Jak jsme cestovali za socialismu: Do zahraničí na vlastní pěst

Hned při prvním pohledu na fenomén individuálního neorganizovaného cestování do zahraničí je patrné, že zkušenosti cestovatelů jsou mnohdy definovány tím, ve kterém historickém období se do ciziny podívali, které země navštívili nebo třeba také tím, jaký dopravní prostředek zvolili. Čechoslováci samozřejmě daleko častěji jezdili do „spřátelených zemí“ východního bloku – tedy například do Maďarska, Rumunska, Bulharska, NDR a občas i Jugoslávie. Pokud se chtěli vydat někam na Západ, tak to bylo v socialistickém Československu daleko složitější a v některých dobách pro většinu obyvatel vlastně z různých důvodů téměř nemožné. Ale i já sám si pamatuji, že se občas našli individuální turisté, kteří dovolenou někde v západní Evropě strávili. Třeba můj spolužák ještě před listopadem 1989 stihnul s rodiči výlet do Švédska. Myslím, že tam jeho otec (lékař) měl známého. To vše dokládá, že soukromé cestování do zahraničí bylo v dobách ČSSR sice výrazně omezováno, zároveň ale až nečekaně pestré a někdy i překvapivé. Takto se mi to jeví při zpětném pohledu do minulosti. Prozkoumejme tedy některé aspekty toho všeho a trochu si společně zavzpomínejme.

K oživování cestovního ruchu směrem do zahraničí docházelo zejména v šedesátých letech. Přestože se bývalý režim snažil omezovat cesty na Západ, byl až do léta 1969 poměrně liberální. Pokud občan předložil devizový příslib nebo pozvání osoby žijící v zahraničí, většinou cestovní pas i výjezdní doložku dostal. S nástupem normalizace se to ale všechno zásadně změnilo. Například už v září 1969 první tajemník komunistické strany Gustáv Husák volal po omezení nadmíru intenzivního přeshraničního pohybu osob – zejména od nás směrem na Západ. Došlo tehdy k okamžitému zrušení již vydaných výjezdních doložek k soukromým cestám mimo země RVHP. Téměř každý československý občan mohl být považován za potenciálního emigranta či dokonce oběť zpravodajských služeb, cizinec zase za agenta kapitalistických bezpečnostních složek.

V sedmdesátých a osmdesátých letech se tak běžně mohlo cestovat spíše jen do zemí východního bloku – a to ještě s různými výjimkami a pod docela přísnou kontrolou. Před překročením státní hranice se třeba muselo vyplňovat celní a devizové prohlášení. V něm cestující zaznamenávali veškeré své cennosti, které u sebe zrovna měli (šperky, hodinky, fotoaparát, auto nebo třeba dražší sportovní vybavení), a také množství cizí měny (valuty). Vyplněné údaje musely odpovídat skutečnosti, neboť celníci občas kontrolovali, zda je vše v souladu s předpisy. Do některých zemí východního bloku bylo dokonce potřeba i pozvání – například, když jste chtěli jet v osmdesátých letech do Polska, museli jste mít pozvání od polského občana. To mimo jiné souviselo s vyhlášeným výjimečným stavem v Polsku od prosince 1981.

S uvolňováním celkové společensko-politické atmosféry v druhé polovině 80. let ve východním bloku – zejména díky Gorbačovově „perestrojce“ – se také pro občany Československa postupně začaly zlepšovat cestovatelské podmínky. Ale i tak cestování stále nebylo tak snadné, jako je tomu dnes. Mnozí ještě mají v paměti tzv. devizový příslib (písemné povolení čerpat devizové prostředky zahraničních měn nutné k výjezdu do nesocialistických zemí včetně Jugoslávie) nebo tzv. výjezdní doložku (nedílná součást cestovního pasu a nutná podmínka k vycestování do nesocialistických států; vydání byl složitý byrokratický proces, který mohl kdykoliv zabránit vycestovat žádající osobě za hranice).

Podle dobových statistik například v roce 1988 z ČSSR vycestovalo (různým způsobem – i organizovaně) celkem 7,3 mil. občanů, z nichž něco přes půl milionu mohlo navštívit nesocialistické státy. Hlavní proud o síle 248 tis. osob zamířil do západního Německa. Dovolenou zde strávilo 128 tis. z nich s průměrnou délkou pobytu 11,3 dne. Druhou nejoblíbenější kapitalistickou destinací bylo tehdy také Rakousko se 136 tis. návštěvníky z Československa, přičemž 59 tis. zde strávilo dovolenou o průměrné délce 7,3 dne. Dalšími v pořadí byly Itálie (46 tis., z toho 26 tis. na dovolenou s průměrnou délkou 13,8 dne), Francie (35 tis., z toho 19 tis. na dovolenou o průměrné délce pobytu 15,6 dne) a Švýcarsko (38 tis., z toho 25 tis. na dovolenou o průměrné délce 18,1 dne).

Do těchto počtů byly nejspíše zahrnuty také soukromé návštěvy příbuzných či známých žijících na Západě, tedy třeba dřívějších emigrantů nebo německých rodin vysídlených po 2. světové válce. Pamatuji si například, jak rodiče jednoho z mých kamarádů navštívili v té době tetu žijící snad v Hamburku. Ze Západu tehdy přivezli také malý počítač Commodore, na kterém jsme pak tak rádi hráli první jednoduché počítačové hry. A ještě jedna zajímavost: podle statistických dat vyráželi Čechoslováci těsně před pádem režimu na dovolenou dokonce i do Spojených států – v roce 1988 jich bylo přibližně sedm tisíc, průměrná délka jejich pobytu pak údajně byla neuvěřitelných 55,4 dne. Pokud bychom si zaspekulovali, průměr navyšovali lidé, kteří chtěli v USA zůstat, ale pak si to rozmysleli.

Vraťme se ale nyní k tehdy daleko běžnějším cestám, které byly podnikány soukromě do socialistických zemí. Na internetu lze dohledat řadu článků plných nostalgických vzpomínek na tehdejší „road-tripy“ škodovkami či trabanty k Černému, Baltskému či občas i Jaderskému moři. Jezdilo se většinou do autokempů, kufry aut byly plně naloženy konzervami, polévkami v sáčku od Vitany, předvařenou rýží nebo po domácky zavařenými sklenicemi s masem.

Cílem ale nemusely být vždy jen „socialistické“ pláže, ale také třeba hory. V komentářích pod mým článkem o zahraničních podnikových dovolených například pan Vlastimil zavzpomínal: „Jako kluk jsem s rodiči zažil poměrně dobrodružné cesty do Německa, Rumunska a pak po našich koutech. Bylo v tom aspoň trochu dobrodružství a svobody, i když jen ve vymezeném „koridoru“ a s těžkou šikanou na každém hraničním přechodu mezi „spřátelenými socialistickými státy“. Jako vysokoškoláci jsme našli svobody víc – velkou krosnu na záda a čundry přes bulharské a rumunské hory.“ Vlastimil dál vzpomíná, že cestovali vlaky, všímali si jiných rekreantů i Rumunů žebrajících podél železničních tratí. „Po čundru v horách jsme se ale také chtěli vykoupat v moři a venkovské pobřeží Černého moře bylo pro nás velmi exotické,“ popisuje s tím, že se s kamarády snažili vyhnout stanovým městečkům v kempech a raději přespávali pod širákem na divokých plážích, v akátových hájcích nebo mezi vinohrady či v polích s tabákem. „Mělo to příchuť dobrodružství,“ píše a vzpomíná, že ho dvakrát zadržela bulharská a jednou rumunská pohraniční stráž. Důvodem byla obava pohraničníků, aby někdo neemigroval do Turecka, nebo kontrola, zda skupinka mladých lidí není ve skutečnosti organizovanou skupinou špionů v převlečení.

Také já si v paměti uchovávám vzpomínky na dvě tehdejší zahraniční rodinné dovolené, které jsme v druhé polovině 80. let podnikli podobně jako Vlastimil na vlastní pěst vlakem s batohy – tedy bez jakékoliv asistence cestovky nebo nějakého zprostředkovatele. Když jsem měl necelých třináct let, vydali jsme se v létě do Maďarska. Bydleli jsme v kempu Hárshegy na okraji Budapešti a postupně docela podrobně poznávali celé město. Navštívili jsme třeba zoologickou zahradu, svezli se na dřevěné horské dráze ve Vidám parku nebo se vykoupali v jedněch z tamějších lázní. Nejsilnějším zážitkem však pro mě byla noční Budapešť, konkrétně hradní návrší s romantickou Rybářskou baštou (Halászbástya) postavenou v neorománském stylu. V nasvícených nočních kulisách zde postávalo či posedávalo množství pro nás tehdy dost extravagantně vypadajících mladých lidí. Popíjeli víno či pivo, pokuřovali, na zemi plály svíce. Byli vesměs v černém s výraznými účesy i make-upem. Tehdy jsme si je identifikovali jako „punkáče“, dnes bych je ale spíše zařadil do subkultury novoromantiků či gotiků. Maďarsko bylo v té době daleko více otevřené těmto západním hudebním vlivům a kapely jako Depeche Mode či The Cure tam měly nejspíše daleko více fanoušků než u nás. I takto jsem v Budapešti objevil pro mě dosud neznámý nový svět, který mě příjemně překvapil.

Další léto jsme jeli lehátkovým vlakem do Bulharska. Na expres Pannonia jsme nasedli v Brně v úterý před půlnocí, v Sofii jsme byli ve čtvrtek ráno. Jelo se přes Maďarsko a Rumunsko. Jelikož jsme se postupně chtěli dostat až k moři, jízdenku jsme měli vystavenou z Moravy až do Jambolu. Pro čtyři osoby stála něco přes 1600 Kčs, což nebylo málo – byla to zhruba polovina tehdejšího průměrného platu (nazpět jsme měli jízdenku z Varny za přibližně 1300 korun). V Sofii jsme se ubytovali v kempu Vrana a vydali se poznávat město. Během pobytu jsme si udělali také výlet do pohoří Vitoša, které je hned kousek nad Sofií. Městskou veřejnou dopravou jsme dojeli až do výšky 1800 metrů nad mořem na zastávku Aleko a odtud pak šli na nejvyšší horu Černi vrach (2290 m).

Turistická pak byla i další část naší dovolené – v pohoří Rila. Ze Sofie jsme cestovali vlakem a autobusem do městečka Borovec. Kemp jsme nenašli – knižní průvodce, který jsme s sebou měli, asi nebyl úplně aktuální, takže jsme se museli ubytovat v jedné skromnější turistické chatě. Naším hlavním cílem byla nejvyšší hora Bulharska a celého Balkánu zároveň – Musala (2925 m). Dostat se na ni však nebylo nic těžkého – kabinkovou lanovkou jsme se vyvezli až do výšky 2369 m a zanedlouho jsme vrchol dobyli. Pak jsme ale trochu zaimprovizovali a podle hodně jednoduchého plánku z průvodce jsme to dolů k lanovce vzali trochu jinou cestou – přes horu Ljudmil Jankov (2793 m) a Aleko (2713 m). Terén byl o dost obtížnější – skalnatější. Skákali jsme z kamene na kámen jako kamzíci, nohy jsme už měli unavené, ale stanice lanovky nebyla stále na dohled. Postupně jsme se začali obávat, že nestihneme poslední spoj do Borovce a budeme muset až dolů sejít po svých. To se ale naštěstí nestalo. Ve svých starých zápiscích mám informaci, že lanovka stála pro dospělého 3 leva (tedy 30 Kčs), mládež měla jízdné poloviční.

Poslední část dovolené byla koupací. K moři jsme jeli přes Kostenec, Plovdiv a Jambol. Ve Varně jsme se ocitli o půl sedmé ráno. Původní plán bylo ubytovat se severně od Varny v kempu v Kranevu. Jenže tam jsme kemp nenašli, tudíž jsme museli jet autobusem ještě kousek na sever – do Albeny, která tenkrát byla poněkud dražší destinací plnou hotelů. Navíc jsme byli z cestování dost unavení a bylo docela vedro, ale vše jsme zvládli – spánek ve stínu a šplouchání moře nás pěkně osvěžilo. Následovaly dny válení se u moře, pojídání melounů, chalvy a tučné smetanové zmrzliny, ale také návštěva pěkného Balčiku či Varny, kde jsme také sháněli místenky na zpáteční vlak do Československa. Pamatuji si ještě na jistou nervozitu mých tehdy ani ne čtyřicetiletých rodičů kvůli docházejícím financím. Zpáteční jízdenku na vlak domů jsme sice koupenou měli, ale potřebovali jsme se zase nějak i vybavit na dlouhou cestu. Vlastně si už ani nepamatuji, co jsme ve vlaku jedli a pili. Vždyť v té době ani neexistovaly jednorázové pet-láhve s vodou. Možná se nějaké drobné občerstvení nabízelo přímo ve vlaku, jen člověk musel mít dost peněz v kapse. Ale zase se vše nějak zvládlo. V úterý večer jsme vyjeli z Varny a ve čtvrtek ráno byli v Břeclavi – živí a zdraví. A taky plni cestovatelských zážitků, podobně jako to i dnes mívá většina turistů, výletníků, dobrodruhů či dovolenkářů.

Článek je součástí širšího seriálu o cestování v sedmdesátých až devadesátých letech: