Článek
Devět dialogů, které autorka vedla s osobnostmi zejména z generace mileniálů či generace Z, nepůsobí jako katalog diagnóz či jako psychologické kazuistiky. Bartošová se vyhýbá senzacechtivosti či moralizujícímu tónu. Z jejího empatického dotazování, ale i celé koncepce knihy, je naopak patrná snaha zachytit duševní potíže nikoli jako individuální selhání, ale jako žitou zkušenost, která vzniká ve vztahu mezi člověkem a společností. Ta, jak kniha ukazuje, mnohdy vyžaduje od jedince víc, než je schopen unést. Není náhodou, že mnozí zpovídaní mluví o tlaku na výkon, o rozpadu vlastních pracovních či osobních identit nebo o náhlých propadech, které přicházejí ve chvíli, kdy vše navenek působí stabilně a pohodově.
Knihu můžeme číst různými způsoby, například jako otevřenou zpověď „těch“ úspěšných, kteří se ale paradoxně potýkají s vnitřními problémy, jako zamyšlení nad stavem naší výkonnostní a na úspěch zaměřené civilizace nebo třeba jako podnět k úvahám nad tím, jak se vyrovnat s vlastními psychickými potížemi. Mezi dotazovanými jsou novináři (Hana Řičicová, Filip Titlbach), herci (Klára Trojanová, Josef Trojan, Denisa Barešová), influencerka (Sophie Šarlak), hudebnice (Amelie Siba), spisovatel (Marek Torčík) či bývalý fotbalista (Lukáš Pokorný). Každý z nich do rozhovorů vnáší svou jedinečnou perspektivu – ať už jde o panické ataky, rozpad rodinných vztahů, nenápadně rostoucí profesní tlak nebo hluboké depresivní stavy.
Velkým plusem knihy je, že Bartošová nevede jednotlivé rozhovory jako investigativní novinářka, ale spíše jako někdo, kdo chce vytvořit prostředí lidské blízkosti, důvěry a sdílení. Netrpělivý čtenář zvyklý na kratší novinová interview může namítnout, že se povídání občas stává příliš rozvleklým, nemá pevnou a jasnou strukturu, zachází se mnohdy do nepodstatných detailů, témata se opakují nebo že tazatelka nic nerozporuje, jen nekriticky přitakává. Jenže právě tento hlubší ponor do problému, důraz na přirozenost a ponechání zpovídaným velkou míru volnosti, dělá z rozhovorů příjemně otevřený, neschematický proud zkušeností a upřímných výpovědí, které jsou pro čtenáře o to přínosnější a uvěřitelnější.
Postupně se v jednotlivých hovorech tematizují úzkosti, deprese, vyhoření, poruchy příjmu potravy, ale také třeba šikana, problematické vztahy v rodině, závislosti, pomoc terapeutů a psychiatrů, medikace či osobní způsoby vyrovnávání se s potížemi. Velkou předností knihy je její promyšlená struktura: za každou zpovědí následuje krátký odborný komentář psychoterapeutky Hany Vaníčkové, který pomáhá zasadit uvedené prožitky do širšího kontextu. Čtenář se tak nepohybuje jen v intimním prostoru osobního sdělení, ale získává i určitý odstup a jistou formu průvodce – to vše jemně, nenásilně a s velkou přidanou hodnotou. Komentáře upozorňují na konkrétní psychické mechanismy, strategie zvládání i úskalí, která se v rozhovorech objevují. Touto kombinací se kniha stává nejen osobním svědectvím, ale i praktickou pomůckou a zdrojem poznání.
Autorka čerpá při dotazování také z vlastních zkušeností s psychickými problémy a následných reakcí jejího okolí. Možná proto nezapomíná zasadit jednotlivé příběhy do kontextu české reality. Kniha se tak stává inspirativním prostorem, který sice systémové problémy nevyřeší, ale může nabídnout oporu a sdílené pochopení. Sympatické je také to, že kniha nenabízí jednoznačný výklad, nementoruje a nepodsouvá čtenářům rychlé soudy. Je naopak myšlenkově pestrá, přičemž hlubší obecnější otázky ponechává otevřené.
Linda Bartošová - Jako by mě opustila všechna síla. CPress, 2025
