Nechtít děti. Knihy o mateřství, volbě a odpovědnosti

V mnoha románech, zejména v prózách autorek, se stále častěji objevují literární hrdinky, které se rozhodnou nemít děti. Nejde přitom nutně o programový odpor k mateřství. Spíš o otázku, která byla dlouho považována za zbytečnou: je mateřství skutečně přirozeným vyústěním ženského života, nebo je možné ho odmítnout bez pocitu viny?

Také do češtiny bylo v poslední době přeloženo několik pozoruhodných knih, které tuto otázku kladou, každá ale trochu jinak. Norská spisovatelka Linn Strømsborg ji v románu Nikdy, nikdy, nikdy staví přímo do středu příběhu. Její pětatřicetiletá hrdinka odjakživa ví, že děti nechce. Osm let žije s partnerem Philipem a dosud byli zajedno. Jenže Philip začne uvažovat o otcovství, jejich nejlepší přátelé čekají dítě a její matka touží po vnoučatech. Z původně pevného rozhodnutí se tak stává otázka, zda člověk nemůže jednou svého rozhodnutí litovat. Strømsborg nepíše manifest proti rodičovství. Zajímá ji spíše tlak okolí a také pochybnost, která se do vědomě zvoleného života bez dětí může vkrádat. Je možné stát si za svým, když všichni kolem postupují podle jiného scénáře?

V Mateřství kanadské spisovatelky Sheily Heti je nejistota ještě důležitější. Hrdinka několik let před čtyřicítkou zkoumá, zda se má stát matkou. Ptá se přátel, partnera, sama sebe, pracuje se vzpomínkami, sny, věštěním. Kniha je ironická, hravá a zároveň neústupná a někdy i potemnělá: mateřství tu není instinkt, který stačí poslechnout, ale tíživé rozhodnutí, kolem něhož se mohou roky točit pochybnosti.

Verena Kessler v románu Eva posouvá problém od osobního rozhodnutí k ekologii. Jedna z jeho ženských postav, Eva, je přesvědčená, že v době klimatické krize je otázka plození také otázkou odpovědnosti. Kessler tak vedle intimního „chci, nebo nechci dítě?“ otevírá i nepříjemné „jaký svět dítěti připravujeme?“.

A trochu jinou cestou se k tématu dostává Veronica Raimo v románu Nic pravdivého. Její kniha není primárně románem o bezdětnosti, ale rodinnou autofikcí o dívce, která vyrůstá pod tlakem úzkostné a všudypřítomné matky. Vera se snaží uniknout z rodiny, v níž je všechno pod kontrolou, a postupně objevuje vlastní sexualitu, vztahy i možnost samostatného života. Vymýšlení příběhů a lží se pro ni stává způsobem, jak si vytvořit vlastní realitu a uniknout z reality rodinné. Zkušenost s vlastní matkou je pro knihu zásadní. Raimo v ní otevřeně píše také o potratu a v rozhovorech mluvila o dětství poznamenaném matčinou úzkostí a sociální izolací rodiny.

Na Nic pravdivého je pozoruhodné, že Raimo nepředkládá tyto zkušenosti jako sentimentální zpověď. Její tón je cynický, komický a často nemilosrdný i vůči sobě. Z rodinné úzkosti se nestává velké psychologické drama, ale materiál pro humor a literární hru. I díky tomu působí její odstup od představy mateřství a rodinného života, jaký znala ze svého dětství, přesvědčivě.

Bylo by ale omylem považovat odmítnutí plození za zcela nový „výdobytek“ současné společnosti. Formy antinatalismu nejsou v našem kulturním prostoru zase tak nové. Úvahy o tom, zda je narození člověka skutečně dobrem, najdeme v různých náboženských a filozofických tradicích a výrazně také u moderních pesimistů, například Arthura Schopenhauera. Dnes má ovšem tato otázka jinou podobu. Neformuluje ji jen filozof jako součást své obecné teorie, ale stále častěji také literatura prostřednictvím konkrétní zkušenosti ženy, která se rozhoduje, zda bude matkou. Právě tím překládá abstraktní otázku do každodenní zkušenosti.

Připomeňme, že snad nejradikálněji otázky spojené s plozením formuloval současný filozof David Benatar. Ve své knize Nebýt či být: O utrpení, které přináší příchod na tento svět tvrdí, že přivedení člověka na svět je vždy spojeno s újmou, protože každý existující člověk bude nevyhnutelně vystaven bolesti, ztrátě, nemoci a smrti. Zatímco neexistující člověk nemůže trpět tím, že nezažije radost, existující člověk trpět může. Právě z této asymetrie Benatar odvozuje svůj antinatalismus. Nemusíme s ním samozřejmě souhlasit. Jeho argument je však užitečný tím, že obrací běžnou otázku naruby. Místo „Proč by někdo neměl mít děti?“ se ptá: „Jaký máme vlastně důvod někoho přivést na svět?“

Některé pasáže zmíněných knih od Strømsborg, Heti nebo Kessler se s touto otázkou alespoň částečně potkávají, přestože jejich autorky rozhodně nelze jednoduše označit za antinatalistky. Neříkají, že život je nutně špatný. Spíš zpochybňují předpoklad, že když je život dobrý, musí z toho automaticky vyplývat povinnost vytvářet životy nové. A právě v těchto úvahách, mnohdy spojených se silným pocitem zodpovědnosti, se osobní rozhodnutí „nechci děti“ mění v etickou otázku. Ta v jejich interpretaci znamená, že rozhodnutí dítě mít i rozhodnutí dítě nemít mohou být morálně legitimní volby.