Jak jsme cestovali za socialismu: k příbuzným, známým, do soukromí, na chaty i chalupy

Důvodů k těmto dovolenkovým cestám či výletům bylo několik. Mohlo se jednat o návštěvy příbuzných vzdálených stovky kilometrů daleko, ozdravné pobyty obyvatel průmyslových měst na čerstvém venkovském vzduchu, někdy také spojené s výpomocí domácím při sušení sena či sklizni obilí, nebo třeba prázdninový odpočinek v příjemném prostředí kombinovaný s budováním a vylepšováním vlastních rekreačních objektů (chat) či údržbou starších vesnických stavení (chalup).

Způsob trávení dovolené ovlivňoval nejen omezený rodinný rozpočet, ale také potřeba zajistit hlídání dětí během prázdnin. To mimo jiné popisuje také legendární dětská kniha Honzíkova cesta od Bohumila Říhy z roku 1954, kterou četli snad všichni, kdo do konce osmdesátých let navštěvovali základní školu. V praxi to vše fungovalo dost různorodě, podobně jako je tomu i dnes. Někdy přijela na hlídací návštěvu babička nebo děda, jindy bylo dítě za prarodiči dovezeno, případě byly větší děti – i s kufrem či taškou – naloženi na vlak. Jedna má spolužačka takto jezdila pravidelně na střední Slovensko a v září na začátku školního roku pak popisovala, co všechno se zase v „dedine“ odehrálo a který „chalan“ ji „pobozkal“.

Čas strávený s prarodiči byl a pořád ještě je pro děti všech věkových kategorií často jedno velké dobrodružství. Pamatuji si třeba, jak jsme s bratrem tajně pojídali psí suchary – chuť rozemletých kostí nám docela vyhovovala. Když nám babička uvařila rajskou omáčku s masem, které nám nechutnalo, pod stolem byl připraven pes. A když chlupáč chyběl, kousky „žilnatého“ masa putovaly do květináče. Babička se kupodivu, když to zjistila, na nás ani moc nehněvala.

Za příbuznými o prázdninách běžně jezdili i celé rodiny. Například mí prarodiče z otcovy strany se na Moravu přestěhovali ze středních Čech za prací už na konci 40. let, tedy pár let po druhé světové válce. Opustili tak svůj rodný kraj i své rodiny – rodiče či sourozence. A právě období letních prázdnin bylo pro ně výbornou příležitostí, jak se do míst svého dětství a mládí vracet. V případě mých předků to bylo vždy na delší dobu. Babička byla celý život ženou v domácnosti, takže bylo běžné, že nabalila kufry pro sebe i své děti, a odjela k rodičům na prázdniny třeba na měsíc či déle. Jezdili rychlíkem nejprve do Prahy a odsud pokračovali osobákem směrem na Beroun a pak ještě kousek dál. Takto to provozovala během letních měsíců v podstatě celý život, až do stáří. Rozdíl byl jen ten, že později cestovala sama – už ne za rodiči, ale jen za svou sestrou a její rodinou.

Trochu jiný způsob prázdnin v tehdejším poválečném Československu zažívala jako dítě má matka. Její rodiče navázali kontakt a později i přátelství s jednou venkovskou rodinou ze Vsetínska, která měla malé hospodářství, a část prázdnin pak všichni pobývali přímo u nich v domě. Minimálně už od dob první republiky byl takový způsob letních pobytů celkem běžný. Mnohé rodiny na venkově či v menších městečkách pod horami k tomuto účelu nabízely drobné ubytovací kapacity – jakési jednoduché jednopokojové „letní byty“.

Pamětníci vzpomínají, že se ubytovaným tehdy běžně říkalo „lufťáci“. Tento termín vznikl z německého slova die Luft – vzduch, jelikož hlavním smyslem dovolené „lufťáků“ byl pobyt na čerstvém vzduchu. Slovo se ale pro rekreanty včetně chatařů také používalo jako lehce posměšné, třeba proto, že se lidé z měst někdy chovali neobratně, například při výpomoci na poli, nebo neznali místní zvyklosti. Určitá přezíravost místních k výletníkům byla způsobena také tím, že „lufťáci“ občas způsobovali problémy se zásobováním potravin – například když si nečekaně udělali v sobotu ráno v malém vesnickém obchodu trochu větší nákup.

Pro lidi z venkova však rekreanti z měst představovali také možnost drobného přivýdělku, popřípadě jim mohli občas drobně vypomoci v době sklizní. Podle vyprávění často takto vznikala celoživotní přátelství – jednak s hostiteli samotnými, jednak mezi hosty navzájem. Ubytovaní platili hostitelům malý nájem, brali od nich domácí mléko, máslo, podmáslí, brambory, vajíčka…

Přátelství se pak mnohdy přenášela i do dalších generací. Takže například i já si ještě pamatuji ze sedmdesátých a osmdesátých let na pár pobytů u stejné rodiny ze Vsetínska, kam jezdila v dětství i má matka. Chodili jsme se koupat nebo se procházeli po okolních kopcích, sbírali maliny a borůvky, společně řádili s místními dětmi ve stodole na seně a občas i s něčím vypomohli na poli či louce. Dodnes vzpomínám na typické venkovské vůně a pachy, na krávy, prase, králíky, husy, krocany, slepice… A taky na chuť čerstvě nadojeného mléka.

Jedním z nejvýraznějších fenoménů trávení volného času u nás, o kterém se sepisují celé knihy, je chataření a chalupaření. Naše rodina však podobný rekreační objekt nikdy nevlastnila a nepamatuji si ani, že by chatařil někoho z našich příbuzných či blízkých. Možná i proto jsem si často kladl otázku, zda „ježdění na chatu“ přináší více radostí, nebo spíše starostí. Například mnoho mých spolužáků ze základky takto trávívalo spoustu víkendů a vlastně jsem je ve skrytu duše litoval. Vždyť vlastně nemají pro sebe žádný čas, říkal jsem si. Až později, když jsem se sám nějaké té chatařské či chalupářské akce zúčastnil (jako host či pracovní síla, přičemž se tyhle role mnohdy prolínaly), jsem začal tomu povyku kolem toho trochu více rozumět.

Podle odborné literatury jsou chalupaření a chataření formou venkovského turismu. Jedná se o rekreaci vázanou na konkrétní objekt v soukromém vlastnictví chataře či chalupáře. Výhoda této formy rekreace spočívá, po odečtení počátečních nákladů na výstavbu či přestavbu objektu, v poměrně nízkých provozních nákladech v porovnání s tím, co by bylo nutné vynaložit ve veřejných rekreačních zařízeních v tuzemsku nebo v zahraničí. Vybavenost českých domácností rekreačním objektem je jedna z nejvyšších v Evropě: chatu nebo chalupu tady údajně vlastní přibližně 12 % domácností. Podobnými milovníky chataření jsou pak také zejména Skandinávci, často se píše i o obyvatelích bývalé Jugoslávie nebo Rusech.

Obliba chat má v Česku minimálně sto let staré kořeny. Letní byty si například pořizovali bohatí měšťané z Prahy, trampové a skauti si zas stavěli své chatové osady v údolích řek na co nejvíce romantických místech. Chalupaření se rozvinulo až po druhé světové válce – začaly se využívat také objekty po odsunutých Němcích, později pak uvolněné domy v důsledku socialistické industrializace. Největší chatařský i chalupářský boom nastává od šedesátých let. Ke zvýšenému zájmu přispěl i rozvoj motorismu nebo zkrácení pracovního týdne ze šesti na pět dnů v roce 1968. Rozvoj chataření a chalupaření je často také interpretován jako důsledek normalizace, kdy se lidé více obraceli od veřejného života k tomu soukromému. Výhodné to bylo i pro režim: chataři a chalupáři se realizovali ve zvelebování svých nemovitostí a na činnosti, které by mohly ohrožovat „pořádek“ v tehdejším socialistickém Československu, jim nezbývalo už moc času. Možná i proto filmaři točili v té době tolik komediálních snímků s touto venkovskou tematikou.

Chataření a chalupaření nebylo nikdy jen o lenošení, jak jsem také při návštěvě nějakého podobného objektu zjistil na vlastní kůži. Jedná se o poměrně aktivní způsob trávení volného času, který zahrnuje údržbu objektu, práci na zahradě, drobné stavební úpravy, sekání trávy, opravy plotů někdy i sběr ovoce či pěstování zeleniny. Můžeme proto hovořit o kombinaci odpočinku, fyzické práce a pobytu v přírodě, která nabízí pocit svobody a úniku z městského prostředí. V tom možná tkví jádro chatařské či chalupářské romantiky, kterou mnozí tak rádi vyhledávají.

Ať už se tedy jednalo o návštěvy příbuzných, pobyty u známých, „lufťácké“ prázdniny na venkově nebo chataření a chalupaření, všechny tyto formy trávení volného času měly společný cíl – odpočinek, změnu prostředí a často i posílení rodinných či přátelských vazeb. Mnoho z těchto tradic přetrvává dodnes. Nejvýrazněji se udrželo právě chataření a chalupaření, které je stále fenoménem českého způsobu života a o němž se opět více mluvilo a psalo například v době nedávné koronavirové pandemie. Ještě dnes si pamatuji, jak všichni, kdo mohli, utíkali z měst do svých druhých venkovských domovů.

V článku jsem čerpal informace zejména ze svých vzpomínek a vyprávění mých blízkých, ale i ze studie Petry Schindler-Wisten nazvané Fenomén chataření a chalupaření v předlistopadovém Československu aneb z badatelčina antropologicko-historického terénního deníku. In: Mücke, Pavel a Krátká, Lenka. Turistická odysea: Krajinou soudobých dějin cestování a cestovního ruchu v Československu v letech 1945 až 1989, Nakladatelství Karolinum, 2018.

Článek je součástí širšího seriálu o cestování v sedmdesátých až devadesátých letech: