Červené světlo v koupelně: Jak se amatérská fotografie zabydlela v normalizačních domácnostech

Sedmdesátá a osmdesátá léta v Československu přinesla něco, co bychom dnes mohli bez nadsázky označit za demokratizaci fotografie. Fotoaparáty se tehdy postupně stávaly běžnou součástí domácností. Díky široké dostupnosti fotografického materiálu, existenci družstevních fotolabů či podniku Fotochema a především jednoduchosti domácího vyvolávání se fotografování přiblížilo opravdu každému. V mnoha koupelnách se tak pravidelně světlo měnilo za červenou žárovku a na stole se objevovaly misky s vývojkou, ustalovačem a následně mokrými, většinou černobílými, fotografiemi. Také pomůcky k tvorbě byly možné nakupovat poměrně snadno – třeba v běžných drogeriích nebo specializovaných prodejnách ve větších československých městech.

Domácí fotoamatéři nejčastěji sahali po jednoduchých přístrojích. Z dřívějška měli doma třeba legendární „dvouoký“ Flexaret, který se proslavil i tím, že ho na svých expedicích používali cestovatelé Hanzelka a Zikmund. Později se ale v rukou fotoamatérů začaly více objevovat například východoněmecké fotoaparáty Beirette nebo sovětské Smeny. Nesly typickou jednoduchost: mechanické převíjení filmu, malý optický hledáček a minimum nastavení. Aparáty na kinofilm v praktické kazetě převládaly. Charakteristický zvuk posuvu filmu se tak stal součástí rodinných výletů i svátečních chvil.

Co se tenkrát fotilo? Motivy byly většinou obyčejné – rodinné snímky, výlety, narozeniny, pracovní kolektivy. V mnoha starých fotoalbech či odložených krabicích od bot byste tak zřejmě našli typické výjevy té doby: dítě sedící u narozeninového dortu, vánoční stromeček ozdobený řetězem z alobalu, prázdniny u Černého moře, stanování v kempu u přehrady, spokojený houbař připravující plodnice k sušení, děti hrající si na dece u vody, portréty domácích mazlíčků… Fotilo se vše, na čem člověku záleželo, někdy ale snímky vznikaly spíše náhodně – třeba když pes od sousedů vyskočil na střechu kůlny a nemohl pak slézt dolů, nebo když na jaře z ničeho nic napadl sníh.

Oproti dnešku se ale fotilo pomaleji a s rozmyslem. Každý snímek něco stál, třeba i jednu korunu. Také fotografování v interiérech bylo pro mnohé výzvou – film měl nízkou citlivost, a tak se často spoléhalo na přirozené světlo. Někdy vznikly snímky lehce rozmazané nebo tmavé, ale to ve výsledku nikomu až tak nevadilo. Dokonalost se tehdy tolik neřešila, snahou bylo především zachycení přítomné chvíle.

Vyvolávání bylo malou domácí alchymií. Exponovaný film se nejprve musel namotat na cívku a tu vložit do vývojnice neboli vyvolávacího tanku. To vše v naprosté tmě – třeba v koupelně nebo komoře. Já sám jsem k tomu jako dítě – fotoamatér většinou využíval skříň. Zavřený mezi kabáty jsem postupoval rychle, navíjení jsem měl dobře natrénováno. Zakládání filmu na cívku bylo hmatovou záležitostí, plnou soustředění, někdy ale i tichých nadávek. Třeba, když mi něco vyklouzlo z dlaní a pak jsem to poslepu v malém prostoru uzavřené skříně hledal.

Domácí postup se příliš nelišil od dnešních metod – vývojnice, do toho negativní vývojka, pak ustalovač. Vše dobře propláchnout, sledovat teplotu… Film se po vyvolání zavěsil do koupelny na prádelní šňůru, aby uschnul a příliš se pak nekroutil. Negativy se ještě leskly vlhkem ve světle žárovky a člověk se už snažil odhadnout, co na filmu je, přemýšlel, co tenkrát vyfotil, a zda z toho nakonec „něco“ bude.

Největší kouzlení se odehrávalo u zvětšováků, nejčastěji značky Meopta, a pomocí misek s chemikáliemi a fotopapírem. Na něm se po „osvícení“ a vhození do vývojky postupně objevovaly kontury obrazu – skoro jako zázrak. Každá fotka vznikala pomalu a proměňovala se před očima. Velkou roli hrála zkušenost, někdy i trocha experimentování. Fotografie se po lázni v ustalovači sušily, ideální byla leštička, která následně dovedla výslednou fotku k dokonalosti. Mezi časté příslušenství patřila také řezačka fotek.

Zájem o focení v poválečném Československu navazoval na starší tradici – už z přelomu 19. a 20. století, kdy se ve světě i u nás rozvíjelo focení pro radost a sdílení fotografií s blízkými. Tento zájem vydržel dodnes, jen technické možnosti se za více než sto let zcela změnily. Staré fotky, technicky možná méně dokonalé a často neostré, ale mají kouzlo i dnes. To třeba dokládá velmi oblíbená facebooková skupina Negativy z popelnice.

Vedle rodinného focení rostla v normalizačním Československu také skupina tzv. tvůrčích amatérů. Tito fotografové se sdružovali ve fotoklubech, účastnili se přednášek, projekcí, soutěží a tematických výstav. Fotografie byla pro ně nejen koníčkem, ale také cestou k vlastnímu estetickému vyjádření, ne vždy ale až tak zajímavému. Fotily se přírodní scenérie, inscenované portréty nebo se pořizovaly poetické snímky „všedního dne“. Ve fotoklubech se fotografové také snažili dosáhnout technického mistrovství – využívaly se speciální vyvolávací postupy, které měly výsledný obraz přiblížit grafice či starším ušlechtilým tiskům. Zajímavé je, že československé amatérské hnutí bylo úzce propojeno s tehdejším režimem. Fotokluby vznikaly při kulturních střediscích, velkých podnicích i organizacích lidové umělecké tvořivosti. Funkce byla jasná – nabídnout bezpečnou, ideologicky neškodnou volnočasovou aktivitu, která „přispívá k harmonickému rozvoji osobnosti“. Možná proto se vydávalo také množství časopisů, odborných knih i praktických příruček. V nich se objevovaly nejen technické rady, ale také reportáže o úspěších jednotlivých fotoklubů a výzvy k novým soutěžím. Stát tak nepřímo formoval podobu amatérské fotografie – její témata, estetiku i společenskou roli.

Také v naší rodině se fotilo minimálně od začátku sedmdesátých let docela hodně. Můj otec zvěčňoval všechny rodinné dovolené na černobílý film, později pak i na diapozitivy. Možná také proto mě celý proces fotografování i vytváření fotek vždy zajímal a přibližně v polovině osmdesátých let jsem dokonce nějaký čas navštěvoval fotokroužek. Tam jsme měli k dispozici sovětské fotoaparáty Zenit, které byly poměrně kvalitní. Jenže jsme s nimi z nějakého důvodu moc často nefotili. Vedoucí kroužku byl už starší muž a asi se mu nechtělo tolik chodit ven. Spíše jsme se proto zabývali nácvikem navíjení kinofilmu na cívku tanku, vyvoláváním, zvětšováním a diskutováním o svých fotkách donesených z domova.

Více mi dalo domácí experimentování. V rodině jsme tehdy měli poloautomat Canon Canonet 28. Podle účtenky, kterou jsem našel, byl zakoupen v roce 1978 za dva a půl tisíce korun, což byl tehdy jeden průměrný hrubý plat. Foťák měl příjemně kompaktní rozměry, byl spolehlivý, s kovovým tělem, které toho docela dost vydrželo. Ke konci 80. let a také ještě na začátku 90. let jsem ho mohl občas využívat. Focení mě bavilo a abych nějak ufinancoval z kapesného časté mačkání spouště, kupoval jsem si v drogérii spíše levnější 36snímkové sovětské filmy Svema v zelené krabičce. Technická kvalita negativů nebyla vždy ideální, ale to mi až tak nevadilo. Když jsem plánoval „důležitější“ focení, sahal jsem po tuzemských kinofilmech FOMA. Fotil jsem všechno, co mě napadlo: rodinu, dům, kočky, psy, květiny, foťák jsem si bral, pokud to bylo zrovna možné, i na výlety. Zkoušel jsem fotit i na diapozitivy, později v devadesátých letech jsem pak přešel na barevný film, který jsem si ale už nechával zpracovávat v profesionálních fotolabech, kterých po revoluci rychle přibývalo. Ale to už je trochu jiný příběh. Dnes mám doma jako vzpomínku na ty doby nejen fotky, ale i krabici plnou starých negativů, které je mi ještě líto vyhodit.

Fenomén amatérské fotografie patří k nejzajímavějším jevům normalizačního období. Spojuje se v něm dostupnost techniky, touha po zachycení rodinných chvil, potřeba osobní tvůrčí seberealizace i specifický společenský kontext. Oproti dnešku se jednalo o časově docela náročnou činnost, výsledek nebyl vždy jistý, ale měl svůj půvab. I dnes se najdou lidé, často z mladších generací, kteří se k analogové fotografii vracejí a znovu ji objevují. Možná hledají zklidnění v extrémně zrychlené době, možná je to reakce na všeobecnou digitalizaci či virtualizaci fotografie, možná je to výraz touhy nemít vše jen digitálně, ale také v podobě materiálního artefaktu se všemi drobnými nedostatky.

V článku byly využity také informace z bakalářské diplomové práce Zuzany Dittrichové nazvané Česká fotografie od 70. do 90. let 20. století.