Jak jsme cestovali v devadesátkách: Toulání se po horách s batohy na zádech

Lze hovořit o specifickém poutnickém étosu, který se do porevolučního Československa přelil z předchozích dekád. Potulování se divočinou totiž patřilo k oblíbeným formám vnitřního úniku už za normalizace. Zásadním textem, který tuto filozofii definoval, jsou Karpatské hry Miloslava Nevrlého. Přestože kniha poprvé vyšla už na začátku osmdesátých let, její nejsilnější dopad na cestovatelskou komunitu přišel až s novými vydáními na začátku devadesátých let. Nevrlý, zoolog a spisovatel v jedné osobě, v nich s hlubokou pokorou popisuje rumunská pohoří, ale především předkládá návod na vnitřní svobodu. Jeho „Hra na poutníka s lehkým srdcem“ se pro některé stala téměř manifestem minimalismu. Učí, jak se zbavit zbytečné zátěže, a to nejen té v batohu, ale i v duši. Právě tato nadčasová oslava prostoty a nezávislosti vysvětluje, proč kniha zůstává v srdcích turistů i po tolika letech.

Jak již bylo naznačeno, oblíbenými destinacemi pro delší putování – i z důvodu financí – byla pohoří ležící od nás spíše východním či jihovýchodním směrem. Hojně se jezdívalo do slovenských hor, do Rumunska, Bulharska, ale také na Zakarpatskou Ukrajinu, do Slovinska, Černé Hory, Turecka apod. Cestovalo se většinou vlaky či autobusy, popřípadě stopem. Tak se minimalizovaly náklady.

Důležitou součástí plánování byly také úvahy, co všechno si do batohu sbalit, aby zavazadlo příliš netížilo. Jenže zároveň bylo potřeba vybavit se vším možným klidně i na více než čtrnáctidenní cestování, kdy si člověk musel sem tam i něco malého ukuchtit a být připraven i na možný déšť. Kromě spacáku a karimatky jsme tedy téměř vždy brali i malý stan (anebo aspoň nějaký větší igelit, kdyby náhodou). Stan jsme ale většinou na přespání nestavěli, jen pokud pršelo nebo se vyskytlo větší množství otravných komárů. S oblečením jsme to moc nepřeháněli. Většinou jen jedny rifle a kraťasy, maximálně tři trička, pár ponožek, svetr, šustku, pláštěnku, jedny boty na hory (někdy jsem měl jen pevnější polobotky nebo tenisky) a jedny sandále. Mýdlo jsme myslím neřešili, jen jsme přibalili acylpyrin, desinfekci, šátek, náplasti, černé uhlí… A pak něco na vaření: ešus a malý skládací plechový vařič na pevný líh. K tomu pár polévek v sáčku, paštiky, ovesné vločky, doma vyrobené müsli apod. Každý to řešil trochu jinak. Během cest jsme pak různě improvizovali. Například v horách, když bylo chladno, jsme spali v riflích a ve svetrech. Zpočátku jsem měl třeba k dispozici jen docela těžký látkový spacák, který moc nehřál, ale i s ním jsem to ve výšce dvou tisíc metrů nad mořem nějak vydržel. Za jídlo jsme skoro neutráceli a mnohdy ani nebylo kde. Většinou jsme kupovali jen pečivo a pivo, něco jsme občas dostali od místních zdarma.

Mou první větší výpravu „s batohem na zádech“ jsem absolvoval v létě 1993. S několika přáteli jsme se vydali do Bulharska. Dostat se tam ale nebylo úplně snadné. Našli jsme si tehdy autobusovou linku bulharské firmy Katev, která spojovala Kolín nad Rýnem s Burgasem a vedla taky třeba přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko. Kromě zpáteční jízdenky jsme si tak museli tehdy opatřit v Praze na velvyslanectví i srbská víza (tedy přesněji víza Svazové republiky Jugoslávie). Mám pocit, že jen na tyhle prvotní výdaje padly všechny mé drobné studentské úspory či peníze, které jsem dostal od rodičů za úspěšné složení maturity. Informací o tom, co se vlastně v bývalé Jugoslávii děje, jsme moc neměli, internet neexistoval. Když jsme pomocí pevné telefonní linky zjišťovali informace na velvyslanectví, bylo nám řečeno, že se aktuálně Srbskem projíždět může, občanská válka v bývalé Jugoslávii se odehrávala jinde. A tak jsme se vydali na cestu.

Nejprve vlakem do Bratislavy, kde jsme po několika hodinách čekání nastoupili něco po půlnoci do dálkového autobusu, jehož osazenstvo tvořili zejména Bulhaři, ale i několik českých turistů cestujících k Černému moři. Už cesta byla zážitek. Autobus byl zcela plný a zrovna na mě bohužel nevyšlo sedadlo. Takže jsem zbytek noci trávil v leže v uličce, což mi ale díky silné únavě až tak nevadilo. Snad jediným problémem bylo, že se mi každou chvíli před obličejem objevilo chodidlo v zapáchající ponožce nade mnou sedícího spáče. Přežil jsem a později mi bylo umožněno si sednout. Cesta se docela táhla. V autobusu bylo vedro (slovo klimatizace jsme v té době asi ani neznali) a taky smrad z cigaret – cestující zde zcela bez ostychu kouřili. V autobusu s námi cestovali taky dva pražští punkeři. Ti při zastávce u cesty, asi někde v Srbsku, objevili planě rostoucí konopí, které si ve velkém naškubali s sebou – prý aby měli u moře zábavu. V autobusu tak přibyly další nové vůně. Jestli ale ono konopí mělo v sobě nějaké psychoaktivní látky, jsme už nezjistili, neboť jsme po přibližně dvaceti hodinách ocitli v Plovdivu, kde jsme na rozdíl od dalších cestovatelů vystoupili.

Bylo nás pět. Každý jsme měli na zádech batoh o váze kolem dvaceti kilo. Už se začalo stmívat, a tak jsme začali přemýšlet, kde přenocujeme první noc. Procházeli jsme panelovým sídlištěm, když v tom jsme zahlédli zahradu mateřské školy se vzrostlými stromy a keři. Byla už tma, tak jsme to „zapíchli“ právě zde. Druhý den ráno jsme si prošli staré město a poté nasedli na vlak do Asenovgradu. Do deníčku jsem si tenkrát zapsal: „Nemáme samozřejmě pořádnou mapu, informace všelijaké, ale to nám nebrání vydat se s velkým optimismem „někam“ do pohoří Rodopy. První zastávka je u Asenovské pevnosti a malého kostelíku. Poté pokračujeme k Bačkovskému klášteru, který, jak jsme se později dozvěděli, patří k největším a nejstarším pravoslavným klášterům v Evropě. Líbí se nám, stejně jako nedaleká příjemně chladivá říčka, kde se koupeme a poté i přespáváme. Jeden z nás otevírá první zavařovačku s klobásami, bratr ztrácí svůj zavírací nůž.“

Zápisky dokládají, že cestování nemusí být vždycky zaměřené na výkon, ale i na veselé historky a drobná dobrodružství. A právě rozsáhlé Rodopy, kde se bez mapy snadno ztratíte, byly k tomu jako stvořené. Do sešitku jsem si zapsal: „Prší. Čas tudíž trávíme u stanů, které jsme si předešlý večer postavili kvůli komárům. Vyrábíme čaj z mateřídoušky a jehličí. Někteří chytráci chtějí do něj přidat žluté kvítí. Jsme na pěkné svahovité louce uprostřed hor, ze všech stran jsou horské hřebeny. Některým začíná docházet jídlo.“ O den později: „Procházíme další typickou vesničkou uprostřed hor. Je ve svahu, jsou zde jen kamenité a vyšlapané chodníčky tvořící spleť cestiček. Asfalt zde ještě nedorazil. Domky a přístřešky jsou rozházené po okolí. Lidé se věnují pasení ovcí a dobytku, sklízí seno.“

Po čase jsme se přesunuli vlakem pod pohoří Rila – do města Jakoruda, abychom pak skoro celý den stoupali do hor. „Je vedro, doslova pařák a naše batohy jsou těžší a těžší. Naštěstí máme čas a každou chvíli zastavíme, občerstvíme se ze studánky. Sem tam kolem nás projede stará motorka, na níž sedí muž – řidič a za ním žena v šátku držící hrábě.“ I zde jsme potkali velmi přátelské lidi. Na louce v horách třeba postaršího chlapíka, kterému jsme pomohli se sklízením sena. Zvedal se vítr a hrozilo, že sprchne. Pozval nás poté k sobě do chajdy a občerstvil nás jogurtem, žinčicí či ovčím sýrem. Druhý den jsme se procházeli ve výšce přes dva tisíce metrů a kochali se pěknými výhledy na okolní pásy hor.

A zanedlouho jsme už zase jeli podhorským vláčkem z Jakorudy. V deníku jsem si tehdy poznamenal: „V jedné stanici přistoupí vojáci vracející se ze cvičení v horách. Ve vagonu to najednou ožije, je veselo a taky spousta chaosu. Poté vojsko zase vystoupí a my vjedeme do tunelu. Tma. Jen vlak sebou hází ze strany na stranu. A najednou obrovská rána. Vyjedeme z tunelu a vidíme, že snad ta nejtěžší krosna, vybavena kovovou konstrukcí, je na zemi. Naštěstí stařenka, která ještě před chvílí pod policí s krosnou seděla, už také vystoupila.“

Po necelých čtrnácti dnech se někteří z účastníků naší výpravy odpojili a vrátili se zpět domů. Já ještě s jedním kamarádem jsme vydali k moři. Vlakem do Burgasu, pak autobusem do Sozopolu. Odtud jsme pak pokračovali převážně pěšky směrem na jih. Procházeli jsme kupříkladu přírodní chráněnou oblastí Ropotamo, občas prohodili pár slov s místními, pozorovali sběrače slávek jedlých, cestou si pochutnávali na okolo rostoucích mirabelkách, v Carevu si dali smažené rybky. Ze zápisků: „Jsme stále na jednom místě a už se nám nikam nechce trmácet. Je vedro, písek pálí do chodidel. Dojedli jsme ovesné vločky, zásoby potravin i peněz se tenčí. Dopoledne lovíme slávky, poté je zkoušíme připravit k jídlu. Po nějaké době vaření se lastury otevírají. Po vychladnutí je zkoušíme, jsou ale hnusné, a tak se nakonec spokojíme aspoň se suchým chlebem.“

Trochu kuriózní byla také cesta zpět. Nejprve jsme cestovali přes noc vlakem z Burgasu do Sofie, odkud nám měl následně jet ráno do České republiky autobus firmy Katev. Ten ale nepřijel. Přestavte si naši situaci: Nemáme skoro žádné peníze, jídlo taky skoro došlo, zbyla nám jen jízdenka do autobusu, který se neobjevil. Lítáme po parkovišti, ze kterého autobusy odjíždějí do celé Evropy, i do Turecka, a vyptáváme se na informace řidičů i prodejců jízdenek. Po skoro hodině dotazování máme štěstí. V jedné budce nás telefonicky spojí s firmou Katev. Chlapík, s níž mluvíme, umí kupodivu celkem dobře česky. Přijede za námi na parkoviště a domluví nám odvoz jiným autobusem jiné dopravní společnosti – až do Brna. Má to ale jeden háček: cesta bude delší – přes Rumunsko. V autobusu jeli také pašeráci cigaret. Podplácelo se na hranicích i při čekání na převoz přes Dunaj – někdy stačilo pivo, jindy marky. Už jsme neměli skoro žádné jídlo, Bulhaři nás ale občas pohostili nějakou tou sušenkou. Autobus nejel moc rychle, na hranicích jsme stáli i několik hodin. A k tomu skoro všichni neustále kouřili, i přes noc, takže v Brně jsme vystoupili z autobusu řádně vyuzení. Náhoda tomu chtěla a se třemi spolucestujícími ze Sofie jsme se potkali ještě i ve vlaku z Brna. V kupé s námi seděl turecký manželský pár a starší Bulhar. Všichni jeli do Polska. A aby toho nebylo málo, přisedl si k nám ještě upovídaný Polák ve středních letech a starší muž s nadváhou z České Třebové. A zase jako scéna z nějakého filmu: Vykládáme si, popíjíme bulharské brandy, řešíme, který národ více holduje alkoholu, jak to kdo má s předmanželským sexem a jaké jídlo je nejlepší. Zase jsme trochu ožili a začali mít pocit, že začíná další dobrodružství. Ale únava z dlouhého cestování se dostavila a mezinárodní kupé jsme zanechali svému osudu.

Po bulharském dobrodružství následovaly další výpravy, snad každý rok aspoň jedna: s bratrem ve dvou na východní Slovensko a do Bieszczad, s partou vysokoškoláků do Slovinska nebo na skok do rumunského pohoří Călimani, kde jsme více bloudili a mokli, než dobývali ty nejvyšší vrcholy. Konec devadesátých let pak patřil opět mým oblíbeným bulharským horám. Cestovali jsme opět autobusem, tentokrát z Brna s bulharskou dopravní společností Misys International. Zpáteční jízdenka do Sofie byla za 2160 Kč, což bylo docela dost, když si uvědomíme, že průměrná čistá mzda se mohla v té době pohybovat kolem osm tisíc korun. Cesta přes Srbsko trvala přibližně čtyřiadvacet hodin, v Sofii jsme se ocitli něco po poledni.

Po krátké prohlídce města jsme k večeru nasedli do vlaku do Simitli, kde jsme přespali na louce někde za městem. Směřovali jsme do městečka Bansko, které leží přímo pod pohořím Pirin. Odtud jsme se pak vydali pěšky vzhůru – až na Vichren (2914 m n. m.), zdejší nejvyšší horu. Přespali jsme pak pod horou, kousek od zdejší chaty, hned u jezírka. V noci nás navštívilo stádo koní, naštěstí byli koníci rozumní a když nás viděli ležet ve spacích, nezašlápli nás. Pokračovali jsme pak ve směru na Bunderiška porta a k chatě Kamenica. Stoupání. A pak klesání krásnými loukami a mezi jezery. Následovalo městečko Sandanski. V deníčku jsem si zapsal: „Závěr trasy na korbě malého náklaďáčku. Občerstvení (nějaký kysaný mléčný nápoj) a pak pěšky směr Laskarevo. Potkáváme pěknou velkou želvu.“ Další den: „Zase sračka, puchýř je už lepší. Pěšky do Džigurova a Laskareva. Nějaký děda nám dal velká sladká rajčata. Potom nás svezli chlapi na korbě dodávky a pak ještě jeden Bulhar ve starém žigulíku až do Melniku. Je vedro, sedíme v potoce. Večer potkáme dva kluky z Brna.“ O den později: „Prolézáme Melnik, pijeme silné červené víno v „izbe“, pak pivo. Pěkný je Rožeňský klášter i okolní písečné „pyramidy“…“

Taky nás samozřejmě lákalo moře, následoval tudíž přesun stopem do řecké Soluně. Tam jsme se dostali také díky svezení řidiče kamionu až pozdě večer. Tenkrát jsem si zapsal: „V Soluni je už tma jak v pytli. Řidič nás vyhodí někde na předměstí, do centra je to ale ještě daleko. Jdeme pěšky skoro dvě hodiny. Čím jsme blíže centru, přibývá lidí na ulicích, všude kolem plno aut, motorek, hluku… Začíná desátý den na cestách. Je kolem jedné hodiny ranní, stále je hodně teplo a my zaléháme v parčíku poblíž Bílé věže. Ve spacáku jsem úplně mokrý, jenže kdybych vylezl, hned by se na mě vrhl roj krvežíznivých komárů.“ Zápisky pak pokračují: „Nejbližší pláž je podle slov jednoho Řeka v Epanomi. Jezdí tam bus č. 69 a je to asi 30 kilometrů, cena za jízdenku 200 drachem, což na naše dělá asi jen 23 korun. V pět odpoledne jsme už vyvalení na pláži. Moc lidí tady není, převládají důchodci. Těšili jsme se na pěkné holky v plavkách, ale ty jsou asi jinde. Večer se nás ptá nějaký děda, kde budeme spát – děláme, že nerozumíme. V noci je zase vedro.“

Po třech dnech válení se u moře jsme se sbalili a vydali se stopovat zpět do Bulharska. Ze Soluně to ale nešlo úplně snadno: „Vyptáváme se na pumpě, jestli by nás někdo nevzal aspoň kousek. Asi na patnáctý pokus se to podaří a jedna řecká tříčlenná partička nás vezme asi 15 kilometrů za město. Nocujeme na poli u cesty. Procitáme dost brzo, teprve svítá. Pozorujeme ještě ze spacáků, jak se k nám od vesnice řítí smečka psů. Může jich být tak deset patnáct. Když si nás všimnou, zkamení. Možná půl minuty nás pozorují a pak běží někam pryč. Nemáme vodu, jen kousek pečiva a paštiku. Zase stopujeme. Dlouho nás nikdo nebere, začíná zase pálit slunko. V tom nám zastaví zelený Nissan a v něm mladý Řek, trochu při těle, jede až do Sofie. Anglicky moc neumí, ale to nevadí. Necháme se vyhodit v Blagoevgradu. Dáme si cacu (smažené rybičky) a pivo, měníme si zbylé drachmy na leva, prohlížíme si ne moc pěkné centrum města…“

Posledním cílem cesty byl Rilský klášter, zápisky pokračují: „Na cestách jsme už patnáctým dnem. Hned po ránu potkáme nějaké bistro a posilníme se pivem. Stop se nám ale vůbec nedaří, pěšky proto doputujeme až do vesnice Pastra. Prohlížíme si autobusovou zastávku s jízdním řádem, když v tom nás špatnou češtinou osloví starý muž, může mu být něco přes sedmdesát. Postupně se dozvídáme, že má přezdívku „Čecho“, jelikož po válce pracoval na „stavbách mládeže“ snad někde v Kadani a pak i v Ostravě při budování NHKG. Je spokojený, že jsme Češi a zve nás na mentovku. Sedíme v přístřešku s dalšími Bulhary, zrovna obědvají, a tak je nám také nabídnut šopský salát, tvaroh, papriky, pečivo a ještě jedna zelená mentovka. Náš hostitel nám vypráví, že údajně první slova, která se v tehdejším Československu naučil, bylo: „Chceš si zamrdat?“ České dívky prý byly pěkné, veselé a přítulné.“

Rilský klášter byl opravdu moc pěkný. Do hor jsme se ale už nevydali, jelikož jsme se zase museli dostat zpět do Sofie. Tam jsme dorazili večer, ráno nám pak jel autobus. „Večer trávíme na vlakovém nádraží. To před půlnocí zavřou a my musíme jít čekat ven… Je noc a před nádražní halou se shlukuje dost pestré společenství, sem tam kolem projde špinavé děcko se sáčkem u nosu, ze kterého čichá lepidlo či ředidlo. Domlouváme se, že jeden z nás bude hlídkovat, druhý trochu odpočívat. Ale moc se to nedaří. Na karimatku si přisedne stará babka a za chvíli i nějaká mladší žena v sukni a halence. Kolem půl třetí přijdou policajti, prohlíží si naše doklady a poté dost brutálním způsobem vykopou mladší ženu v sukni z naší karimatky pryč. Prý je to zlodějka, dozvídáme se, potvrzuje to i babka. Pak je docela klid. Od pěti ráno ještě trochu dřímeme – už v čekárně na nádraží. A taky pozorujeme onu babku i s ženou v sukni, jak se spolu družně baví. Říkáme si, že je to asi sehraná dvojice, která nás mohla okrást. Jsme utahaní. Ještě navštívíme nádražní WC, což je taky zážitek sám o sobě. Na dvě šlapky s dírou v zemi jsme zvyklí a vlastně takový typ záchodu i preferujeme. Horší je, když kolem neustále chodí ženská v gumácích s hadicí, takže máte strach, že začne prudkým proudem vody oplachovat i vaši kadiboudu, která vlastně žádnou budkou ani není. Dvířka od kóje jsou nízká, takže příchozí může zkontrolovat, kdo tam zrovna dřepí, vidět jsou i vaše nohy. To také využívá policie, když někoho hledá. Přehled musí být i na hajzlících.“

Autobus do Brna přijel přesně v osm hodin ráno. Dost dlouho ale trvalo, než všichni nastoupili, dokonce se vybíraly od cestujících nějaké peníze pro celníky, zřejmě na úplatky. Jeli s námi i nějací drobní pašeráci cigaret či jiného zboží. To ale býval na Balkáně vcelku běžný kolorit. Početnou skupinu tvořili také studenti směřující do Paříže. Až někdy kolem šesté hodiny večer jsme se přiblížili k srbsko-maďarské hranici u Subotice, na slovensko-českou hranici jsme doputovali až ráno.

Na popisech svých cest z devadesátých let jsem chtěl ilustrovat, jak pestré a někdy i trochu dobrodružné může cestování s batohem na zádech být. Spíte, kde se zrovna dá a vlastně vám ani nezbývá nic jiného než důvěřovat místním, že to s vámi myslí jen dobře. Měli jsme štěstí, že se nám během všech těch let nic vážného nestalo. Možná i proto, že jsme se velkým městům po setmění vyhýbali a raději mizeli v tichu hor. Přesto jsme na svých cestách potkávali i ty, k nimž byl osud méně laskavý.

Dodnes vzpomínám na dva mladíky, které jsme potkali na hraničním přechodu mezi Bulharskem a Rumunskem, když jsme čekali na převoz přes Dunaj. Měli za sebou ambiciózní trasu stopem z České republiky do Itálie a odtud trajektem do Řecka. Jejich bezstarostná cesta byla ale přerušena na pláži v Burgasu, kde si je v noci vyhlédli místní lupiči. Přišli o všechno: o batohy, spacáky i náhradní oblečení. Jednomu z nich zloději dokonce vyzuli i boty, takže musel na tržišti pořídit ty nejlevnější nazouváky, ve kterých se pak trmácel domů. V kapse jim zbyl jen pas a pár drobných, které měli náhodou u sebe. Když jsme viděli jejich zubožený stav, přimluvili jsme se u našeho bulharského řidiče. Ten nakonec ukázal dobrou vůli a vzal je do našeho autobusu zdarma. I takové momenty k tehdejšímu cestování patřily.

Článek je součástí širšího seriálu o cestování v sedmdesátých až devadesátých letech: