Jak jsme cestovali za socialismu: Na chmelnice za prací, která voněla dobrodružstvím

Chmelová brigáda byla kombinací pracovního úsilí, kolektivního zážitku, improvizace, náročných organizačních opatření, ale i nevšedních dobrodružství či milostných vzplanutí. Nejezdilo se tehdy pomáhat jen na chmelnice, sbíraly se také kupříkladu brambory, cukrová řepa, pomáhalo se při sušení sena nebo při rekultivaci lesů – chmelové brigády na konci léta byly ale nejčastější a také se na ně dodnes nejvíce vzpomíná.

Pro mnoho mladých představovala účast na brigádě určitý přechodový rituál. Mladý člověk, často ještě neplnoletý, na dva nebo tři týdny opustil své obvyklé prostředí a ocitl se najednou uprostřed chmelnic klidně i stovky kilometrů daleko od domova ve staré jednoduché ubytovně. Brzy ráno ho budili a celý den se lopotil mezi dlouhými řadami drátů, kde sbíral chmelové šištice, jejichž specifická vůně a lepkavost se zažíraly do oblečení i kůže.

Fenomén masových brigád se rozvinul zejména v poválečných letech, kdy si stát postupně uvědomil význam chmelařství pro hospodářství – český chmel byl dlouhodobě považován za mimořádně kvalitní a exportoval se ve velkém také na západní trhy, třeba do Německa, Belgie, Velké Británie či USA. A aby se toto „zelené zlato“ včas sklidilo, bylo k tomu potřeba v krátkém období na konci léta vždy desetitisíce brigádníků. Jako vhodní se pro tyto aktivity ukázali právě studenti. Už jen organizace toho všeho – zajištění dopravy, ubytování, pedagogického dozoru, bezpečnosti při práci i po práci, stravování, zábavy – byla pro všechny velká výzva.

Práce na chmelnici byla únavná, i když se nejednalo o fyzicky namáhavou práci. Do práce se vstávalo v časných ranních hodinách, pracovat se začínalo zhruba mezi šestou a sedmou hodinou ranní. Brigádníci, kteří si chtěli vydělat více peněz nebo se účastnili soutěžení, odcházeli na pole ještě dříve. Někde byly ubikace umístěné kousek od chmelnic, jindy bylo nutné jít pěšky na pole třeba i dva kilometry. Chmel se většinou česal ručně, strojní česání se začalo výrazněji prosazovat až později – zejména od druhé poloviny 60. let. Česači proto byli vybaveni stoličkou a proutěným košem. Předtím se ale ještě musely chmelové šlahouny strhnout z konstrukce chmelnice.

Zkušenější brigádníci už měli nacvičené, jak rychle oddělovat šištice od zbytku rostliny a jak se nenechat utahat. Mladší se učili za pochodu – a někdy i pod mírně posměšným dohledem starších brigádníků či místních. Chmelové šištice měly být trhány jednotlivě, maximálně po třech, aby se nepotrhaly. Po očesání celého chmelového štoku musel pracovník zkontrolovat, zda se na rostlině nenacházejí ještě nějaké šištice, poté měl šlahoun smotat a uklidit stranou. Dnes už se ruční česání chmele nepraktikuje, pouze jako atrakce v rámci zážitkové turistiky. Vliv na sklízení úrody neměly jen dovednosti česačů, ale také počasí. Někdy se česalo i za deště v pláštěnkách, příjemné ale nebylo ani občasné parno, anebo ranní chlad a rosa. Nezřídka si česači způsobovali drobná poranění rukou, které na manuální práci nebyly zvyklé.

Důležitým místem pro každého česáče bylo místo nazývané také jako „míra“. Zde odměřoval zvlášť určený pracovník brigádníkům očesaný chmel. Využíval plechové odměrky zvané věrtele, někdy také čtvrtky. Objem věrtele byl přibližně 30 litrů. Na míře se kontrolovala i kvalita sklizených chmelových hlávek. Pokud se mezi nimi nacházelo velké množství listí nebo byl chmel znehodnocen, musel brigádník šištice přebrat. Proto se brigádníci snažili méně kvalitně očesaný chmel nenápadně zamíchat mezi ostatní. Zkušenější se také naučili, že chmelový štok s drobnějšími hlávkami se vyplatí nečesat a raději ho nechali někomu jinému.

Za každý odměřený a odevzdaný věrtel byl pracovník odměněn známkami, které večer po práci odevzdával. Podle počtu známek se vyplácela peněžní odměna. Denní norma, kterou měl ideálně splnit každý česáč, byla devět věrtelů denně. Na konci šedesátých let byl údajně průměrný výdělek brigádníka na chmelu kolem jednoho tisíce korun (průměrné mzdy se tehdy v ČSSR pohybovaly kolem 1800 korun hrubého). Realita ale byla podle pamětníků ohledně výdělků spíše slabší. Někteří by možná doplnili, že si domů i po více než dvoutýdenní dřině nedovezli nic – tedy kromě barvitých vzpomínek.

Na brigádách byl totiž velmi důležitý i mimopracovní čas. Ten byl někdy organizovaný, jindy naopak vůbec. Občas se třeba brigádníkům nabízelo promítání filmů, někdy se poblíž chmelnice objevila nějaká kapela z okolí, jindy se zorganizovalo sportovní utkání třeba v odbíjené.

Více se ale vzpomíná na to neorganizované, spontánní. Už cestou na chmel se vytahovaly kytary a mezi studenty se objevovali baviči, upovídaní vtipálkové a glosátoři. Oblíbenou kratochvílí bylo chození do okolních obcí či navštěvování se navzájem na ubikacích. A taky samozřejmě seznamování. To ale občas kazil s různými výsledky více či méně ostražitý pedagogický dozor, což pěkně ukazuje i legendární muzikálový film Starci na chmelu. V dobovém tisku se ale o podobných milostných dobrodružstvích spíše mlčelo. Takové příběhy by totiž narušovaly oficiální obraz houževnatých brigádníků, kterým jde zejména o blaho své vlasti.

Podobně se příliš nereferovalo o konfliktech mezi místní „vesnickou“ mládeží a brigádníky z měst či občasné nevraživosti a vymezování se mezi studenty některých škol. Podle pamětníků byla příčinou zejména nuda, jindy předvádění se kluků před holkami, svou roli mohl hrát i alkohol. Ten ale nebylo paradoxně vždy jednoduché v chmelařských obcích sehnat. V některých obcích se v době brigád čepovalo maximálně nízkostupňové pivo.

Zejména díky modernizaci – zavádění česacích strojů – fenomén chmelových brigád postupně slábl. Ještě v polovině 60. let bylo potřeba na ruční sklizeň přibližně sto tisíc brigádníků ročně, o deset let později stačila už jen třetina z nich. Já sám jsem stihl podobnou brigádu až na začátku 90. let – hned po maturitě. Na náboru na brigádu se ještě podílel jeden z našich pedagogů, ale jelikož jsme už všichni byli plnoletí, žádný dozor s námi nejel. O to více jsem si se spolužáky celý pracovní pobyt v obci Malá Černoc v okrese Louny užívali.

Rád vzpomínám už na první večer v místní hospodě po příjezdu z Moravy, kdy se některým mým spolubrigádníkům zdála čepovaná desítka příliš slabá, a tak ji prokládali rumem. Výsledek nezřízeného popíjení se dostavil na ubytovně. Na pokoji nás bylo minimálně dvacet, leželo se na jednoduchých kovových poschoďových postelích. Ne všichni jsme se znali, mezi spolubydlícími byli i nějací učni, myslím, že mladší. A dokonce se k nám zatoulaly i dvě dívky. Já jsem si ve spacáku lehl dolů, batoh jsem hodil pod postel. Zavřel jsem oči a pomalu se začal propadat do říše snů, když jsem najednou uslyšel, jak něco mokrého dopadá na podlahu hned vedle mé hlavy. „Tak je to venku,“ zaslechl jsem spolužáka ležícího nade mnou. Místností se začal šířit kyselý pach alkoholových zvratků. Ještě, že jsem si dal batoh pod postel, říkal jsem si a se spacákem se vydal hledat místo na spaní venku za ubytovnu.

Noc byla krátká. Budíček mi obstaral okolo projíždějící traktor, div že mě nepřejel. Takto nějak mi začal můj první pracovní den z přibližně třítýdenní brigády na přelomu srpna a září. Na ubytovně jsem si na sebe hodil staré rifle, vpravil do sebe trochu čaje a rohlík a s dalšími spolužáky se vydal na česačku, kam jsme byli přiděleni. Práce to byla celkem dobrá. Byli jsme schovaní pod střechou a hlavní naší náplní bylo věšení konců chmelových šlahounů do kotviček stroje. Ten pak rostlinu vtáhl dovnitř a šištice automaticky očesal. Na druhé straně stroje pak vyjely po gumovém pásu směrem k obří sušičce. Zde stáli další brigádníci, zejména dívky, a z chmele odstraňovali zbytky listů a šlahounů. Jiní brigádníci byli na poli a strhávali šlahouny chmele obtočené kolem vodicích drátků a pak je nakládali na valníky tažené traktorem. Tuhle práci jsme jim nezáviděli, protože byli venku v každém počasí.

Pracovalo se na dvě směny – ranní a odpolední. Delší pauza byla na oběd, který nám servírovali z várnic přímo do našich ešusů. Jídelníček tvořila zejména klasická vydatná česká kuchyně – knedlíky, omáčky, maso. Když jsme skončili, osprchovali jsme se v jednoduchých společných umývárnách a vydali se někam za zábavou – většinou do hospody. Když jsme měli odpolední, trochu jsme si přispali. Nepříjemné však bylo, že nás na pokoji bydlelo mnoho a směny jsme měli rozvržené odlišně. Takže jsme se navzájem notně rušili. Ti, kteří měli zrovna odpolední, se vraceli z piva v podroušeném stavu až někdy v noci. Rozsvítili, něco vykládali, občas ze sebe něco vyvrhli… Chvíli byl klid, než se probudila druhá parta. Rozsvítilo se, zhodnotil se stav pokoje po noci a vyrazilo se do práce. A tak pořád dokola. Asi po dvou týdnech jsme toho už měli všichni plné zuby. Jenže chmel nebyl pořád ještě sklizený – situaci komplikovalo počasí. I když na nás přímo nepršelo, byli jsme od šlahounů mokří, někdy i prokřehlí. Řešením bylo vlézt si na chvíli do koutu k sušičce. Ta příjemně hřála. Jenže odpočinek u sušičky sváděl ke spánku. Ten by sám o sobě nevadil, problém byl v tom, že nás kontroloval místní vedoucí, který nás pak sprdnul opravdu jadrnou češtinou. A taky jsme chtěli pohnout, abychom už konečně mohli jet domů.

I dnes ale vzpomínám na brigádu rád, i když jsem si tenkrát moc peněz nepřivezl. I přesto, že jsme byli dost pracovně vytížení, měli jsme dost času na různé radosti: pivo, limo, koupání se v nedalekém bahnitém rybníčku u cesty na Velkou Černoc, seznamování se a diskuse s jinými brigádníky „o všem a o ničem“, drobné milostné laškování, které kupodivu fungovalo jako hráz proti neustálému přílivu alkoholu, četba knih, poslech hudby z kazeťáku, procházky…

Chmelové brigády nebyly pro studenty vždy romantickým dobrodružstvím. Práce byla náročná, podmínky skromné a výdělek často neodpovídal vynaloženému úsilí. Přesto šlo o cennou zkušenost: člověk poznal nové lidi, naučil se fungovat v kolektivu a na chvíli žil úplně jiným rytmem, než na jaký byl zvyklý doma nebo ve škole.

Když si sám vzpomenu na svou brigádu, nevybaví se mi ani tak přesný počet odpracovaných směn, jako spíš atmosféra konce léta, improvizace a zvláštní mix práce a volného času, který tehdy držel všechno pohromadě. Možná právě proto na chmelové brigády tolik lidí dodnes vzpomíná — byly jednoduše jiné než všechno, co během roku zažívali.

Poznámka: V textu byly využity informace z diplomové práce Jiřího Vernera nazvané Fenomén chmelových brigád v socialistickém Československu.

Článek je součástí širšího seriálu o cestování v sedmdesátých až devadesátých letech: