Bílé zlato Apuánských Alp: Výlet bez auta do srdce carrarského mramoru

Během pobytu na severozápadním pobřeží Toskánska třeba v okolí dovolenkového Viareggia či v Ligurii poblíž Cinque Terre míří většina turistů přímo k moři nebo za věhlasnými památkami. Podobně jsme postupovali i my, ovšem s jednou výjimkou. Z La Spezie jsme se jedno dopoledne vydali regionálním vlakem do stanice Carrara-Avenza. Odtud pak s jedním přestupem přímo v Carraře linkovým minibusem až do Colonnaty. Vlakovou jízdenku jsme si koupili na nádraží v automatu, tu autobusovou v mobilní aplikaci „at bus“ dopravce Autolinee Toscana (za 1,70 EUR, po zaplacení se jízdenka objeví v aplikaci, před jízdou ji ale musíte ještě v mobilu aktivovat). Veřejná doprava funguje v této části Itálie překvapivě spolehlivě a efektivně, zejména pokud máte dostatek relevantních informací a občas se nebojíte zeptat místních. Výhodou je, že spoje lze dnes jednoduše dohledat třeba i přes aplikaci Mapy.com či přes Google Maps. Možností je samozřejmě více, ale třeba nákup jízdenky přes mobil vám ušetří hledání otevřené trafiky (tabacchi), kde se mnohdy při nákupu vyžaduje jen hotovost, jak jsme se párkrát přesvědčili.

Už samotná cesta může být zážitkem. Zatímco první úsek cesty ještě připomíná běžný městský spoj, po přestupu na zastávce Carrara Ospedale se atmosféra rychle promění. Při naší cestě minibus po chvíli začal stoupat úzkými serpentinami vzhůru do hor a zelená úbočí se znenadání začala měnit v oslnivě bílé stěny tvořené proslulým carrarským mramorem. Poslední kilometry do Colonnaty jsme ve voze zůstali s řidičem úplně sami, jiné turisty jsme nepotkali.

Colonnata je maličká. V době, kdy jsme do ní přijeli, působila až jako město duchů. Kamenné uličky, několik malých obchůdků či bister, ale žádní návštěvníci… A překvapivě hodně reklamních nápisů lákajících na slaninu. Právě odsud pochází slavné Lardo di Colonnata. Tato vyhlášená lahůdka – tučný vepřový hřbet zrající až půl roku v mramorových nádobách s bylinkami, solí a kořením – pomáhala živit generace zdejších dělníků. Těžká práce v lomech vyžadovala obrovské množství kalorií a lardo bylo nejdostupnějším vydatným zdrojem energie. V Colonnatě je pro kamenné nádoby používán pouze mramor s velkými krystaly kalcitu. Dobré lardo by mělo být bílé nebo mírně růžové, s jemným aroma, mírně slané a lehce sladké s chutí připomínající vlašské ořechy. Konzistence by měla být pevná a jemná. Z informací dostupných na internetu jsme se dozvěděli, že zažloutlé lardo není vhodné, jelikož bylo uloženo nesprávně. Prý chutná žlukle. To jsme ale na vlastní chuťové pohárky nezkoušeli. Naše cíle byly zcela jiné.

Po krátké prohlídce Colonnaty jsme pokračovali pěšky po turistické trase směřující na vyhlídku Cima di Gioia. Výstup začíná v lese, což jsme v letním období uvítali. Po chvíli se nám otevřely krásné výhledy na okolní vrcholky hor. Apuanské Alpy se zde staví na odiv v plné síle a kontrast mezi nedotčenou přírodou a masivními zásahy lidské činnosti je až fascinující. Člověk má neustále pocit, že se pohybuje na rozhraní dvou světů – na jedné straně divoká horská příroda, na druhé průmyslová krajina, kde se už dvě tisíciletí těží mramor.

Jedním z oblíbených zdejších cílů je obří mural nazvaný David, který zde před necelými deseti lety vytvořil brazilský streetartový umělec Eduardo Kobra. Nástěnná malba znázorňující portrét Michelangelova Davida (o výšce přibližně 12 metrů) byla namalována přímo na mramor vysoko v horách v jednom z lomů. Mural odkazuje na fakt, že v těchto končinách vyhledávali mramor pro své sochy také věhlasní umělci, mimo jiné již zmíněný Michelangelo Buonarroti, ale také třeba Bernini, Pisano, Donatello, Canova a mnoho dalších.

Kromě barevného Davida, který už ale postupně vlivem počasí ztrácí původní sytost, můžete z vyhlídky sledovat dění v plně funkčním mramorovém lomu. Při pohledu do obří bílé jámy se člověku vybaví historické souvislosti tohoto místa. Už Římané odsud odváželi obrovské bloky kamene na stavbu chrámů a veřejných budov. V antice šlo o mimořádně namáhavou činnost. Tehdejší těžba spočívala v ruční práci tisíců námezdních dělníků, otroků či trestanců, kteří bloky oddělovali pomocí železných dlát a různých typů klínů, včetně dřevěných rozpínaných vodou. Každý blok představoval obrovské riziko.

Získávání těžkých kamenných bloků bylo až do počátku 19. století extrémně pracné a nákladné. Technické novinky, jako byly stroje na zpracování kamene, poháněné parními, naftovými a elektrickými motory, umožnily těžbu ve velkém měřítku a z Carrary se postupně stalo mezinárodní centrum na opracování mramoru. Přibližně od šedesátých letech 20. století, když byly lomy v exponovaných místech zpřístupněny pomocí sítě silnic, těžba mramoru ještě zrychlila. Podle dostupných informací bylo údajně na počátku minulého století ročně vytěženo přibližně sto tisíc tun, později se těžba zněkolikanásobila, což také pravidelně kritizují ochranáři životního prostředí.

Dnes sice při těžbě pomáhají diamantová lana, obří pily nebo bagry, práce v lomech ale i nadále zůstává nebezpečná. Hory jsou neustále v pohybu a těžké bloky vážící desítky tun nedávají prostor pro chyby. Mramor z carrarských lomů je stále žádaný. Najdete ho v mnoha sakrálních stavbách nejen v Itálii, ale i v luxusních hotelech, bankách či koupelnách po celém světě. Těžba má zde dlouhou historii a do značné míry zdejší kraj definuje.

Možná také proto je součástí místního genia loci silný politický a sociální podtext. Tvrdé pracovní podmínky v lomech, nebezpečná práce a silná dělnická komunita vytvořily prostředí, kde se od konce 19. století šířily levicové a anarchistické myšlenky. Také za druhé světové války se zde vzedmul silný odpor místních – včetně žen – proti německým okupantům. Těžba se zde v té době zastavila také proto, že Wehrmacht ke konci války při bojích proti partyzánům poškodil nebo zničil v kamenolomech řadu zařízení. Členité, strmé a nebezpečné prostředí mramorových lomů totiž poskytovalo ideální zázemí pro partyzány – komunisty, socialisty, anarchisty i další příslušníky italského odboje.

Shodou okolností jsem v době dovolené pročítal výborný román Daria Ferrariho nazvaný Přestávka skončila. Děj se odehrává právě v severozápadním Toskánsku – kolem Viareggia a částečně i na zdejším venkově. Jedna pasáž se vrací do 70. let minulého století a s lehkou ironií, ale vůbec ne posměšně, tematizuje italské levicové teroristy útočící na kapitalistický systém. Do románu jsou dokonce vloženy pseudomemoáry Tita Selly a jeho ozbrojené brigády, jejichž hrdinové jsou sice fiktivní, ale jsou zasazeny do historicky věrného kontextu. Doporučuji.

Jen několik kilometrů od rušného pobřeží se otevírá úplně jiný svět – svět strmých hor, bílého kamene a lidí, jejichž životy byly po generace spojené s těžkou prací v lomech. Tento výlet nám ukázal, že se vyplatí na chvíli se vzdálit od tradičních turistických center, která mnohdy trpí nadměrným turismem, a vydat se za trochu jinou atmosférou.

Kombinace syrové historie, fascinující lidské práce v mramorových lomech a úchvatných výhledů dělá z Colonnaty a Apuánských Alp cíl, který rozhodně stojí za návštěvu. Není to místo velkých turistických atrakcí, ale právě v tom spočívá jeho kouzlo. Nabízí pohled na Itálii, která není jen o slavných městech a plážích, ale také o krajině, tradicích a příbězích ukrytých mimo hlavní trasy.