Z cestovního deníčku: vlaky a autobusy z Rimini a Ravenny přes Brisighellu do jarního Toskánska

Rimini

Je večer, konec dubna, a my jsme zrovna přiletěli z Vídně na letiště do Rimini pojmenovaném po místním rodákovi a známém filmaři Federicu Fellinim. Ubytování máme v hotelu s názvem Bikiny. Je to hned u moře, z balkonu vidíme na pláž, na které nikdo není. Je chladno. Večerní procházka kolem moře je ale příjemná. Pod nohama nám sem tam křupne lastura. Ráno snídaně a dva příjemní postarší číšníci. Jeden se hned ptá, jestli si dáme espresso či cappuccino, druhý zjišťuje odkud jsme a kam jedeme a uznale pokyvuje hlavou, když zmiňujeme naše plány. Následuje prohlídka Rimini včetně Malatestova chrámu od Leona Battisty Albertiho, který třeba Karel Čapek, jehož Italské listy máme s sebou, obdivoval pro jeho „spanilou slohovou přísnost i čistotu v každém plastickém detailu.“ V centru města vyhrává hudba – slaví se Den osvobození (Festa della Liberazione). Na chvíli se přidáme k průvodu jako pozorovatelé. Staré Rimini je příjemné, ani nevadí drobný deštík, který nás přepadne cestou zpět k hotelu.

Ravenna

K vlakovému nádraží v Rimini zkoušíme autobus. Jízdenky se nám ale koupit nedaří, což zase tak nevadí. Byly to jen dvě zastávky. A pak už vlak do Ravenny s jednou zastávkou: Basilica di Sant'Apollinare in Classe. Uvnitř kostela se nachází krásné byzantské mozaiky znázorňující třeba svatého Apolináře na zeleném pozadí obklopeného ovečkami. Další „nebeské“ prostory poseté starobylými mozaikami nás budou doprovázet i další den v Ravenně, kam je to veřejnou dopravou z Classe už jen kousek. Sant'Apollinare Nuovo, Battistero Neoniano, San Vitale, Mausoleo di Galla Placidia… Vstupenky jsme si koupili s předstihem přes internet, takže se všude bez problému dostaneme hned, bez čekání. Je už večer, procházíme se po ne moc živém setmělém městě, ve kterém je na každém rohu připomínán Dante Alighieri. Má tu hrob, objevuje se i na tričkách, možná někde prodávají i „jeho“ pizzu. To už ale nezjistíme, jelikož se následující den přesouváme zase dál.

Brisighella

Jemný déšť, zataženo. Jedeme autobusy vypravovanými od železniční stanice přes Faenzu do Brisighelly. Krajina je rovinatá, zemědělská, vinná réva, ovocné stromky. Ve Faenze trochu zmatků při nástupu do přípojného spoje. Pro Brisighellu je totiž určen autobus jiný, jenže ten žádnou cedulku nemá. Řidič nikoho dovnitř nepouští, na dotazy nereaguje, jen dlouze s někým vzrušeně telefonuje. Tváří se u toho otráveně a nikomu, ani místním, nechce prozradit, kam vlastně pojede. Možná by raději stávkoval podobně jako včera jeho kolegové z městské hromadné dopravy v Ravenně. Po deseti patnácti minutách jsme ale v autobusu a za chvíli se už blížíme k Brisighelle, krajina se začíná vlnit. Městečko je půvabně omšelé, nad ním se na třech kopečcích vypínají tři dominanty: kostelík, pevnost a věž s hodinami. I tam se odpoledne vydáme. Už neprší, oblačnost se pomalu rozpouští. Výborná příležitost porozhlédnout se ještě trochu více po zdejší půvabné krajině, rozhledy z vyvýšených míst jsou moc pěkné. Později večer při procházce setmělým městečkem si připomínáme snovou povídku Petra Borkovce s názvem Brisighella, která je součástí nádherné knížky Lido di Dante. Možná i ta nás k cestě inspirovala.

Siena

Nejprve ranním vlakem do Florencie. Osobák je plný lidí, všichni asi jedou na výlet. Trať je členitá, často vedena v tunelech. Čím více se blížíme k Florencii, tím je vlak plnější. A ve Florencii nás čeká lidí ještě více. Masa turistů s kufry na kolečkách. My jsme jedněmi z nich. Máme asi čtyřicet pět minut a ty využijeme ke sprintu na Piazza del Duomo. Chceme si připomenout vizuální vjemy z našeho staršího výletu do Toskánska. S pověstným „jazykem na vestě“ pak spokojeně nasedáme do vlaku směr Siena, který je ještě plnější než ten předchozí. Místa k sezení naštěstí najdeme, na rozdíl od jiných nešťastníků, kteří nastoupili o minutku později. Ale teď už k Sieně. Karel Čapek ji poeticky popsal jako milé město, jež „sedí na třech kopečkách a usmívá se, ať mu stéká po zádech vlahý déšť, nebo ať svítí slunce“ a které „má pár kousků slavných památek, ale je samo a celé líbeznou starou památkou.“ Podobný pocit jsme získali až trochu později. Vlakové nádraží ležící pod kopcem totiž pěkné není vůbec. Úschovnu zavazadel má v neděli zavřenou, takže do města vyrážíme obtěžkáni baťůžky a naším palubovým kufrem na kolečkách. Siena je opravdu půvabná. Spousta uliček nahoru a dolů, cihlová gotika, renesanční paláce, rozlehlá Piazza del Campo v mírném svahu, pruhovaná zvonice sienské katedrály, která sama je snad z cukru a marcipánu, turisté, Italové, obsypané kavárny a bistra a do toho ještě jeden historický průvod s bubeníky a vlajkonoši v kostýmech. Po páté odpolední nám jede poslední autobus do místa další zastávky naší cesty, tedy do městečka San Quirico d'Orcia, odkud budeme vyrážet do okolí.

Montepulciano

Musíme vylézt z postele brzo ráno, abychom chytili školní autobus do Montepulciana, jiné tady přes den moc nejezdí. Za odměnu se nám nabízí probouzející se uličky, které zatím ještě neobsadili turisté. Ale i ty brzo potkáme, třeba v podobě polské výpravy, kterou do dopoledního města přivezl zájezdový autobus. Možná nás mají taky za Poláky, což se projevuje družnými úsměvy a drobnou konverzací při čekání na toaletu. Postupně procházíme centrum a vzájemně si sdělujeme, že je tady opravdu moc pěkně. Z hlavního náměstí pak zase slézáme dolů, abychom navštívili mohutný renesanční kostel San Biagio. Ten byl postaven na louce pod historickým městem a je působivý hlavně zvenčí. Procházíme se kolem, kocháme se okolní krajinou, na zídce nám pózuje krásná ještěrka. Pak se vracíme zase zpět nahoru do kopce do historického centra, konkrétně na Piazza Grande a šplháme i na radniční věž. Výhled je zde pěkný. Bohužel je ale trochu zataženo, dokonce spadne pár kapek deště. Zajímavostí je, že se do věže vstupuje přes kancelář plnou šanonů, kterým dělají společnost diskutující úředníci. Turisté jim zřejmě nevadí, anebo si na ně už zvykli. Ještě chvíli se pak proplétáme uličkami, fotíme si a za nějakou dobu už zase sedíme v autobusu. Jedeme do Pienzy.

Pienza

Tam už je turistů, nejen polských, ale i japonských, trochu více. Pienza je daleko menší než Montepulciano a návštěvníci se tudíž tady nemohou tak snadno rozptýlit do prostoru. Ale i tak tady není narváno. Opět pěkný renesanční kostel a palác, výhledy, uličky, malé občerstvení v podobě kávy do ruky a pak cesta pěšky malebnou toskánskou krajinou až do našeho San Quirica. Nejprve klesáme pod Pienzu k nádhernému románskému kostelíku (Pieve dei Santi Vito e Modesto). A pak cesta pokračuje nahoru a dolů a zase nahoru až k turisty oblíbené renesanční kapli nazvané Madonna di Vitaleta. Pěkné místo uprostřed luk a polí. Na jaře je vše kolem zelené, sem tam žlutá řepka či janovec, občas vlčí mák či jiná květena. Trochu si děláme srandu z Japonek v bílých romantizujících šatičkách, které fotí jejich méně nápadní „bojfrendové“ velkými zrcadlovkami, anebo naopak malými iPhony, či z polských párů se selfie tyčemi hledajících ten nejlepší záběr, kterým se chtějí pochlubit na Instagramu. Po krátkém odpočinku pak zase klesáme od populárního „view-pointu“ dolů mezi liduprázdnými loukami směrem k našemu dočasnému domovu. Sluníčko taky už klesá, krajina se ještě více modeluje, vousatý zelený ječmen či žito se stávají na pohled ještě hedvábnějšími. Míjíme poslední místo, kolem něhož se rojí turisté s vypůjčenými auty s chutí vyfotit se tam, kde se fotí všichni, a už jsme skoro doma.

Montalcino

Do něj se školním autobusem dostaneme ještě dříve než předešlý den do Montepulciana. Místní veřejná doprava z nás dělá ranní ptáčata. Procházíme od pevnosti téměř vylidněným městečkem, jež se tyčí nad okolní krajinou. Skoro všechno je zde ve svahu, ulice i domy jsou kaskádovitě poskládány po vrstevnicích, využit je každý kousek prostoru. Máme hodně času na prozkoumání všech zákoutí, pokračovat na další místo chceme až po poledni. Na každém rohu je nějaký kostel či kostelík, zajímavě zalomená ulička nebo aspoň překvapivě příkré schody. Dokonce narazíme na zahrádku, na níž napočítáme minimálně desítku suchozemských želv, malých i velkých. Některé se osaměle vyhřívají na dopoledním sluníčku, jiné někam šplhají či se krmí trávou a jeden pár kopuluje. O ulici dál si všimneme Japonky, která pozoruje malinkého gekona. A za chvíli nás překvapí nedaleko klasicistního dómu další gekon, tentokrát pěkně vypasený kousek. Pořád je ještě dopoledne, turistů je v uličkách jen pár, tudíž se asi tyhle noční ještěrky, přemítáme, neměly potřebu schovat do svých děr. Kromě strmých uliček, kostelů či zajímavé fauny nás zaujme také propagace vína Brunello na každém rohu. Přečteme si, že je vzácné, drahé a že v místním dialektu znamená „krásně temné“.

Castelnuovo dell'Abate

Začíná vedro a my už zase vyhlížíme pod fortezzou další autobus společnosti Autolinee Toscane. Přijede menší se starším řidičem a jedním školákem. Platební kartou se v něm tentokrát jízdenka koupit nedá, toskánský „tip tap“ systém sem ještě nedorazil. Řidič to ale neřeší, podobně jako na to kašlali i ti předchozí, když se vyskytl nějaký problém. Do malinkého a taky historického městečka s názvem Castelnuovo dell'Abate je to asi jen patnáct minut. Minibus nikde nestaví, vyklopí nás až v našem dalším bodě výpravy. Nejprve scházíme k opatství Sant'Antimo. Starobylá památka se krásně vyjímá v krajině a působivá je i z blízka. Vychutnáme si interiéry i exteriéry, vyfotíme si pár reliéfů, a vydáme se zpět k městečku. Vezmeme to ale trochu jinou, více přírodní cestou. Na jedné mýtince ve svahu, na dohled od prvních kamenných domků, narazíme na hustý porost obřích opuncií, ten je navíc lemovaný rozkvetlými vlčími máky. Pěkné. Slunce vydatně hřeje, v trávě kolem slyšíme šustot ještěrek či tušených hadů. Castelnuovo dell'Abate je opravdu miniaturní a útulné. Snad jen dvě tři ulice s historickou zástavbou, pěkný kostelík a brána z města ven. Turisté v podstatě žádní. Pár místních sedí ve stínu, náladu dokresluje hodně chlupatý zívající kocour. Většina má asi ještě siestu. Pořídíme pár fotek a směřujeme opět na zastávku autobusu ve směru zpět do Montalcina. U místních se ještě ujistíme, že opravdu stojíme správně a čekáme. A čekáme a čekáme. Minibus nikde. Už tady měl být před deseti minutami. Už tady měl být před patnácti minutami. Už asi nepřijede. A tak zkoušíme natáhnout ruku a nějakého dobrodince stopnout. Pár aut projede, když v tom nám někdo zastaví. Ze staršího trochu podřeného auta vyskočí postarší pán ve věku k sedmdesátce, podá si s námi ruku a ochotně nás pozve ke svezení. Když se blížíme k Montalcinu, dozvídáme se, že nás Francesco, tak se myslím náš zachránce jmenoval, může svést až do našeho San Quirica. Během cesty nám třeba potvrdí, že odrůda Brunello je opravdu speciální, protože roste ve speciální oblasti se speciálními srážkami, tedy klimatem.

San Quirico d'Orcia

K večeru se konečně trochu více porozhlédneme i po San Quiricu, centru toskánského regionu Val d'Orcia. Je příjemné, jako snad každé místo tady, a samozřejmě nechybí ani pěkné historické budovy, starobylé kostely, lákavé vinárny či kavárny se zmrzlinou. Nás ovšem více láká ponor do okolní krajiny, do níž se chceme podívat následující den ráno. Jenže meteorologové a jejich meteorologické předpovědní modely se tentokrát bohužel nemýlily. Je zataženo a mrholí. Nebo prší, anebo přímo lije. Ležíme v posteli, předčítáme si Čapka, který taky napsal, že „toskánský kraj je tuze podobný hezké krajině v Čechách; jenže místo brambor tu roste réva, a každý kopeček je přepěkně korunován nějakým věžovitým městečkem nebo starou zámeckou tvrzí,“ a říkáme si, že dnes nemusíme nikam spěchat. Taky Italové slaví 1. máj. Obchody jsou zavřené, autobusy nejezdí. Je nám jasné, že na žádnou velkou turistiku to dnes nebude – plánovaný pěší výlet do Bagno Vignoni s termálními prameny padá. Podřimujeme. Už to vypadá, že déšť ustává. Rychle se naobědváme a už chceme vyrazit aspoň kousek za město. Ale zase se rozprší a to pořádně. Času máme dost, a tak čekáme na druhý pokus. Kolem třetí odpolední máme pocit, že už se déšť zase zklidňuje. Nasazujeme si pláštěnky a jdeme směrem na východ. Za chvíli se nám opět tají dech nad krásou zdejší krajiny. Takový kousíček od našeho apartmánu a takové výhledy. Déšť trochu zesiluje, ale to nám až tak nevadí, jsme přece v toskánské krajině. Horší je, když musíme pokračovat po polní nezpevněné cestě. Bláto je zde obzvlášť lepivé. Po chvíli máme boty utopeny v rozmočené světle hnědé mazlavé zemině, voda pronikla už všude. Ale lákají nás další výhledy. Nakonec nachodíme a nakloužeme přibližně osm kilometrů. Krajina se průběžně zahaluje do temných mraků, sem tam se v dálce ukáže Pienza… Krása.

Cesta domů přes Boloňu

Budíček před pátou ranní, dobalit a rychle na školní autobus do Sieny. Studenti ještě dospávají, mobilují, sem tam zamávají na spolužáka na nějaké zastávce. V Sieně autobus končí jinde, než jsme mysleli. K vlakovému nádraží je to trochu krkolomná cesta, naštěstí ale máme časovou rezervu. Pak Flixbusem do Boloně, za okny autobusu už zase prší. Veřejnou dopravou je to na letiště zase složité a časově ne úplně vstřícné, a tak si zaplatíme předražený „vláček“ Marconi Express. Je to vlastně jen ne moc velký vagon bez řidiče, který jezdí po jedné koleji vedené nad terénem. Trochu to připomíná pouťovou atrakci, vagon se při jízdě taky různě naklání a ani ne desetiminutová jízda z centra města stojí více než tři sta korun pro jedno cestujícího. To je více než třeba naše cesta Flixbusem ze Sieny do Boloni. Zvláštní. Na letišti plno lidí, nuda a předražené jídlo. Vlastně nic neočekávaného. Letadlo letí na čas, v Praze pak vlak na Moravu taky stihneme. V bistrovozu si dáme párky s hořčicí a kečupem, taky Marlenku a každý dvě malé Plzně. Před půlnocí jsme už skoro doma. V taxíku se nás řidič vyptává, odkud jedeme. A tak mu vyprávíme. Ale moc ho to nezajímá, protože když se řekne Itálie, hned nám sděluje, že se tam chce podívat do jednoho kostela. Jenže si nemůže vzpomenout, jak se jmenuje, nebo kde se nachází. „Tam, jak bydlí papež,“ nakonec z něho vypadne. A pak ho ještě lákají Maledivy, kde je „moře tak modré, že to není ani možné.“ Prý mu to říkal jeho kámoš…