Článek
Poválečné uspořádání Evropy po roce 1945 přineslo jeden z největších sociálních a geografických experimentů moderních dějin. Polsko se v rámci dohod vítězných mocností doslova posunulo na mapě směrem na západ. Zatímco na východě země přišla o rozsáhlá území ve prospěch Sovětského svazu, náhradou získala dřívější německé Slezsko, Pomořansko a část Východního Pruska. Miliony Němců byly nuceny tyto oblasti opustit a do jejich vyprázdněných domů, měst a vesnic přicházeli lidé z polského vnitrozemí nebo vyhnanci z východních Kresů. Zbigniew Rokita tuto složitou proměnu krajiny a lidských osudů přibližuje s empatií, vtipem a mnohdy i lehkou ironií. Autor se nepokouší o složitý historický výklad, spíše vytváří pestrou reportážní mozaiku. Splétá dohromady osobní prožitky z cest po „Znovuzískaných územích“ (což je dobový poválečný termín odkazující na dávnou polskou minulost) a historická fakta, vede rozhovory s dnešními obyvateli, zabývá se také poválečnou obnovou měst či popolšťováním veřejného prostoru.
Z knihy Odřanie
Rokita se nevyhýbá ani kontroverzním tématům – od „ztráty paměti“, přes spory o identitu regionů, až po dilemata současných Poláků žijících na těchto územích, jak se vztahovat k předválečnému uspořádání. Klíčovým a zároveň nejvíce diskutabilním pojmem knihy je právě název Odřanie. Rokita tímto termínem označuje nesourodý pás země podél Odry a Nisy, který po staletí patřil k německému kulturnímu okruhu, aby se ze dne na den stal polským. Lze sice polemizovat o tom, zda je toto umělé Rokitovo označení skutečně funkční, v kontextu autorova vyprávění se ale termín Odřanie jeví jako užitečný – jako jakási mentální mapa. Rokita výborně vystihuje pocit provizoria, který v těchto oblastech přetrvával desítky let. Noví obyvatelé si dlouho nebyli jisti, zda v cizích domech zůstanou, což vedlo k určitému vykořenění a neochotě do krajiny skutečně investovat své emoce či prostředky.
Výrazným tématem, kterým Rokita ilustruje složitý vztah k minulosti, je osud německých hřbitovů. Autor popisuje období, kdy se tato místa stávala terčem organizovaného i spontánního vandalismu. Nešlo však jen o pouhé ničení, ale o symbolické vymazávání stop po původních obyvatelích. Náhrobky končily jako stavební materiál v základech nových domů, dláždily se jimi chodníky nebo se z nich stávaly obrubníky. To vše ukazuje, jak hluboký byl odpor k německému dědictví a jak obtížné bylo pro nově příchozí přijmout fakt, že žijí na vrstvách cizích dějin. Rokita se nebojí jít do detailů a ukazuje, že toto přepisování historie se netýkalo jen hřbitovů, ale i odstraňování německých nápisů z fasád budov či přejmenovávání měst, která musela narychlo získat slovansky znějící názvy.
Český čtenář může v textu rozpoznat paralely s naším pohraničím. Polská zkušenost je však v mnohém syrovější – především kvůli značnému rozsahu přesunů i tomu, že se polská identita musela s německou minulostí vyrovnat v daleko širším, celonárodním měřítku. Rokita v tomto textu potvrzuje svou pozici bystrého pozorovatele středoevropského prostoru. Také u nás už dříve zaujal knihou Králové střelců, v níž skrze osudy fotbalistů a klubů rozkrýval politické a národnostní napětí zemí bývalého východního bloku. Zatímco v Králích střelců dominoval sport jako metafora dějin, v Odřanii se autor soustředí na fyzickou krajinu a její paměť.
Ukázky z knihy:
„V Odřanii se v té době rodí spousta fám, drbů a smyšlenek, to vím s jistotou. Později se mezi lidmi bude vyprávět třeba o tom, že první osídlenci vcházeli do domů, kde stál ve světnici na stole ještě talíř horké polévky po Němci, který ji nestačil ve spěchu, před útěkem, dojíst. Tahle metafora s polévkou se mi vždycky líbila. Líbila se mi dokonce natolik,že jsem se rozhodl uvařit polévku a přesvědčit se, jestli se to opravdu mohlo stát. Když se z polévky začalo kouřit, zapnul jsem stopky, a když se kouřit přestalo, vypnul jsem je. Trvalo to čtrnáct minut. Po chvilce jsem se však sám pokáral, vždyť v tu chvíli, kdy jsem polévku vařil, jsem pozapomněl na to, co ve skutečnosti dobře vím - že těsně po válce Odřanie víc než pravdu potřebovala mýtus, příběh. Odřanie sama musela uvěřit ve svou existenci, uvěřit v to, že je novým Polskem, a nikoli pořád ještě Německem.“
„Osídlenci obracejí německý svět naruby, nová osobnost, podle níž je něco pojmenováno, musí přebít tu starou, mapy předválečných a poválečných měst v Odřanii můžeme číst jako jednu velkou dražbu dějin, polské chvástání že máme dostatek osobností, a to osobností lepších, důstojnějších, že máme lepší karty, esa v rukávu. A tak v Olštýně básníka Schillera zalehne básník Mickiewicz a ve Vratislavi vojevůdce Boleslav Chrabrý shodí vojevůdce Bismarcka, maršálek Rokossowski vleze na prezidenta Hindenburga a maršálek Poniatowski se vyškrábe na maršálka Blüchera. Zrovna poslední vztah je zajímavý i tím, že v největší bitvě napoleonských válek - tedy v bitvě u Lipska - oba tito vojevůdci stáli proti sobě a Blücher tenkrát porazil Poniatowského, avšak poválečné uliční názvosloví v Odřanii praví, že bitvy lze nejsnáze vyhrát až po smrti.“
„Jedním z nejslavnějších odřanských mýtů je představa osídlenců, kteří přišli do země mlékem a strdím oplývající. Ve skutečnosti ta země po válce oplývala spíš polským potem, německou krví a sovětským semenem. Krátce po válce totiž byla značná část Odřanie v troskách. Zdevastovaly ji boje, demontáž továren a podniků ze strany Sovětů, bezmyšlenkovité vypalování, polské rabování a také to, že Moskva i Varšava přistupovali ke Znovuzískaným územím kořistnicky jako k surovinové kolonii. Území po Němcích postupně předávané Polákům si uchovalo pouze zlomek svého předválečného potenciálu.“
„Na jakémsi dobovém předvolebním plakátě jsem viděl, jak němečtí křesťanští demokraté znázornili Znovuzískaná území jako pátou - polskou okupační zónu. V jednom krajanském listě zase označovali NDR jako Střední Německo a polská Znovuzískaná území jako Východní Německo. Až do sedmdesátých let se v západoněmecké televizi hlásila předpověď počasí pro SRN v hranicích platných nikoli po roce 1945, nýbrž v roce 1937 - na meteorologické mapě je tedy i Vratislav, Štětín nebo Słubice. Je to podobné, jako by v Polsku po večerních televizních novinách vysílali předpověď počasí s povětrnostní situací i pro Vilnius, Lvov a možná taky Český Těšín. V západoněmeckých školních atlasech a učebnicích byly vyznačeny dvojí hranice: jedna probíhající na Odře a Nise s přípiskem „pod dočasnou polskou správou“, druhá pak podle Bonnu ta správná - podle stavu v roce 1937. Takže ano - na místě dědečka Teodora bych se také obával, zda se můj pobyt ve Słubicích vbrzku nenaplní.“
„Na Nový rok 1972 se Němci rozběhli po Słubicích. Ti mladší z nich tu ještě nikdy nebyli a nyní navštívili vlast svých otců, nezřídka i dědů. Ti starší svůj heimat pořád ještě cítili v kostech, takže moc dobře věděli, kam jít. Obyvatelé Słubic nikdy nebyli ve Frankfurtu, zatímco řada Frankfurťanů znala Słubice jako své boty. Pro Odřanii šlo o symbolický okamžik: Němci se poprvé od konce války v desetitisicových počtech dostali na druhý břeh řeky. Dva týdny po otevření hranic nakonec přišli Němci i do bytu paní Aliny. „Přišli. Dědeček jim nabídl čaj, ale oni že nein. Byli slušní. Z toho, co jsem vyrozuměla, bydleli hned za řekou. Rozhlíželi se po bytě. Nějaké ty věci po Němcích jsme doma měli. Na zeď dědeček zavěsil ozdobnou nástěnnou textilii. Nevěděl, co je na ní napsáno, ale vytušil, že je to něco posvátného. Takže ji tam pověsil.“
„V publikaci Słubice 1945-1995 jsem se dočetl: „Słubice nebyly připravené na otevření hranic. ,Zpočátku to byla naprostá katastrofa,´popisuje tehdejší situaci jeden z oslovených. ,Vezmeme-li v potaz, že Frankfurt má přibližně 84 tisíc obyvatel a Słubice oproti tomu jenom 12 tisíc, lze si představit, že v prvních dnech došlo k vyslovené záplavě Němci, kteří zaplnili zdejší ulice i podniky.“ Úřady nepředvídaly, že jich přijede tolik. Němci vykoupili obchody, ve Słubicích začal panovat nedostatek benzínu, mléka i pečiva. V knize jsem se dále dočetl i o tom, že po otevření hranic bývalo ve městě ve všední dny Němců stejně jako Poláků, a o víkendech dokonce Němci tvořili většinu. (…) Ze vzpomínek Poláků jsem se dozvěděl i to, že část Słubických pociťuje ve vztahu k přijíždějícím Němcům určité zahanbení. Němci totiž navštěvují své původní domy a ty jsou často zanedbané a neobývá je jen jedna rodina - tak jako dřív -, ale jsou rozděleny na několik menších partají.“
Zbigniew Rokita - Odřanie: Novým Polskem od Slezska k moři přehled. Absynt, 2025
