentračních táborů, Pabst cítí odpor – je však neschopný činu. Jeho morální gesto končí u pocitu hnusu, na víc se nezmůže. Důvodem je strach, ale také určitá tendence k přizpůsobení se, normalizaci.
Osobní rozměr selhání se zrcadlí i v Pabstově rodině. Manželka Trude otupuje svědomí alkoholem, syn Jakob se režisérovi vzdaluje v uniformě Hitlerjugend. To, co Pabst nazývá „držením se stranou“, se ukazuje jako iluze: režim proniká do všech vrstev jeho života, zatímco on sám zůstává paralyzován touhou tvořit.
Šálivá hra světla není klasickou biografií ani moralizujícím soudem. Kehlmann své postavy neodsuzuje, ale s dokonalou přesností ukazuje, jak snadno se z oddaného umělce, dříve velmi kritického a nezávislého, může stát „spoluběžec“. Pabst sice po válce projde denacifikací a pokusí se o rehabilitaci filmy s humanistickými tématy, stín jeho válečné tvorby už však setřást nedokáže.
Daniel Kehlmann – Šálivá hra světla. Argo, 2025
