Jak jsme cestovali za socialismu: Tuzemské podnikové rekreace ROH

Připomeňme si, že se jednalo o organizované dovolené, které zajišťovaly odborové organizace podniků pro své členy. Rekreace byly dotovány, což také znamenalo, že si je mohli dovolit i lidé s nižšími příjmy. Nejčastěji byly pořádány jako pobyty v rekreačních střediscích, horských chatách, u přehrad nebo v zotavovnách ROH – tedy objektech organizace známé jako Revoluční odborové hnutí. Její členská základna činila například v polovině osmdesátých let neuvěřitelných sedm a půl milionů osob ze zhruba patnácti milionů občanů Československa. Jinak řečeno, členem ROH byl téměř každý pracující.

Mezi zaměstnanci byly tyto pobyty oblíbené nejen pro cenovou dostupnost, ale i pro komplexní služby – stravování, dopravu, výlety, společenské vyžití pod taktovkou kulturních referentů nebo třeba pro možnost zapůjčit si v místě pobytu zdarma sportovní potřeby. Rekreace měly i společenský rozměr. Na pobyty spolu jezdili kolegové z práce, navazovala se nová přátelství. I když podnikové dovolené byly pevně spjaty s tehdejším režimem, který měl řadu temných totalitních stránek, většina lidí na ně vzpomíná s příjemnou nostalgií, třeba jako na součást dětství či jako na příjemný čas strávený s rodinou či přáteli. Rekreace ROH tedy nebyly jen organizovanou dovolenou s politickým podtextem, pro mnohé představovaly zajímavý prostor určitého bezčasí, v němž se mohli někteří paradoxně cítit svobodněji než v běžném životě, který byl často plný pokynů, regulativů, úkolů a závazků.

Já sám jsem byl v sedmdesátých a osmdesátých letech ještě dítětem a rodinné rekreace ROH, na které jsme také jezdili, mám v paměti uloženy jen částečně, dosti útržkovitě. Celkový obraz – pravděpodobně ne zcela přesný – si zpětně skládám z několika rodinných fotek, vzpomínek mých nejbližších i svých tehdejších drobných zápisků.

Nejstarší vzpomínky mám na přibližně čtrnáctidenní letní pobyt v chatkách na Slovensku poblíž Staré Ľubovni. Přestože jsme spoustu času trávili procházkami v přírodě nebo na koupališti, vyvezli se lanovkou do vrcholových partií Vysokých Tater, plavili se na pltích po Dunajci nebo navštívili Štrbské pleso, Kežmarok, Červený Kláštor či nějakou jeskyni, kde mi rodiče k mé potěše koupili dřevěnou valašku, nejvíce si pamatuji na podvečerní pohodu před chatkami. Většina rekreantů seděla na dekách, pomalu se stmívalo, vatra již hořela.

Z Moravy jsme na Slovensko jezdili asi o něco častěji než do Čech – třeba do Slovenského ráje nebo na Malou Fatru. Dvě rekreace jsme zažili ale i v severozápadních částech Československa. Rád vzpomínám na pobyt u Máchova jezera. Ubytování jsme měli ve Starých Splavech, kam jsme dojeli přes Prahu speciálně vypraveným odborářským vlakem. V té době to nebylo nic neobvyklého. Během jednoho roku se běžně vypravilo takových vlaků několik stovek. Oblast kolem Máchova jezera byla tehdy, jak jsem to vnímal jako kluk, dovolenkový ráj – písčité pláže, drobné pískovcové skalky a borovice, kulisa romantického hradu Bezděz, spousta borůvek, pozorování labutí, minigolf, projížďka na lodi po jezeře, hraní karet s jinými rekreanty… Součástí byly samozřejmě výlety do okolí, třeba až do Drážďan, kde mě okouzlily krásné moderní fontány tvořené z nerezových trubek, které připomínaly pampeliškové koule plné semen. Tryskající voda vytvářela dojem živé, pulzující květiny. Něco takového jsem z našich průmyslových měst osmdesátých let neznal.

Jinou naší rodinnou dovolenou ROH byl srpnový pobyt v Jizerských Horách – ve velké podnikové chatě někde nad Jabloncem nad Nisou. Hodně jsme chodili po kopcích, možná jsme opět sbírali tzv. „rekreační kilometry“ podobně jako v kraji pod Bezdězem. Ve svých starých záznamech z poloviny 80. let jsem našel, že byl pro nás zorganizován i autobusový zájezd na zámek Frýdlant a do Lázní Libverda a že jsme jindy stihli také túru v okolí Harrachova.

Na zimní rekreace jsme nejezdili, takže zážitky podobné těm, které byly ztvárněny třeba v legendárním filmu Homolka a tobolka, mi v paměti neutkvěly. Vlastně si ani nevzpomínám na žádné vypjaté chvíle spojené s alkoholem či nějaká nedorozumění mezi rekreanty. Možná i proto, že jsem se tehdy ještě „dospělejších“ zábav neúčastnil.

O organizované pobytové dovolené byl mezi zaměstnanci velký zájem, ne všichni byli vždy uspokojeni. Množství a šíře dovolenkových možností souvisela také s velikostí podniku a jeho významem pro tehdejší plánované hospodářství. Větší „hospodářské jednotky“ měly své rekreační zařízení a také navázanou spolupráci („družbu“) s jinými velkými podniky. Je možné, že i dotace na rekreace od centrálních orgánů ROH nebo prostřednictvím příspěvků ze státního rozpočtu byly pro klíčové státní podniky významnější. Nabídka rekreací pak byla mnohem pestřejší. Svou roli taky nejspíše hrály nejen pracovní zásluhy jednotlivých pracovníků, ale také zda např. byli stranickými funkcionáři, tedy významnějšími členy KSČ. K rekreacím měli ale přístup i nestraníci. Přihlíželo se také k rodinné situaci, tedy jestli se jednalo o rodinu, jednotlivce či bezdětné páry – rodiny s dětmi měly přednost při výběru prázdninových termínů, bezdětní tak častěji měli termíny mimo červenec a srpen. Například v roce 1976 se údajně všech druhů pobytů zúčastnilo více než tři miliony rekreantů, což v přepočtu představovalo jednu pětinu obyvatel Československa. O pět let později to už bylo zhruba 3 a půl milionů pracujících a jejich rodinných příslušníků. To jsou impozantní čísla.

Jak již bylo uvedeno, rekreace ROH byly financovány z příspěvků FKSP a dalších dotací, ale i tak výsledná cena nějaký zásah do rodinného rozpočtu znamenala. V sedmdesátých letech (do roku 1976) ceny poukazů údajně stály v sezóně za jeden rekreační den pro dospělého 40 Kčs a 20 Kčs pro dítě. To by za čtrnáctidenní pobyt činilo pro čtyřčlennou rodinu zhruba 1700 korun. Ve starých papírech po rodičích jsem našel informaci, že dvoutýdenní pobyt na Slovensku v roce 1979 vyšel na: strava 40Kčs/den, dítě 30 Kčs/den, ubytování 615 Kčs/dospělý, 465 Kčs/dítě. Pro rodinu tedy celkem přes čtyři tisíce korun. Nezaručuji ale, že jsem ony propočty dobře pochopil, je možné, že pak rodiče dostali od zaměstnavatele ještě příspěvek. V té době se průměrná čistá mzda pohybovala nejspíše něco přes dva tisíce korun. Při porovnávání se současností je však potřeba si uvědomit, že tenkrát byla zcela jiná struktura rodinných výdajů, lidé měli jiné nároky, možnosti i představy a že se jednalo opravdu o celé dva týdny, kdy bylo o dovolenkáře kompletně postaráno.

Přesto, že pobyty byly vesměs cenově výhodné, také tenkrát si je nemohl dovolit každý, třeba matka – samoživitelka s dítětem. Pro tyto případy fungovaly, podle pamětníků, bezúročné půjčky, což bylo určitě v té době příjemným bonusem.

Ať už byly rekreace ROH součástí promyšleného systému péče o pracující, nebo nástrojem ideologického řízení volného času, tedy i určité indoktrinace, pro miliony lidí představovaly také příjemný čas více či méně aktivního odpočinku. V době tzv. „normalizace“, kdy se mnoho aspektů života odehrávalo podle předem daných pravidel, mnohdy absurdních a nespravedlivých, nabízely tyto dny volna nečekaný prostor pro pohodu i rozvíjení přátelství. Možná právě proto na ně tolik lidí dodnes rádo vzpomíná – třeba jako na chvíle, kdy se mohlo aspoň na pár dnů zapomenout na trable všedního dne. Možná i v tom spočívalo kouzlo těchto dovolených, které v sobě mohly skrývat i drobnou, nenápadnou manipulaci či dokonce disciplinaci ze strany totalitního režimu.

V článku jsem čerpal informace zejména ze svých vzpomínek, ale i ze studie Tzv. sociální cestování a reflexe jeho účastníků – Revoluční odborové hnutí, rekreace a podnikové cestování v období tzv. normalizace. In: Mücke, Pavel a Krátká, Lenka. Turistická odysea: Krajinou soudobých dějin cestování a cestovního ruchu v Československu v letech 1945 až 1989, Nakladatelství Karolinum, 2018.