Článek
Podobných titulků se v médiích objevuje pravidelně velké množství. Až lavinovité šíření psychických obtíží mezi mladými, ale i staršími občany České republiky už ani nikoho příliš nepřekvapuje. Odborníci často poukazují na to, že žijeme v prudce se měnícím světě, v němž působí na lidskou psychiku řada tlaků spojených například se sociálními sítěmi či dynamickým vývojem na trhu práce. Vědci z Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy loni publikovali výsledky z výzkumu trvajícího více než deset let, v němž konstatovali, že k nárůstu obtíží v oblasti duševního zdraví dochází už od roku 2017. Patrný je samozřejmě také vliv pandemie nebo události jako je ruská agrese vůči Ukrajině. Příčin je ale nejspíše daleko více.
Jak je tomu ve světě?
Stále častěji jsou také zmiňovány mezigenerační nerovnosti, nejistá zaměstnání s neúměrně nízkými výdělky či klimatická krize. Na alarmující celosvětový nárůst špatného duševního zdraví mezi mladými lidmi poukazuje rovněž například výzkum týmu The Lancet Psychiatry. Jeden z výzkumníků, profesor Patrick McGorry, sdělil: „Kdyby ke stejně rychlému zhoršování zdravotního stavu docházelo v jakékoli jiné oblasti zdravotnictví, jako je cukrovka nebo rakovina, vlády by začaly přijímat dramatická opatření.“ Závažnost ukazuje mimo jiné statistika sebevražd – ty jsou nejčastější příčinou úmrtí osob ve věku 15 až 44 let v Austrálii, 15 až 19 let na Novém Zélandu a 15 až 39 let v Indii.
Podle McGorryho jsou postoje společnosti vůči mladým lidem a jejich potřebám často rozpolcené. „Jsme svědky velké roztříštěnosti společnosti, která je ve skutečnosti způsobena ekonomickou teorií neoliberalismu, kde je vše zbožím.“ Globální důraz na individualismus a konkurenci podle něj ničí sociální vazby, podkopává veřejné blaho a služby a posiluje postavení škodlivých průmyslových odvětví a korporací. „Na první pohled se může zdát, že předchozí generace to měly vzhledem k velké hospodářské krizi, světovým válkám a jaderným hrozbám těžší,“ říká McGorry a pokračuje: „Ve skutečnosti ale současnou generaci obklopuje mnohem méně jistoty a naděje do budoucna. Výzvy, kterým dnešní generace mladých lidí čelí, jsou bezprecedentní, jsou zničující a jsou horší než kdykoli předtím.“
Hamburský psychiatr Michael Schulte-Markwort si všímá fenoménu „skleslých dívek“, kterému věnoval i stejnojmennou knihu Mutlose Mädchen. Popisuje, že se stále častěji setkává s mladými ženami, které ztratily životní energii a motivaci – jsou rezignované, mají odpor ke škole, k přátelům, rodině, nechtějí pracovat, nemají koníčky, zanedbávají zdraví i vzhled, netouží po partnerství ani rodině. Autor popisuje společenské tlaky působící na jeho klientky – například očekávání výkonu, vzhledu, chování, vliv digitálního světa a sociálních sítí či nedostatek prostoru pro autentické prožívání emocí a hledání vlastní identity.
Jistou zajímavostí je, že podle nedávno zveřejněné studie Evropské školní studie o alkoholu a jiných drogách (ESPAD), která byla provedena v roce 2024 mezi více než stovkou tisíc studentů ve věku 15 až 16 let v 37 evropských zemích, byla zaznamenána nejnižší míra uváděné duševní pohody – kromě Ukrajiny, kde jsou dospívající od roku 2022 vystaveni traumatickým událostem a omezenému přístupu k péči o duševní zdraví – v Česku (46 %), v Maďarsku (47 %) či Polsku (49 %).
Společnost přecitlivělosti
Mnozí v souvislosti s nárůstem duševních potíží či vykazovanou nižší životní spokojeností poukazují na sklon – zejména mladší generace – k přecitlivělosti. O tom například v rozhovoru s Terezou Matějčkovou hovoří i psychiatr Thomas Fuchs (vyšlo v knize Bůh je mrtev – nic není dovoleno). Ten například říká: „Neustále se sledujeme, registrujeme nejmenší změny našeho stavu. Stručně řečeno: špatně snášíme nevyhnutelné nástrahy života, to se mi jeví jako neoddiskutovatelné. A to vše je symptom extrémní přecitlivělosti. Žijeme ve společnosti, v níž se jednotlivci obtížně vyrovnávají s odporem, s nesnázemi, s omezeními. Pojmy jako trauma, vyhoření, vyčerpání se používají inflačně a jsou známkou toho, že skutečně žijeme ve společnosti přecitlivělosti. Obzvlášť mladí lidé se rychle prohlašují za oběti rychleji, než by měli.“
Společnost (sebe)optimalizace, společnost zrychlení
Thomas Fuchs se ovšem v témže rozhovoru daleko více věnuje popisu situace, kdy jsme současně konfrontováni s nárůstem požadavků spojených se zhutněním a koncentrací kognitivních procesů, které jsou zapotřebí pro to, abychom obstáli. To vše pak působí specifickou formu stresu a přetížení. „Musíte také zvážit, že zakoušíme časové zrychlení, které už neumožňuje odpočinek, vynecháváme přestávky, nikdy nevypínáme. Na tuto neustálou psychickou zátěž nejsme stavěni. Lidé se pak snaží ze všech sil přizpůsobit zběsilému tempu, optimalizovat se, dál se vzdělávat, dostat ze sebe všechno. A když to trvá roky, najednou onemocní. Už zkrátka nemohou. Žijeme ve společnosti optimalizace, v níž nás požadavky tržního hospodářství vedou ke stále větší nerovnováze,“ říká a v dodává, že „zrychlující se společnost, zvyšující se intenzita a množství podnětů, kterým jsou lidé v mládí vystaveni, ale třeba i zvýšená mobilita – to vše vede ke změnám v biologických rytmech a procesech zrání.“
Fuchs poukazuje na to, že ne ve všech společnostech se setkáváme s tak výrazným sklonem k pokroku a optimalizaci. „Ne, nemyslím si, že by neustálá nespokojenost se sebou samým byla součástí lidské přirozenosti. Značný podíl na touze po zdokonalování má kapitalistický systém, který bez ustání vytváří další a další potřeby,“ sděluje v rozhovoru a upozorňuje, že princip zrychlování a vylepšování nám štěstí nepřinese.
Jenže princip zrychlení je do našeho systému přímo vetkán. Ve zmiňované knize Bůh je mrtev – nic není dovoleno je publikován také rozhovor s německým sociologem Hartmutem Rosou, který společnost 21. století charakterizuje termínem „zběsilá strnulost“. Lidé jsou v ní stresováni tím, že se musejí stále přizpůsobovat nějakým změnám, avšak ve svých životech nevidí žádný zásadní pokrok. V rozhovoru s Matějčkovou Rosa říká: „Zásadní je energie: pokud nám nový objev umožní dosáhnout stejného výsledku s menším množstvím vynaložené energie, včleňujeme jej do našeho života. Jenže v moderní společnosti už máme příliš mnoho aut, letadel, potravin – a přesto musíme příští rok růst. Modernost znamená, že status quo lze udržet jen zrychlením.“
Kapitalistický realismus
Kritické hlasy k nastavení širšího společenského systému, v němž žijeme, dnes zaznívají doslova ze všech stran. V českém prostředí se známým stal kupříkladu koncept společnosti únavy / vyhoření korejsko-německého filozofa a kulturního teoretika Byung-Chul Hana. Ten mimo jiné poukazuje na to, že žijeme v éře „pozitivní moci“, kde tlak na seberealizaci a výkonnost vede k autoexploataci.
Pronikavým kritikem současného systému pozdního kapitalismu byl britský kulturní teoretik a spisovatel Mark Fisher. Ten také tvrdil, že současná společnost není schopna představit si alternativu ke kapitalismu. Tento stav, který Fisher označoval jako „kapitalistický realismus“, podle něj přispívá k pocitu bezvýchodnosti, úzkosti a deprese. Duševní problémy nejsou jen individuálními selháními, ale symptomy systému, který neustále klade důraz na výkon, soutěž a spotřebu, zatímco marginalizuje solidaritu, péči a komunitní hodnoty.
Ve třináct let staré eseji nazvané Proč je duševní zdraví politický problém také napsal: „Samozřejmě by bylo naivní tvrdit, že každý případ deprese vychází z ekonomických nebo politických problémů. Je ale stejně falešné trvat – jako to dělají převládající přístupy k depresi – na tom, že zdrojem veškeré deprese je buďto chemické nastavení určitého mozku, nebo rané dětství. Většina psychiatrů předpokládá, že za duševní obtíže, jako je deprese, může chemická nerovnováha v mozku, kterou lze vyřešit léky. Ale ani většina z psychoterapeutických přístupů sociální důvody duševních onemocnění neřeší.“ Dále pak vzpomíná myšlenky terapeuta Davida Smaila, který tvrdí, že myšlenka Margaret Thatcher, podle níž neexistuje společnost, ale pouze jednotlivci a jejich rodiny, se „nepřiznaně ozývá skoro v každém terapeutickém směru.“ Terapeutické přístupy, jako je kognitivně behaviorální terapie, kombinují analýzu raného života s koučovskou doktrínou, podle které se jednotlivci mohou stát vládci nad svým vlastním osudem. Vychází z představy, že „díky expertní pomoci terapeuta nebo poradce můžete změnit svět. Je to na vás, na vaší zodpovědnosti, abyste svět upravili tak, že vám už nebude způsobovat žádné utrpení.“ Smail tomuhle pohledu říká „magický voluntarismus“.
Fisher následně esej, který do češtiny přeložený najdete v knize K-punk: Výběr z textů, končí těmito úvahami: „Deprese je odvrácenou stranou podnikatelské kultury, ve které se magický voluntarismus střetává se světem omezených možností. Psycholog Oliver James to ve své knize The Selfish Capital popisuje takto: „V podnikatelské společnosti nás učí, že vítězové jsou jenom ti, co se dostatečně ohánějí – na vrchol se bez ohledu na své rodinné, etnické nebo sociální zázemí může vypracovat každý, kdo se dostatečně snaží. A pokud neuspějete, můžete si za to jen a jen sami.“ Je nejvyšší čas, abychom začali vinit jiné. Musíme zvrátit privatizaci stresu a uznat, že duševní zdraví je politický problém.“
Co s tím vším?
Nárůst duševních obtíží napříč generacemi není, jak bylo opakovaně popsáno, jen individuálním problémem, ale zrcadlem hlubších společenských a systémových proměn. Žijeme v době, kdy se od jednotlivce očekává neustálá adaptace, optimalizace a výkonnost, zatímco základní jistoty – stabilní práce, dostupné bydlení, smysluplné vztahy – se stávají stále méně dosažitelnými. Psychická nepohoda tak není jen osobním selháním, ale často přirozenou reakcí na širší společenské prostředí, ve kterém žijeme.
Mnozí ze současných myslitelů si myslí, že změna je možná, ale musí probíhat na více úrovních. Na individuální rovině je důležité destigmatizovat duševní potíže, podporovat péči o sebe i druhé a hledat způsoby, jak zpomalit a znovu se ukotvit. Psychiatr Thomas Fuchs upozorňuje, že princip konstantního zrychlení je nejméně vhodným životním principem, stejně jako perfekcionismus – pokud ho tedy dostatečně nevyvažujeme. „Zdravý člověk vyrovnává přirozenou touhu po úspěchu a výkonu tím, že dává prostor k regresi.“ Myslí tím určitou schopnost „odevzdat se tomu, jak se věci mají“. A taky je podle něj potřeba perfekcionismus doplňovat důrazem na naplnění v přítomnosti.
Na úrovni komunit a institucí je vhodné budovat prostředí, která podporují vzájemnost, solidaritu a duševní pohodu – ve školách, na pracovištích i ve veřejném prostoru. Na systémové rovině je potřeba znovu promyslet a dekonstruovat předpoklady, na nichž stojí současný ekonomický a kulturní model: že růst je nekonečný, že soutěž je přirozená a že hodnota člověka se měří jeho produktivitou.
