Jak jsme cestovali za socialismu: Dětské tábory u nás i v zahraničí

Dětské, pionýrské či sportovní tábory byly důležitou součástí letních prázdnin mnoha československých školáků v 70. i 80. letech minulého století. Pamětníci na ně vzpomínají většinou v dobrém, i když bývaly často spojené s ideologickým působením tehdejšího režimu.

Tábory pořádaly pro děti svých zaměstnanců většinou samotné podniky (ve spolupráci s odbory a Pionýrskou organizací Socialistického svazu mládeže), popřípadě byly dětské rekreace organizovány na celostátní úrovni přímo vedením Revolučního odborového hnutí (ROH). Spíše menšinové pak byly tábory pod hlavičkou turistických oddílů nebo tělovýchovných jednot. Ty pak také bývaly pod menším režimním dohledem a mohly mít volnější program či dokonce obsahovat prvky skautingu.

Dětským rekreacím byla obecně věnována velká pozornost jednak proto, že péče o rodinu, děti a mládež v tzv. socialistické společnosti patřila k jednomu z pilířů tehdejší sociální politiky, jednak se tím řešila palčivá otázka, jak zajistit hlídání dětí pracujících rodičů v době letních prázdnin. A zájem byl o rekreace tehdy obrovský. Například v roce 1973 na pionýrských táborech ROH pobývalo přibližně 318 tisíc dětí, o pět let později se pak za nízký poplatek „dostupný rodinám všech sociálních skupin“ účastnilo až třítýdenního pobytu již 401 tisíc dětí. Na počátku osmdesátých let (1981) vyčíslili rekreační plánovači a organizátoři účast ve všech formách rekreací ROH (výběrových, podnikových a pionýrských) na tři a půl milionu pracujících a jejich rodinných příslušníků, přičemž konstatovali, že nejdynamičtěji se rozvíjí a rostou právě rekreace pionýrské.

Dětem se nabízel nejen pobyt v přírodě, ale také pevně strukturovaný program, který měl formovat jejich vztah k socialistickým hodnotám. Dny byly rozděleny do bloků – ranní rozcvička, vlajkový ceremoniál, tematické hry, soutěže, výlety a večerní táboráky. Přestože ideologická složka byla neoddělitelnou součástí těchto táborů, většina dětí si odnášela především zážitky spojené s přátelstvím, dobrodružstvím a objevováním světa mimo domov. Pro mnohé to byl první delší pobyt bez rodičů, navazovala se nová přátelství, sem tam padla první pusa…

Tábory se konaly v různých lokalitách po celé republice, pár táborníků se ale podívalo i do zahraničí k moři. Jeden z mých spolužáků během základní školy navštívil třeba dětský tábor v tehdy exkluzivní Jugoslávii. Nejznámější zahraniční „dětskou“ destinací však byl tábor Artěk na poloostrově Krym, který fungoval jako jakási výkladní skříň sovětského Pionýra, potažmo celého sovětského bloku. Tábor zde vznikl už před sto lety jako zařízení pro děti s tuberkulózou, až později se stal pionýrským. Podle dostupných informací k táboru v roce 1986 patřilo 10 pionýrských družin, 150 budov, Palác pionýrů, stadion pro 5 tisíc osob, plavecké bazény, pláž dlouhá 7 km, hřiště a nemocnice. V létě zde pobývaly tisícovky pionýrů a také početný personál. Podle informací z Wikipedie českoslovenští pionýři, kteří se do Artěku podívali, procházeli výběrem, nejspíše také ideologickým, a před odjezdem absolvovali přípravný třídenní kurz.

Vraťme se ale zpět k tuzemským táborům, na které mnozí tak rádi vzpomínají. Jejich vybavení bylo většinou skromné, ale funkční: dřevěné chatky nebo stany s podsádkou, jednoduché společné koupelny, někdy jen se studenou vodou, jídlo bylo mnohdy podáváno jen do vlastních ešusů. Existovaly ale i vybavenější velké tábory s venkovním bazénem či solidní jídelnou, kde se jídlo servírovalo v normálních porcelánových talířích.

Klíčovou roli, podobně jako je tomu i dnes, hráli táboroví vedoucí a jejich asistenti. Byli nejen organizátory programu, ale také často vzory, vychovateli či důvěrníky. Mnozí z nich se snažili povinnou „ideologickou výztuž“, která mnohdy zahrnovala i slavnostní nástupy táborníků oblečených do pionýrských stejnokrojů s rudými šátky, vyvažovat hravostí a kamarádským přístupem, což dětem umožňovalo prožít tábor jako určitý druh dobrodružství. Vedoucími byli většinou mladí lidé, často studenti pedagogických fakult, a možná i proto s opravdovou radostí připravovali pro své svěřence různé hry, soutěže, výlety, stezky odvahy a noční bojovky, diskotéky či večerní ohně.

Když nepočítám týdenní pobyt na horách v době jarních prázdnin, různě zaměřených dětských táborů jsem se zúčastnil celkem šestkrát. Ne vždy jsem byl ale zcela nadšený - nejsem ten pravý táborový typ, mnohé kolektivní aktivity mě vysloveně otravovaly a účastnil jsem se jich jen z donucení. Přesto na své pobyty vzpomínám spíše pozitivně. Svou premiéru jsem si odbyl už jako sedmiletý hned po absolvování první třídy. Rodiče nám s bratrem sbalili kufříky, na jejich víka nalepili seznam všech věcí, které jsme v nich měli, a posadili nás do autobusu. Tábor to byl spíše větší, podnikový, dokonce zde pobývalo i pár starších dětí, například z Maďarska. S nimi jsme se ale potkávali spíše jen náhodně, třeba v době tzv. osobního volna. Ubytovaní jsme byli v malých chatkách, kam se v podstatě vlezly jen dvě poschoďovky, dny jsme trávili s příjemnou mladou vedoucí a víc si vlastně ani nepamatuji. Tedy kromě problémů, které se objevily v druhé polovině pobytu, kdy se bratr zranil při fotbale a musel z tábora domů. A já jsem se najednou ocitl zcela sám, což jsem těžce nesl. Chytil mě průjem, stoupla mi teplota, viděl jsem rozmazaně. Takže jsem hned putoval do izolace a pak předčasně – jeden den před koncem tábora – domů. Ale nic vážného to nebylo, asi jen stesk po domově. Když jsem se přiblížil k našemu baráku, z ničeho nic jsem se zcela uzdravil.

Za krátkou dobu následovaly další dva pobyty v jiném táboře. Už jsem byl starší a snad i odolnější. Matně si vzpomínám, že jsme pořád soutěžili, dostávali jsme každou chvíli za to nějaké diplomy, sem tam se v jídelně uspořádala diskotéka a taky jsme hráli jakousi hru s šátkem, kdy jsme hladily dívky po vlasech. V živé paměti mám naopak vše, co se týkalo nedalekého vojenského výcvikového prostoru. Ten se nacházel hned vedle tábora. Chatky, louka a kousek dál už jen výstražná cedule a hlídkující voják s puškou. Docela nás lákalo chodit kolem a hledat v trávě zapomenuté nábojnice. Každou chvíli někdo nějakou našel. Jednou, když jsme šli s bratrem kolem, hlídkující mladík ve vojenské uniformě na nás zavolal – prý jestli nechceme nábojnice. Samozřejmě jsme po nich toužili, takže jsme se k němu trochu váhavě přiblížili a malý poklad si od něj vzali. Náš pocit štěstí se ale rychle změnil. Voják se totiž na hlídce asi nudil a chtěl se trochu pobavit na náš účet. Namířil na nás pušku a vážně řekl: „Teď si dáte závod, jestli kulka bude rychlejší než vy.“ Otočili jsme se a rozběhli se směrem k nedalekému lesíku. Já jsem se snažil trochu kličkovat, aby mě kulka netrefila a u toho prosebně volal: „Pane vojáku, prosím, nestřílejte!“ Kromě hlídkujícího ozbrojence tak měl ze mě nakonec srandu i můj bratr. Patrony byly ale naše!

Jindy se celý tábor vydal přímo do vojenského prostoru. Pamatuji si, že nám vojáci předváděli, jak funguje plynová maska (někteří z nich si na povel velitele nasadili masku a svou hlavu vsunuli do jakési velké krabice se slzným plynem; pokud maska byla nasazená dobře, voják v krabici vydržel, pokud ne, tak po chvilce hlavu vystrčil – byl celý rudý a slzely mu oči) nebo vystřelili z nějaké pistole či hasili oheň. Nejpozoruhodnější ovšem bylo, když jsme doputovali k nějakému jezeru. Připraven byl tank, který měl tuto nádrž překonat. Vjel do vody, jenže se uprostřed jezera neplánovaně zastavil. Do tanku nejspíše natekla voda, takže vojáci z něj vylezli. Pak se dlouho čekalo, než přijel obrněný transportér, který tank zase na lanu vytáhl z vody ven. Nevím už, jestli to byl tank československé, anebo sovětské armády. Ta byla myslím v daném prostoru přítomna také, nacházeli jsme zde běžně na zemi zmuchlané krabičky od cigaret s nápisy v azbuce.

Další léto jsem se coby téměř dvanáctiletý jinoch zúčastnil tábora u Baltského moře v Polsku. Tábor organizoval dům dětí a mládeže, kam jsem tenkrát průběžně chodil do různých kroužků. Lákavé pro mě bylo zejména to moře, takže jsem s táborem souhlasil a ani mi nevadilo, že tam pojedu bez bratra. Nejprve nás autobusem dovezli do Katovic, kde jsme měli oběd a pak i krátký rozchod po městě. Večer jsme nastoupili do speciálního vlaku směřujícího na sever k moři. Moc jsme toho nenaspali – hráli jsme karty a vzájemně si nabízeli různé pochutiny, které nám nabalili naše maminky a tatínci v obavách, abychom v tehdy potravinami hůře zásobovaném Polsku neumřeli hlady. Většina z nás ale vlastně vůbec netušila, co nás na místě bude čekat, jen jsme se těšili na malé prázdninové dobrodružství. Po více než dvanácti hodinách cesty jsme se ocitli uprostřed rozlehlého voňavého borovicového lesa, v němž byl situovaný harcerský tábor připomínající téměř vojenské ležení. Polští harceři jsou něco jako skauti. Nosí uniformy, odznaky, různé šátky. Jejich pojmenování má původ ve slově harcownik, což byl středověký jezdec, který se pohyboval před hlavní armádou a vyhledával souboje s nepřátelskými oponenty, ještě před zahájením hlavní bitvy.

My jsme naštěstí žádné uniformy mít nemuseli a pochodující harcery jsme s údivem sledovali spíše zpovzdálí, popřípadě s nimi v táboře směňovali bonbóny, žvýkačky či nějaké dovezené mince. Naši čeští vedoucí nám naštěstí dávali spoustu volnosti – možná i proto, že mezi námi bylo taky spousta starších účastníků rekreace, třeba šestnáctiletých. Většinu času jsme trávili na pláži u řádně vychlazeného moře nebo na různých výletech po okolí. Ve městech jsme běžně mívali rozchody, kdy jsme si mohli dělat, co jsme chtěli – třeba v Gdyni, kde jsem nakoupil za pár zlotých nějaké drobnosti včetně oblíbených miniaturních vojáčků vylisovaných z umělé hmoty.

Táborové podmínky působily opravdu dost skautsky či přímo vojensky – už jen kvůli těm velkým khaki stanům. Do jednoho se nás vlezlo snad deset, už si přesně nepamatuji. Na záchod se chodilo na latrínu, umývárna byla venkovní, podobně jako jídelna. Na sprchu si ale nepamatuji vůbec, asi jsme ji ani v té době neřešili. Spíše mi v paměti utkvěla nepohodlná rozvrzaná skládací lůžka, na kterých jsme spali a která stála jen tak přímo na jehličí a písku. Během našeho čtrnáctidenního pobytu taky občas pršelo a zespod do stanů zatékalo. Proto jsme museli za deště kolem nich obnovovat strouhy. Na jídlo nevalné chuti jsme chodili s ešusem, „herbata“ byla taky planá a nevýrazná. Pod pojmem kompot tenkrát mladí polští kuchaři servírovali vodu z rozvařeného ovoce. Ale neopomněli vždy zdvořile popřát s úsměvem: Smacznego!

Když jsme se dostali někam do civilizace, kupovali jsme si třeba gofry, tedy vafle se šlehačkou a ovocem. Ale moc utrácet jsem nechtěl a většinou jsem si vystačil s tím, co nám kydli do ešusu. Postupně jsem taky ujídal ze zásob z batohu. Rád vzpomínám, jak si spousta táborníků při výletě do Łeby nakoupila jahody, které zde byly hodně levné. Cestou zpět do tábora jsme je ve vlaku vydatně pojídali a večer pak společně okupovali prostory kolem latrín. Možná tento harcerský tábor funguje dodnes. Při vzpomínání jsem hledal fotky umístěné na mapy.cz a kousek za vesničkou Lubiatowo jsem snímky zachycující jakési tmavě zelené stany uprostřed hlubokých borovicových lesů našel.

Ke konci osmdesátých let jsem se ještě naposledy dvakrát za sebou zúčastnil jednoho tábora, který v sobě spojoval prvky sportu a skautingu a který byl výhradně klučičí. Pořádala ho nejspíše tehdejší tělovýchovná jednota, jejímž členem jsem nějakou dobu byl. Ale to není zas tak důležité. Tábor byl spíše zajímavý svým pojetím. Bydleli jsme na louce u potoka v klasických stanech s podsadou a podíleli se na chodu tábora – chodili na dřevo, měli služby v kuchyni, škrabali brambory svými zavíracími nožíky, jezdili s dvoukolákem na nákupy, drželi noční hlídky… Kromě toho jsme se občas potulovali po okolí, přespávali v lese pod širákem, sportovali, hráli hry - a u toho všeho zažívali spoustu legrace.

Mnozí pamětníci občas srovnávají své tábornické zkušenosti se současností a nacházejí pár rozdílů. V dobách tzv. reálného socialismu se například kladl velký důraz na ideologickou linku či tzv. ideové motivace, jak jsem se dočetl v dobových materiálech, které dokazují, že se plánovaly například různé tematické dny zaměřené třeba na přátelství se Sovětským svazem. Zároveň se ale děti učily i spoustu praktických věcí: číst v mapách, používat buzolu, připravit oheň, nouzově přespat v lese, udržovat si ve svých věcech pořádek a přehled… Snad všichni pamětníci se nakonec vždy shodnou, že nejvíce záleželo na osobnostech konkrétních vedoucích a jejich pohledu na svět, popřípadě benevolenci hlavních organizátorů, kteří byli v dobových materiálech nazýváni také jako náčelníci. Ti se mnohdy ani netajili tím, že jim je ve výsledku jedno, jak se tábor jmenuje nebo kdo ho organizuje. Nejdůležitější byl nakonec společně strávený čas.

Dnes se dětem nabízí daleko pestřejší výběr s nabídkou specializovaných aktivit, někdy dokonce za přítomnosti odborníků, třeba z oblasti vědy a výzkumu. Dříve byly tábory obecně na rozdíl od těch současných také více spjaty se striktnějším denním programem a určitým drilem, což nemuselo být vždy příjemné. Začínalo se budíčkem v časnějších ranních hodinách než je tomu dnes, pak rozcvičkou, umytím se ve studené vodě, jednoduchou snídaní, úklidem stanů či chatek a vztyčením vlajky. Taky komunikace dětí s rodiči se výrazně proměnila. Dříve děti neměly téměř žádný kontakt s rodiči celé dva týdny – psaly se jen dopisy a korespondenční lístky, dnes jsou běžné denní fotogalerie na Facebooku, zprávy přes aplikace nebo dokonce videohovory. Rozdíly jsou ale také v ceně a dostupnosti. Tábory v socialistickém Československu byly silně dotované státem, takže byly docela levné. Dnešní tábory jsou oproti tomu vesměs komerční a jejich cena může proto pro některé rodiny představovat výraznou překážku.

Přestože se tábory v průběhu let výrazně proměnily – od programu přes vybavení až po způsob komunikace s rodiči – jejich základní smysl zůstává stejný. Děti se učí samostatnosti, poznávají nové prostředí, navazují přátelství a získávají zkušenosti mimo běžný režim. Tábory tak i dnes představují prostor, kde se mohou rozvíjet, bavit a zažít něco nového. A zdá se, že tuto roli si uchovají i v dalších letech.

V článku jsem čerpal informace zejména ze svých vzpomínek, ale i ze studie Tzv. sociální cestování a reflexe jeho účastníků – Revoluční odborové hnutí, rekreace a podnikové cestování v období tzv. normalizace. In: Mücke, Pavel a Krátká, Lenka. Turistická odysea: Krajinou soudobých dějin cestování a cestovního ruchu v Československu v letech 1945 až 1989, Nakladatelství Karolinum, 2018.