Článek
Kniha Labyrint bolesti a jak se v něm neztratit patří k titulům, které srozumitelným způsobem poskytují odborné informace také laické veřejnosti. Publikace zaujme komplexním pohledem na fenomén bolesti, kterou autor nechápe jen jako jednoduchý signál poruchy – například pohybového aparátu, ale jako výsledek propojení těla, psychiky, životních zkušeností či dokonce společenských vlivů. Kolář na řadě příkladů ukazuje, že hledání jednoduché příčiny a rychlého řešení často nevede k cíli.
Autor kombinuje odborné poznatky s kazuistikami z praxe, osobními úvahami i širšími odkazy na psychologii, historii medicíny či dokonce filozofii. Pro čtenáře mohou být atraktivní také příklady z oblasti vrcholového sportu – Kolář v minulosti spolupracoval také s hokejistou Jaromírem Jágrem (v knize je mu věnována kazuistika nazvaná Zlatý malíček) či běžkyní na lyžích Kateřinou Neumannovou. Díky tomu text nepůsobí jako suchá odborná publikace, ale spíše jako zamyšlení nad tím, jak dnes ke svému tělu přistupujeme a proč se bolest v moderní společnosti stává stále častějším problémem.
Jedním z hlavních témat knihy je vysvětlení komplikovaného procesu, jak se fyzický podnět mění v subjektivní prožitek. Kolář rozebírá neurobiologické základy bolesti a klade velký důraz na to, jak centrální nervový systém dokáže bolest modulovat, tlumit nebo naopak patologicky zesilovat. Například popis chronické bolesti, která se „oddělila“ od své původní varovné funkce a stala se samostatným onemocněním, může být pro mnohé čtenáře velmi inspirativní. Jinak řečeno, bolest může v těle přetrvávat i dlouho poté, co se původní zranění zhojilo, protože mozek si prožitek „zapamatoval“ a vytvořil v nervových drahách trvalou stopu.
Významný prostor je věnován také kulturnímu a společenskému rozměru bolesti – kritizuje se například tendence, kdy je jakýkoliv diskomfort okamžitě eliminován pomocí léků. Tím se lidský jedinec připravuje o schopnost naslouchat signálům vlastního organismu a s bolestí dále „pracovat“. Kolář dobře propojuje vědecká fakta s obecnějšími úvahami. Zdrojem je mu při tom nejen jeho letitá zkušenost s pacienty či sportovci, ale také jeho dlouhodobý boj s Bechtěrevovou nemocí.
Kniha Labyrint bolesti tedy nenabízí jednoduché univerzální recepty na odstranění bolesti, ale spíše vede čtenáře k aktivnímu a zodpovědnému přístupu k vlastnímu zdraví. Uzdravení je tak v Kolářově interpretaci spojeno také se sebepoznáním či pochopením vlastního nitra.
Jak již bylo uvedeno, text je srozumitelný i pro běžného čtenáře – a to i přesto, že autor odbornými termíny nešetří. Překážkou naopak může být roztříštěnost textu do množství kapitol, podkapitol a jednotlivých příkladů z praxe. To narušuje plynulost čtení a vyžaduje určitou soustředěnost. Některá témata se navíc opakují a různě variují. Na druhou stranu je takto strukturovaný text výhodný, když se čtenář chce opakovaně vracet jen k některým částem.
Pro ilustraci komplexity tematického zaměření zde uvádím názvy vybraných kapitol: Co je bolest; Bolest v mozku; Cesta labyrintem bolesti; Bolest – neurochemické procesy v mozku a stresová osa; Bolest a osobnostní typologie; Bolest a naše mysl; Bolest v dialogu rozumu a emocí; Bolest v očekávání (placebo a nocebo); Bolest v chování a chování v bolesti.
Ukázky z knihy:
„Formování rozumového a emočního vztahu k bolesti začíná již v dětském věku, a tudíž na něj má zásadní vliv výchova, která v nás buduje větší „otužilost“, nebo naopak snižuje naši odolnost vůči bolesti. Naše mysl má ohromnou schopnost ovlivňovat, jak bolest vnímáme a jak s ní zacházíme. Rozumové a emoční strategie mohou významně zmírnit vnímání bolesti a ovlivnit její dopad.“
Ilustracemi knihu doprovodil David Černý.
Kompatická bolest: „Zrcadlové neurony umožňují, aby se u lidí aktivovaly podobné mozkové vzorce, jaké se objevují u osoby, která prožívá bolest, což vede k somatickému sdílení tohoto prožitku. Při kompatii jde „zrcadlení“ hlouběji než u běžné empatie. Tento mechanismus může být zesílen emocionálním poutem nebo psychologickou vazbou mezi lidmi. Člověk cítí bolest nebo utrpení, jako by je skutečně zažíval spolu s druhou osobou. Tento jev podtrhuje sílu lidského propojení a ukazuje, jak mohou být naše tělesné a emocionální reakce ovlivněny pocity druhých, zejména pokud mezi námi existuje silná emoční vazba.“
„Vnímání bolesti a její zpracování v mozku je podmíněno způsoby našeho myšlení a naším pohledem na svět. To, jakým způsobem čteme a vyhodnocujeme prožitek bolesti naší myslí, může významně ovlivnit nejen její intenzitu, ale i schopnost se s ní vyrovnat a dosáhnout efektivní léčby. Směr našeho myšlení je zásadní cestou, jak můžeme bolest zmírnit nebo potencovat. Není důležité, co se člověku stane, ale jak to interpretuje. Zmíněnou problematikou atribučních kognitivních stylů se zabýval Paul Salkovskis, který patří k zakladatelům kognitivně-behaviorální terapie. Když bolest přichází, můžeme vnímat její příčinu jako vnitřní selhání, jako tíhu, kterou neseme na svých bedrech. Jde o pesimistický atribuční styl, kdy jsou příčiny chápány jako vnitřní, tj. příčina je ve mně. Člověk v tomto způsobu myšlení přisuzuje bolest vnitřním faktorům, které chápe jako něco, s čím nepůjde nic udělat. Pokud vnímáme bolest jako stabilní a nevyhnutelný stav, může se stát těžkým břemenem, které nás stahuje do propasti bezmoci. Naše mysl se tak stává vězením, kde je každý krok ohraničen bolestí, která je nahlížena jako nepřekonatelný osud. Tento styl myšlení často zhoršuje vnímání bolesti a vede k pocitům bezmoci a frustrace. Člověk s tímto stylem nazírání, který má tendenci vnímat nepříznivou událost jako osobní („Jsem životní smolař…“), všeprostupující („Všechno je teď špatně…“) a trvalou („Už nikdy to nebude jako dřív…“), má velkou šanci, že v budoucnu onemocní duševní poruchou, nejčastěji depresí.“
„V tomto směru mám osobní letité zkušenosti s Bechtěrevovou chorobou, což je chronické zánětlivé onemocnění, které postihuje především páteř. Tento stav způsobuje často silnou bolest a ztuhlost zad a postupem času vede ke srůstání obratlů, což omezuje pohyblivost a způsobuje ohnutí páteře. Bolest s tím spojená je nejhorší brzy po ránu. V těchto chvílích se snažím o maximální relaxaci nebo se snažím upínat k myšlenkám odvádějícím pozornost od bolestivých podnětů prostřednictvím představování si klidných a příjemných scén. Pomáhá mi v tom i psaní knih, kdy se v mysli soustředím na téma, o kterém píšu, což opět odvádí mou pozornost od bolesti. Pomáhá mi to také odstranit z vnímání bolesti strach a úzkost. Tréninkem selektivního zaměření pozornosti můžeme významně odstínit bolestivý vjem, a dokonce zamezit poškození, které by za normálních okolností vzniklo. (…) Práce se zaměřením pozornosti je jednou z významných nefarmakologických forem léčby bolesti.“
Pavel Kolář– Labyrint bolesti a jak se v něm neztratit. Vyšehrad, 2025
