Predátoři, technofeudalismus a svět za zrcadlem. Znepokojivé proměny moci ve 21. století

Na první pohled nemají jejich autoři mnoho společného. Giuliano da Empoli je italsko-švýcarský politolog a spisovatel, který se dlouhodobě pohyboval v nejvyšších patrech evropské politiky, například jako poradce italského premiéra Mattea Renziho. Janis Varoufakis je ekonom, bývalý řecký ministr financí a jeden z nejostřejších kritiků současného ekonomického systému. Přesto oba popisují stejný jev. Tvrdí, že svět vstupuje do nové epochy, ve které přestávají fungovat pravidla, na nichž stála liberální demokracie i poválečný ekonomický řád. Každý se na tuto proměnu dívá z jiné strany, ale jejich obrazy do sebe překvapivě zapadají.

Da Empoli ve své knize Hodina predátorů popisuje nástup nové generace mocenských hráčů. Do pozadí podle něj ustupuje politika založená na institucích, odbornosti a hledání kompromisu. Do popředí se naopak dostávají „predátoři“ – lídři ochotní využít každé slabiny systému. Jednají rychle, bez zábran a často i bez respektu k zavedeným pravidlům. Technologie v tomto prostředí nejsou neutrálním nástrojem. Jsou prostředkem k získávání a udržování moci. Sociální sítě mění veřejnou debatu v permanentní konflikt, algoritmy zvýhodňují emoce před argumenty a informační chaos se stává konkurenční výhodou. Da Empoli přitom nepíše pouze o jednotlivých politicích. Popisuje vznik nového mocenského systému, ve kterém se stále těsněji propojují státy, technologické společnosti a informační platformy.

„V hodině predátorů se už vládci bývalých periferií nesnaží podobat těm našim, naopak vládci na Západě začínají vykazovat exotické rysy,“ můžeme se dočíst. „Fakt, že Spojeným státům vládne prezident s klikou svých rodinných příslušníků a obchodních partnerů, možná uvádí do rozpaků evropské politiky, ale nijak nešokuje autokraty, jimž připadá naprosto přirozené získat protekci u prezidentova příbuzného nebo obchodního partnera.“

Da Empoli se dívá na svět z perspektivy politické moci. Varoufakis obrací pozornost k ekonomickému systému, který tuto novou moc umožňuje. Jejich knihy tak do jisté míry vytvářejí dvě poloviny jednoho obrazu. Ve své knize Technofeudalismus přichází s provokativní tezí, že kapitalismus už možná ani není kapitalismem. Tvrdí, že tradiční tržní ekonomiku postupně nahrazuje nový systém, v němž rozhodující moc nezískávají výrobci, ale vlastníci platforem a cloudového kapitálu. Google, Amazon, Meta, Apple nebo Microsoft už podle něj nejsou pouze úspěšnými firmami. Staly se správci digitálního prostoru, ve kterém nakupujeme, komunikujeme, pracujeme i získáváme informace. Kdo ovládá tento prostor, ovládá stále větší část ekonomiky i společnosti.

Varoufakis proto používá pojem technofeudalismus. Podobně jako feudální páni kdysi vybírali rentu z půdy, dnešní digitální platformy vybírají rentu z přístupu do svého ekosystému. S jeho závěrem lze polemizovat. Nelze mu ale upřít, že pojmenovává zásadní změnu: ekonomická moc se soustřeďuje v rukou několika málo globálních hráčů způsobem, který nemá v digitální ekonomice obdoby.

Varoufakis tedy vysvětluje, odkud nová moc pochází. Da Empoli ukazuje, jak je využívána. Ekonomická dominance technologických platforem vytváří prostor, ve kterém může vznikat nový typ politické moci. A naopak politici stále častěji využívají technologickou infrastrukturu k přesnějšímu cílení propagandy, řízení veřejné debaty nebo budování vlastního mocenského postavení. Politika a ekonomika se tak propojují způsobem, který jsme dosud neznali. Nejde přitom o spiknutí státu a velkého kapitálu, ale o mnohem složitější síť vzájemných závislostí, ve které technologické firmy potřebují státy a státy stále více potřebují technologické firmy.

Oba autoři zároveň upozorňují na důležitou věc. Pokud se bavíme o ohrožení demokracie, neměli bychom automaticky očekávat návrat totalitních režimů 20. století. Nové formy moci mohou být mnohem nenápadnější. Namísto cenzury nastupuje algoritmické řízení pozornosti. Namísto přímého donucení digitální manipulace. Namísto centrální propagandy personalizované informační prostředí, ve kterém každý člověk žije ve své vlastní realitě. Právě schopnost předvídat a ovlivňovat lidské chování může být v budoucnu cennější než samotné vlastnictví továren nebo přírodních zdrojů.

Zajímavým doplněním obou děl je poslední kniha Naomi Klein Dvojnice: Cesta do světa za zrcadlem. Kanadská novinářka a spisovatelka se nesnaží vytvářet novou ekonomickou teorii ani geopolitickou analýzu. Zaměřuje se především na fenomén radikalizace veřejného prostoru a vzniku alternativních informačních světů, které mají vlastní autority, vlastní fakta i vlastní pravidla. Jedním z ústředních motivů knihy je trumpismus. Ten ale v jejím podání není jen příběhem Donalda Trumpa, ale především ukázkou toho, jak snadno mohou digitální technologie, ekonomická moc a politický populismus vytvořit prostředí, ve kterém se rozpadá společná představa o realitě.

V tomto směru její kniha nepředstavuje alternativu k Varoufakisovi ani da Empolimu. Spíše doplňuje jejich pohled o konkrétní příklad toho, jak se popisované změny mohou projevit třeba i v jedné z nejstarších demokracií světa, za kterou jsou Spojené státy považovány.

Každá z těchto knih vychází z jiné intelektuální tradice. Varoufakis uvažuje jako ekonom, da Empoli jako politolog a analytik moci a Naomi Klein jako investigativní novinářka sledující společenské změny. Právě proto je zajímavé, že se jejich úvahy v mnoha bodech sbíhají. Jedna vysvětluje proměnu ekonomiky. Druhá proměnu politiky. Třetí ukazuje, jak se obě proměny promítají do každodenního života společnosti.

Nemusíme souhlasit se všemi jejich závěry. Ostatně zejména Varoufakisova teze o technofeudalismu vyvolává mezi ekonomy živou debatu. Přesto všechny tři knihy otevírají otázku, kterou bude stále obtížnější přehlížet. Možná totiž nežijeme pouze v době technologické revoluce. Možná jsme svědky mnohem hlubšího přerodu samotné podstaty moci – ekonomické, politické i informační. A právě pochopení této změny může být jedním z nejdůležitějších úkolů současnosti. Ostatně i současné dění na české politické scéně tomu v mnohém napovídá.

Giuliano da Empoli: „Digitální platformy se vydávají za průhlednou vitrínu, skrze niž je vidět svět takový, jaký je, bez prostředkování elit, kontrolujících tradiční média, ale ve skutečnosti jsou jen pouťovými zrcátky, která deformují realitu k nerozeznání, aby ji přizpůsobila očekávání a předsudkům každého z nás. Inženýři ze Silicon Valley už dávno přestali programovat počítače a stali se programátory lidského chování. Od chvíle, kdy jsme se rozhodli udělat ze sítí globální rozhraní, jemuž svěřujeme svůj vztah k realitě, jsme se jim vydali na milost a nemilost – jim i všem ostatním, spin doctorům a influencerům, kteří mají zájem na tom, aby se společenské klima přihřívalo.“

Janis Varoufakis: „Majetnický individualismus byl duševnímu zdraví vždy na škodu. Situaci neskonale zhoršil technofeudalismus, když zbořil plot, který liberálnímu jedinci poskytoval útočiště před trhem. Cloudový kapitál roztříštil jedince na fragmenty dat, identitu poskládanou z voleb vyjádřených kliknutími, jimiž dokážou manipulovat jeho algoritmy. Vytvořil jedince, kteří nejsou ani tak majetničtí, jako jsou spíše sami majetkem, nebo možná osobami neschopnými vlastnit sebe samé. Oslabil naši schopnost soustředění tím, že kooptoval naši pozornost. Nepřipravil nás o vlastní vůli. Ne, jen se zmocnil naší pozornosti. A protože algoritmy technofeudalismu, jak známo, posilují patriarchát, stereotypy a stávající útlak, nejvíce tím trpí ti nejzranitelnější – dívky, duševně nemocní, lidé na okraji společnosti a chudí.“