Článek
Organizátoři ostravského festivalu vysvětlují kontrolní fotografování (sami píší o „face recognition“) celkem jednoduše. Má zabránit zneužívání vstupenek a přeposílání náramků mezi lidmi. Z jejich pohledu jde o praktické opatření, které chrání ekonomiku celé akce. U festivalu s desítkami tisíc návštěvníků totiž i relativně malé množství podvodů představuje citelnou finanční ztrátu. To samo o sobě není překvapivé. Trochu zarážející je ovšem to, jak rychle a bez větších diskusí jsme si zvykli přijímat opatření, která bychom ještě před několika lety považovali za něco, co do prostředí hudebního festivalu jednoduše nepatří. Fronty, neustálé kontroly identifikačních náramků s čipem, povinné fotografování obličejů a ukládání snímků do databází, nad kterými nemáme žádnou kontrolu.
Nejde přitom o samotnou fotografii. Ta je jen drobnou součástí mnohem většího obrazu. Současné velké festivaly už dávno nejsou jen místy, kam lidé přijedou poslouchat hudbu a bavit se. Podobají se spíše uzavřeným komerčním areálům bez jakéhokoliv veřejného charakteru, jejichž fungování připomíná precizně řízený podnik. Každý metr areálu, každá stage, každý stánek i každý bezpečnostní koridor jsou výsledkem složité logistiky. A především ekonomiky. Velké festivaly dnes stojí stovky milionů korun. Náklady na světové interprety, audiovizuální techniku, stavbu scén, bezpečnost, zdravotnické služby i provoz celé infrastruktury dosahují částek, které byly třeba ještě před dvěma desetiletími nemyslitelné. Když se investují takové peníze, přestává být prostor pro romantickou představu o spontánním setkání lidí na louce. Z festivalu se stává projekt, který musí fungovat téměř s průmyslovou efektivitou.
A právě zde získává zmíněná identifikační kontrolní fotografie svůj symbolický význam. Není to tím, že by představovala zásadní hrozbu pro soukromí. Organizátorům lze důvěřovat, že se jedná opravdu „jen“ o nástroj proti podvodům, nikoli o systém sledování návštěvníků. Symbolická je proto, že ukazuje způsob uvažování. Každý návštěvník se stává součástí systému, který musí přesně vědět, kdo vstoupil do areálu a zda nedochází ke ztrátám na tržbách. Je to logika optimalizace, kterou lze chápat jako součást širší logiky pozdního kapitalismu, tedy jako odraz globalizovaného, konzumního trhu. Úzkost z ušlého zisku zde vítězí nad étosem uvolněnosti.
Každý náramek má určitou hodnotu. Každé jeho neoprávněné použití znamená ztrátu. Každá ztráta se má eliminovat. V takovém světě přestává být návštěvník pouze fanouškem hudby. Stává se položkou v ekonomickém modelu, jehož cílem je maximalizovat výnos a minimalizovat riziko. Možná právě proto dnes působí velké festivaly zvláštním dojmem. Na jedné straně nabízejí obraz naprosté svobody. Tanec do rána, světelná show, euforie, pocit, že na několik dní zmizel okolní svět. Na straně druhé jsou postaveny na stále propracovanější infrastruktuře kontroly. Vstupní systémy, bezhotovostní platby, přesně vymezené zóny, analytika návštěvnosti, bezpečnostní opatření a nově i kontrolní fotografie.
Je to zvláštní paradox současnosti. Čím intenzivnější má být pocit svobody, tím propracovanější musí být mechanismus, který jej umožňuje. Hédonismus se nestává opakem řádu. Naopak. Stává se jeho produktem. Není náhodou, že největší festivaly dnes připomínají spíše technologické projekty než kulturní události. Hudba zůstává jejich hlavním lákadlem, ale sama už nestačí. Vedle ní stojí sofistikovaný systém, který zahrnuje řízení lidí, peněz, dat a rizik. Zážitek se nevytváří spontánně. Je navržen, naplánován, optimalizován a následně „zkonzumován“.
Možná právě proto se při pohledu na povinné fotografování návštěvníků nevnucuje otázka, zda je technicky nebo právně v pořádku. Zajímavější je něco jiného: Kdy jsme přestali vnímat festival jako prostor, kde se člověk na chvíli vzdaluje každodenním mechanismům společnosti, a začali jej chápat jako jejich nejdokonalejší podobu? Do mysli se dokonce vkrádá myšlenka, že se dnes bavíme právě tak, jak systém potřebuje.
Inspirační zdroje:
https://www.b4l.cz/prakticke/loveid-qa/
