Stalo se sebezdokonalování jedinou utopií, ve kterou věříme?

Švédská autorka Liv Strömquistová navazuje na svá předchozí díla, která také vyšla v češtině a zaslouženě vzbudila mezi čtenáři velký ohlas, zejména na komiksy Nejrudější růže rozkvétá a V zrcadlové síni. Podobně jako se v nich zabývala obecnějšími problémy lásky či krásy, nyní se zaměřuje na fenomén víry v expertní rady a kouče, kteří slibují lepší verzi nás samých. Jejich cílem je dostat naše životy zcela pod kontrolu a snížit tak úzkost z nepředvídatelností či dokonce konečnosti našeho pobývání na tomto světě. Strömquistová mimo jiné využívá metaforu antické věštkyně. Kdysi vůli bohů tlumočila Pýthie, dnes se v roli „věštkyň“ a životních rádců objevují influenceři nebo autoři self-help příruček. Kniha tak tematizuje paradox dneška: čím víc se snažíme život ovládnout, tím více ztrácíme schopnost jej prožívat.

V rozhovoru pro časopis Respekt shrnuje Liv Strömquistová jádro své fascinace: „Sledovala jsem vzestup wellness kultury, která celý trend odstartovala. Nyní ale kultura vylepšování sebe sama prostupuje vším. Neustálé sebezdokonalování se stalo jedinou utopií, které věříme. Je to jediná vize budoucnosti, již jsme schopni uskutečňovat ve chvíli, kdy ostatní společné projekty jako kdyby selhaly a vyhlídky na to, co nás čeká, jsou temné. To, co zbývá a co může dávat životu smysl, jako by už bylo jen chodit do fitka a jíst zdravě. Trend individualistické kultury se tady potkává se strachem z budoucnosti. Celé to pak umocnila covidová pandemie, během níž lidé začali být posedlí zdravím, imunitou a kondicí. Pečovat o sebe se v tu dobu stalo největším humanitárním projektem.“

Strömquistová kolem témat, která ji zajímají, krouží – vytváří inspirativní názorovou mozaiku, v níž se propojují myšlenky sociologů, filozofů a psychologů s odkazy k popkultuře či světu sociálních sítí. Jednoduchého vysvětlení se ale čtenář nedočká. Komiks je tak zajímavý také svou metodou ukazující, jak kriticky přemýšlet o různých aspektech a souvislostech zkoumaného fenoménu. Forma zde není jen estetickým prostředkem. Autorka výborně kombinuje textové pasáže s ilustracemi, které často ironizují nebo rozvíjejí sdělení v nečekaných směrech. Čtenář se směje a zároveň si klade nepříjemné otázky o vlastních rituálech, hlasech, kterým naslouchá, nebo víře v „lepší já“.

Kniha je rozdělena do sedmi kapitol, kdy i její názvy ironicky odkazují k různým „zaručeným příručkám“ – třeba: Vzdej se kontroly nad svým tělem, Neposlouchej rady, Nestanovuj si osobní cíle apod. Pro lepší představu, jaká témata Liv Strömquistová v komiksu řeší, vybírám pár ukázek.

Hned na začátku zmiňuje kupříkladu psychoanalytičku Marthu Wolfensteinovou, která už před pětasedmdesáti lety přemýšlela o tom, že v americké kultuře došlo k proměně pohledu na „užívání si“ – najednou se z toho stala povinnost. Když se nebavíme, nejen že cítíme, že o něco přicházíme, může se s tím také pojit ztráta sebeúcty, může to dokonce vyvolávat pocity studu. Strömquistová pak dále rozvíjí tyto myšlenky také například prostřednictvím úvah filozofa Slavoje Žižka, který mluví o tzv. „hédonistickém asketismu“. Jsme vyzýváni k „užívání“ si života, jenže abychom si užívali správně, je třeba dodržovat předlouhý seznam pravidel: moc nejíst, běhat, chodit do fitka, nekouřit…

V další kapitole se řeší strach ze smrti. Sociolog Zygmunt Bauman v této souvislosti píše o tom, že „smrt je skandálem rozumu“ – smrt nelze rozumem ovládnout, řídit, předvídat ani kontrolovat. Jedním ze způsobů, jak se v modernitě se smrtelností vypořádáváme, je kouskování strachu na zvládnutější části. Abychom nemuseli myslet na nevyhnutelnost smrti jako takové, dodáváme si jistotu úvahou, že každý jednotlivý případ smrti se dá přemoct, odložit nebo mu můžeme přímo zabránit. Každá smrt má nějakou příčinu, a těmto příčinám se lze vyhnout. Bauman ale říká, že bojovat se smrtí ve svém důsledku nemá smysl a přesto se z boje s příčinami umírání stává smysl života. Konečnou stanicí je „self care“, spojené s vytěsněním smrti a nahrazením pocitem, že máme situaci pod kontrolou.

Bauman v souvislosti s posedlostí o sebepéči a zdraví pak píše, že „smrt konstruujeme jako individuální událost, která se člověku přihodí kvůli něčemu mimořádnému, čeho se dopustil, ovšem mohl to odvrátit.“ Místo, abychom si řekli, že smrti se nikdo z nás nevyhne, vnímáme to, jako by každá smrt byla problém jednotlivce. Takto se z každé smrti stává „osamělá záležitost“. „I život kolonizovaný takovouto smrtí je pak individuální, výlučný, nesdílný, osamělý. Jestliže příčinou mé smrti je něco, co jsem udělal nebo čemu jsem mohl zabránit, případně moje nečinnost či zanedbání, znovu se mi tím potvrzuje, že mé přežití je mou soukromou věcí a mou vlastní zodpovědností,“ přemýšlí Bauman. Podle Strömquistové se dostáváme do náročné pozice: sami odpovídáme za to, abychom se vyhnuli vlastní smrti, což na nás klade obrovské požadavky v tom, že máme sami vědět, co je „zdravé“. A tak se na scénu dostávají experti.

Podobně Strömquistová pokračuje v rozplétání dalších zapeklitých více či méně uvědomovaných socio-kulturních aspektů či přímo společenských tlaků, které nás formují. Ke konci knihy, kterou bychom mohli charakterizovat také jako komiksovou esej, je prostor věnován tématu akcelerace životního tempa – pocitu uspěchanosti, nedostatku času a stresujícího nutkání zrychlovat a také obavám, že přestaneme stíhat. Hrozba, že začneme v různých oblastech sociálního života zaostávat, vytváří obrovský tlak na zvyšování individuálního životního tempa, abychom zůstali ve hře, abychom se vyhnuli tomu, že nám ujede vlak – a tím přijdeme o příležitosti. Autorka celý „příběh“ naší zběsilé současnosti vedoucí často až k pocitu prázdnoty opět domýšlí za asistence soudobých myslitelů, je vtipná i ironická, a tím vlastně inspiruje čtenáře k většímu nadhledu a taky třeba k autentickému smyslovému prožívání. Jak už bylo řečeno v úvodu, „zaručených“ rad, jak si svůj život uspořádat, tady ale moc nenajdeme.

Liv Strömquistová - Hovoří Pýthie. Paseka, 2025