Jak jsme cestovali v devadesátkách: Autostopem na konec Evropy a zase zpět

Dnes už se skoro nechce věřit, jak rozšířený a oblíbený autostop býval. Na výpadovkách za městy bylo běžné potkávat stopaře – a to nejen v České republice. Dnes by si asi většina mladých poklepala na čelo, kdyby slyšela, že někdo stojí u silnice s napřaženou rukou a čeká, až mu řidičzastaví a sveze ho třeba jen o pár kilometrů dál. Cestování je prostě jinde: levnější, rychlejší a pohodlnější. V mobilní aplikaci si během chvilky koupíte jízdenku do autobusu – klidně kdesi uprostřed Itálie – nebo rovnou letenku. S malým batůžkem vyrazíte na třídenní výlet, zatímco dříve by vám stejnou dobu zabrala samotná cesta do vybrané evropské destinace. Všechno se zrychlilo a podřídilo pohodlí a efektivitě. Možná se tím ale i něco vytratilo: radost z překonávání překážek, příležitost potkat místní trochu osobněji, kus nepředvídatelnosti, důvěra založená na zkušenosti cestovatele odkázaného na náhodu a laskavost druhých…

Dějiny autostopu jsou docela pestré a jsou spojeny s rozvojem individuální automobilové dopravy nebo také fenoménem tzv. drifterů, tedy lidí, pro které bylo cestování svého druhu životním stylem. První výraznější rozmach stopování přišel už ve 20. a 30. letech 20. století, kdy se auta rozšířila mezi širší veřejnost. Po druhé světové válce se autostop stal symbolem svobody, což zachytil i Jack Kerouac ve svém slavném románu Na cestě. Jeho vyprávění o nespoutaném putování po Americe ovlivnilo celou generaci mladých lidí a významně přispělo k romantickému obrazu stopování jako cesty za poznáním. Vrchol popularity autostopu přišel v 60. a 70. letech, kdy se stal součástí revolty a tehdejší touhy po volnosti. I můj otec rád vzpomínal na léto 1968, kdy jako mladík s kamarády cestoval po tehdejší Jugoslávii a sem tam využil k přepravě také autostop.

V západní Evropě od 90. let význam autostopu postupně klesal, u nás naopak po roce 1989 zažíval jedno z nejsilnějších období. Otevření hranic, euforie z nově nabyté svobody a velmi skromné finanční možnosti velké části populace vytvořily podmínky, v nichž se autostop stal naprosto běžnou součástí cestování. Studenti jezdili stopem na koleje i na výlety, trampové mířili do lesů, jiní chtěli testovat nově otevřený svět za hranicemi. A také řidiči osobních, ale i velkých nákladních aut, byli tehdy nadmíru ochotní zastavit – možná proto, že měli více času i trpělivosti, možná byli na stopaře ještě zvyklí z dřívějška a rádi si s nimi povídali.

Tahle atmosféra ale postupně začala slábnout. Autobusová doprava zlevnila a zprofesionalizovala se, železnice nabídla studentům výrazné slevy a auta se stala dostupnějšími i pro mladé lidi, kteří dříve spoléhali jen na batoh a kartonovou ceduli. Každodenní stopování se tak pomalu, ale jistě přesunulo do okrajových sfér cestovatelů s minimálním rozpočtem nebo mezi pár nadšenců, pro něž je autostop spíše jen stylová vzpomínka na „jiný způsob cestování“. Dnes se stopuje málo a někdy jen pro zážitek samotný, například během mistrovství v autostopu. Ale existují stále i situace, kdy se ze stopování stává nezbytnost – třeba v nouzi. Sám jsem autostop takto v poslední době využil v Toskánsku, když vynechal spoj místní veřejné dopravy, ale i na Sicílii či Maltě.

Vraťme se ale ještě zpět do devadesátých let, případně na začátek nultých let. O stopování jsme se bavívali se známými či spolužáky na vysoké docela často, vyměňovali si zkušenosti a taky pravidelně stopem jezdili. U nás i v zahraničí - někdo třeba až do Norska za severní polární kruh. Já sám jsem párkrát využil autostop například na různých místech Balkánu, třeba v Černé Hoře, nebo taky na trase Řím – Pisa – Florencie. Ne vždy se cestování stopem dařilo podle plánu, ale to zase tolik nevadilo, jelikož jsme s sebou měli spacák, nějaké to jídlo a hlavně spoustu volného času.

Svou nejdelší „stopařskou“ nízkonákladovou cestu jen s batohem a trochou peněz jsem podnikl až na konci devadesátých let – cílem byla Paříž a pak další místa ve Francii podle aktuální situace. S mou tehdejší přítelkyní jsme tenkrát najezdili během dvoutýdenního cestování skoro čtyři tisíce kilometrů. Na naši pouť jsme vyrazili z jižní Moravy někdy po poledni a po sérii několika svezení jsme se už první den dostali do Berouna, kde jsme přespali u řeky hned vedle cesty na Plzeň a Rozvadov. Následující den jsme doputovali k Norimberku. Už to vypadalo, že budeme muset přespat v lesíku u cesty, když v tom nás do auta nabrala mladá řidička a odvezla nás k sobě domů – do jedné z vesnic poblíž městečka Spalt. Jmenovala se Sabine a psala básně. Společně jsme se najedli, napili piva, povykládali si. Nic víc jsme si nemohli přát. A hned ráno nás pak po vydatné německé snídani opět naložila do svého auta a zavezla velký kus po dálnici až k pumpě u Heilbronnu.

Tam jsme si počkali na další stop – řidiče kamionu ze Semil. Následovala série svezení, kterou korunovala závěrečná dlouhá odpolední až večerní jízda zakončena přímo pod Eiffelovkou. Řidičem byl francouzský režisér vracející se z Budapešti – milovník world music a také umývání čelního skla svého vozu. Byl utahaný, a proto nás upozornil, že až do Paříže nedojede. Ale díky naší společnosti, častému zastavování na pumpách, které jsme na dálnici potkali, a taky občasnému šálku kávy, na který nás zval, Francouz neusnul a do Paříže jsme dojeli ještě téhož dne. A nezastavila nás ani silná bouře, kdy vše kolem potemnělo, z dálnice se stala jedna velká řeka a blesky létaly všude kolem auta. Myslím, že nám zrovna „náš“ řidič líčil, že v Maďarsku natáčel dokument o dívkách žijících v pasťáku a každou chvíli mě nabádal, abych do přehrávače v palubní desce vložil další cédéčko, třeba s romskou cimbálovkou, kterou chce použít ve svém filmu.

V Paříži už byl večer a pomalu se rozbíhaly oslavy výročí dobytí Bastily. V zápisníku se mi dochoval tento záznam: „Sedíme na trávníku a čekáme. Ohňostroj nikde, zato spousta lidí a taky otravných výrostků házejících všude kolem sebe petardy. Máme u sebe flašku fernetu. Jeho etiketa zřejmě přilákala dvojici českých mladíků cestujících přes Paříž do Provence. Domluvíme se, že společně s nimi strávíme noc v centru města. Jsou už tři hodiny ráno a my stále bloumáme po parcích kolem Eiffelovky s napěchovanými batohy a hledáme místo, kde složíme hlavu. Jeden z našich společníků je znenadání napaden přiopilým mladíkem – dostane od něj facku. Prý se na něj divně díval. Nikdo se ale naštěstí prát nechce. No nic, kašleme na to a uleháme kousek dál pod keříky čpící močí. Noc je vcelku klidná. Po celé té cestě a následném čekání na ohňostroj jsme zcela utahaní… A už je tady zase ráno. „Kurva, kde mám boty,“ zakřičí jeden z hochů, který si na vysněnou cestu po Francii pořídil zcela nové kožené tenisky. A jelikož byly bílé, svítily ve tmě a nejspíše přilákaly nějakého pobertu. Okradeného spolunocležníka tedy politujeme, s oběma dobrodruhy se rozloučíme a vydáme se hledat kemp v Bouloňském lesíku.“

Po pár dnech v Paříži naše cesta pokračovala. Příměstským vláčkem jsme dojeli do Versailles a po krátké prohlídce zámeckých zahrad jsme zase začali stopovat. Zapsal jsem si: „Původem Maročan nás hodí do Dreux a po sérii dalších svezení se ocitáme u jednoho ze zámků na Loiře – v městečku Blois. Ale to už se začíná stmívat a my jsme nuceni vyhledat nějakou skrýš pro přespání.“ Následoval stop do Amboise a pak dále ve směru na Tours. Poznamenal jsem si ještě, že jsme spali „v divočině“, nejspíše poblíž psího útulku – „nocí se rozléhal hlasitý psí štěkot.“

Po více než týdnu cestování se začala ozývat únava. Původně plánované Bordeaux jsme vzdali a spokojili se s La Rochelle, které nám z auta představil dvaadvacetiletý mladík, který se jel také zchladit k Atlantiku. Byl nezaměstnaný, tak co by se nudil doma. Celý den jsme trávili v městečku Châtelaillon na pláži. Do deníčku jsem si zapsal: „Není žádné vedro, voda je studená. Odpoledne se udělá pěkně, jenže zas „uteče“ moře. Po setmění potkáme tři české mladíky, kteří cestují po Francii vlakem – bez jízdenek. Noc na pláži je fajn.“

O den později jsem v zápiscích pokračoval: „Prší. Ne moc, ale je to otravné. Máme mokré spacáky. Celý den tudíž zvažujeme, kdy a jak se vydáme na cestu zpět. Večer padne rozhodnutí, že se přidáme k trojici kluků.“ Společně jsme tedy nasedli na vlak, taky bez jízdenek, a po chvíli zase vystoupili, jelikož nás po pár minutách cesty vyhmátl průvodčí. Noc jsme tudíž trávili na vlakovém nástupišti v La Rochelle – v dobré náladě, pod stříškou. „Postupně se umýváme ve vlaku, který zrovna přijel. Jen musíme dávat pozor, abychom s ním neodjeli někam, kam nechceme,“ zapisuji. „Počkáme na TGV, francouzskou železniční chloubu, nejrychlejší vlak v Evropě. Sedí se v něm dobře, ovšem jen do té doby, než nám průvodčí opět sdělí, že si máme vystoupit. Trojice spolucestujících je otrávená, prý je lepší, když jim průvodčí vypíše pokutu, kterou nikdy nezaplatí, protože prý Francouzi nejsou tak důslední. Já jsem ale rád, že to skončilo jen vyhazovem z vlaku. Z nádraží v Poitiers si rychle odskočíme k místnímu románskému kostelu Notre-Dame la Grande. Vše je ve spěchu, jelikož batohy zůstaly na nádraží a za chvíli už jede další TGV na Paříž.“

Tentokrát jsme ale na průvodčího nečekali a v nám už známém Châtellerault raději vystoupili. Hoši zůstali ve vlaku. Později jsme se dozvěděli, že v něm tentokrát vydrželi až do Paříže. Do zápisníku jsem si poznamenal: „Opět na stopu. Nikdo nám ale nechce zastavit. Uběhnou více než tři hodiny, začínáme propadat beznaději, když v tom se před námi zjeví postarší Francouzka v malém autě. Jedeme jen asi dvacet kilometrů, ale i to pomohlo. Během chviličky nás následně nabere dodávka jedoucí až do pařížského Disneylandu. Řidič nám neustále něco francouzsky vykládá, čemuž samozřejmě nerozumíme. Komická situace nastane, když se nám chce čůrat a řidič to jaksi nechápe. Najednou zastaví, myslí si, že chceme již vystupovat, začne nám ze zadního prostoru vytahovat batohy. Vše se naštěstí vysvětlí a jedeme dál – až na dálniční okruh u Paříže. Z dodávky jsme tedy venku, kolem nás sviští auta, dálnice je oplocená… Co teď? Stopovat nemá smysl. Jdeme kolem dálnice. Po více než půl hodině chůze narazíme konečně na křižovatku. Blíží se devátá hodina večerní a říkáme si, že bychom zde mohli přespat a pokračovat ve směru k německým hranicím až zítra ráno. Spíše už jen tak ze zvyku mávneme na projíždějící auto a to zastaví. Řidič nás zaveze sice jen kousek – k nejbližší čerpací stanici, ale i to nás potěší. Navíc zde potkáme dvojici čerstvě plnoletých německých mladíků, které upoutala moje rozložená mapa Francie. Chtěli se vyhnout dálničním poplatkům, což zde není vůbec jednoduché, a mapu neměli. Slovo dalo slovo a nabírají nás k sobě do auta. Sami jedou do Koblenzu, takže kus cesty máme společný. Vykládáme si o německé alternativní hudbě, 2. světové válce („nechápeme, co ti naši dědové prováděli“, říkají) nebo Paříži, která byla finančně náročná i pro ně.“

V Lucembursku nám kolem třetí hodiny ranní došel benzín, takže jsme se s mladíky rozloučili a v městském parku si zalezli do spacáků. „Za chvíli je tady budíček v podání místních policajtů,“ zapsal jsem si. „Kolem osmé nás velmi zdvořile upozorní, že zde není vhodné místo ke spánku. Je chladno, zataženo a pořad nemůžeme natrefit na příhodné místo na stop. Zkoušíme to na mostě nad historickým centrem. Za chvíli nám staví německý lékař, který zde žije. Skvělý chlapík, který nás zaveze nejen na vhodnou pumpu na dálnici, ale ještě nám věnuje pár marek na občerstvení.“ Další kousek cesty pak obstaral starší francouzský manželský pár, který směřoval s obytným vozem do Štrasburku. „V domečku na kolech je příjemně, jen si zalézt do peřin, říkáme si. To si ale netroufneme a ani by na to nebylo moc času, jelikož jsme zavezeni přímo do centra Saarbrückenu, což moc výhodné není, jak brzo zjistíme. Na nájezdu na větší cestu nikdo nezastavuje, na svodidlech čteme vzkazy od jiných stopařů, kteří zde ztvrdli na mnoho hodin, někteří i přes noc. Dostavuje se deprese. Další dvě hodiny stopování a stále ani náznak zlepšení. Průběžně se ptáme místních na lepší místo, na nějakou „tankstelle“. Pak se nás ujme starší Němka, která řešení vidí v placeném autostopu. Vezme nás k sobě domů a pokouší se dovolat do centrály této služby. Nic. Pak obvolává pár svých známých. Zase nic. Poté, co přestane pršet, se s ní rozloučíme a jdeme zpět do města. Ještě před tím je nám nabídnuto, že pokud se nebude i nadále dařit, že se máme k ní domů zase přijít najíst. Další milý člověk na naší cestě. Naštěstí ale další pomoc nepotřebujeme. Po dalších necelých dvou hodinách nám zastavuje mladík, který nám sděluje to, co už jsme věděli: „Tady není úplně vhodné místo,“ a vezme nás kousek za město. A tam nás téměř okamžitě nabere kamion a zaveze nás až skoro k Norimberku.“

V tu chvíli jsme začali mít pocit, že už jsme skoro doma a ani nevadilo, že ráno bylo zase trochu chladnější a deštivější. Celé dopoledne jsme seděli v kabině obřího tiráku a rozvážným tempem směřovali na východ – až skoro do Pasova. Poté následovala jízda s upovídaným Slovákem z Nových Zámků, který nás zavezl do Bratislavy na vlak a odtud už to bylo jen kousek do Břeclavi a pak domů.

Autostop dnes působí jako dozvuk dávno minulé éry, ale ještě i pro mou generaci – dospívající na začátku devadesátých let – představoval jeden z možných způsobů, jak poznávat svět. Nebyla to jen levná forma dopravy, ale i příležitost potkávat lidi, na které by člověk jinak nenarazil, a nechat cestování plynout podle náhody. Cestování se tehdy stavělo na trpělivosti, improvizaci a ochotě přijmout nejistotu jako součást dobrodružství. Z dnešního pohledu vzpomínky na stopování připomínají také optimistickou atmosféru devadesátých let, kdy svět působil více než jindy otevřeně a vstřícně.

Článek je součástí širšího seriálu o cestování v sedmdesátých až devadesátých letech: