Jak jsme cestovali za socialismu: Se zájmovými kroužky nebo sportovními oddíly do zahraničí

V předešlých textech ve volném seriálu o cestování jsem na těchto stránkách vzpomínal také na rekreace u moře v Bulharsku, dětský tábor v Polsku nebo na rodinné cesty vlakem „na vlastní pěst“ do Budapešti či k Černému moři. Nyní ze své paměti doluji další vzpomínky na výlety do zahraničí, kterých jsem se coby dítě či mladý sportovec zúčastnil a které byly specifické tím, že se konaly pod hlavičkou zájmové organizace nebo sportovního klubu. Předpokládám, že se podobných zahraničních výprav v té době organizovalo docela dost a představovaly zajímavou možnost, jak se dostat do různých méně často navštěvovaných míst v cizině a ještě u toho zažít legraci či určité dobrodružství.

Jak jsem se dozvěděl při procházení nejrůznějších informací dostupných na internetu, v komunitě českých teraristů, entomologů a dalších přírodovědců se tradují příběhy o různých expedičních cestách do jižní Evropy – zejména Bulharska. Tato jihoevropská země byla pro ně v době normalizace zajímavá nejen pro druhovou pestrost fauny a flory či množství rozmanitých biotopů, ale také z důvodu relativně dobré dostupnosti – při plánování cesty nebylo potřeba překonávat tolik úředních překážek jako například při cestě do Jugoslávie. Díky mým rodičům, kteří se s organizátory jedné z takových přírodovědných výprav znali, jsem se i já mohl v první polovině 80. let do různých koutů Bulharska ještě jako ani ne desetileté dítě s milovníky přírody podívat. Byl to pro mě tenkrát silný zážitek. Z pohledu dneška se mi ale jeví až jako neuvěřitelné, že se něco takového vůbec mohlo zorganizovat a že se našlo tolik nadšenců, kteří zaplnili celý autobus – starou Karosu. Složení účastníků bylo, jak si vzpomínám, docela pestré: chovatelé hadů, želv a ještěrek, entomologové, mladí teraristé z přírodovědných kroužků i s jejich vedoucími, sem tam fotograf a k tomu pár známých fungujících také jako pomocníci či zdravotníci.

Už jen cesta do Bulharska přes Maďarsko a Rumunsko byla zážitek. Cestovalo se jen přes den, v noci se spalo pod širákem někde v lesíku u cesty. Všichni s sebou měli jednoduché vařiče na pevný líh vyrobené ze starých konzerv a na nich si v ešusech ohřívali polévky ze sáčku nebo konzervy. My s bratrem jsme měli nejraději „trenčiansky párok s fazuľou“. Během přibližně třítýdenní cesty se postupně navštívily tři lokality: horské a podhorské oblasti v pohoří Pirin, pahorkatina poblíž řeckých a tureckých hranic a nakonec jižní část bulharského pobřeží Černého moře.

Během dne se většinou chodilo v málo obydlené přírodě a odchytávali se různí plazi pro chov. Někteří účastníci výpravy zas hledali brouky a házeli si je do smrtiček s dřevěnými hoblinami a octanem etylnatým nebo jen fotografovali to, co je zrovna zaujalo, anebo se jen tak kochali. Jak moc byl převoz odchycených plazů do Československa legální či nelegální, neumím posoudit, ale nejspíše se to tehdy moc neřešilo. Je také možné, že organizátoři expedice měli k odchytu povolení, jelikož se jednalo o organizovanou přírodovědnou skupinu a převážení živočichové byli určení pouze pro vlastní chov a výzkum a v žádném případě ne pro kšeftování. Na státních hranicích celníci krabice s živočichy občas kontrolovali, problém s ničím nikdy myslím neměli. Dnes by asi ale něco podobného bylo nemyslitelné. Je také možné, že jistou benevolenci u celníků zajistily dárečky v podobě československých cigaret nebo tradičních pochutin. To v té době bývala na hranicích na Balkáně docela běžná praxe, kterou jsem opakovaně pozoroval i daleko později při mých cestách autobusem či stopem ještě v devadesátých letech. Každopádně dnes všechen ten lov a následný převoz krásných plazů vnímám přinejmenším jako eticky problematický.

Vzpomínám si, že nejvíce mě tehdy do úžasu přiváděly nejen želvy a ještěrky, třeba krásně sytě zelená ještěrka balkánská, ale zejména hadi. Teraristé se zajímali třeba o zmiji růžkatou, která má pověst nejnebezpečnějšího evropského hada zejména pro vysokou účinnost jejího jedu. Líbil se mi ale i drobný hroznýšek turecký nebo naopak mohutná užovka sarmatská (tenkrát myslím považovaná za poddruh užovky pardálí). Krásné byly horské louky v jihozápadní části Pirinu s jezírky, ve kterých žila spousta žab různých velikostí, překvapivým pak byl pro mě i vyschlejší jih, který působil docela exoticky – už jen proto, že se v krajině celkem běžně nacházely vybílené kosti i lebky ovcí, koz či buvolů. To jsem z našich končin neznal.

Dodnes přemýšlím nad hygienou, kterou se v té době nikdo z naší expedice příliš nezabýval. Pobývali jsme třeba v oblastech, kde byla pitná voda k dispozici jen ze studny. Takže jsme podobně jako místní chodili pro vodu s kanystry – do studny jsme hodili dřevěný škopek připevněný na laně, který byl k dispozici, a vytáhli ho zpět pomocí rumpálu i s vodou. Tu jsme pak přímo pili nebo ji používali na vaření či čištění zubů. Balená voda samozřejmě tehdy vůbec neexistovala, maximálně možná nějaká minerálka ve skle. Jenže v okolí stejně žádný obchod myslím ani nebyl. Chovali jsme se tedy jako místní, důvěřovali jim a víc se nic neřešilo. Naše rodina žádné živočichy nechytala, domů jsme si tak přivezli zejména vzpomínky a pár záběrů na diácích.

Taky já jsem během dospívání v druhé polovině 80. let zažil krátkou sportovní „kariéru“ v jednom oddílu jistého kolektivního sportu. O mých „úspěších“ se nemá ale cenu rozepisovat, jelikož skoro žádné nebyly. Docela rád jsem chodil na tréninky, sem tam jsem se spoluhráči zažil uspokojivý pocit vítězství a jako bonus jsem tenkrát bral, když jsem se dostal na nějaké zajímavé místo – do Brna, Prahy, Olomouce, tehdejšího Gottwaldova… Jednou z nejdůležitějších motivací nejednoho tehdejšího československého sportovce byly výjezdy do ciziny, nejlépe té západní. I od nás z oddílu se pár kluků občas podívalo někam dál, třeba až do Itálie. Tato meta byla vnímána jako vrchol veškerého snažení – dosáhnout se jí ale podařilo jen těm nejlepším z celé republiky.

Nicméně i já jsem se do ciziny kupodivu se svým sportovním oddílem dostal – do Polska, přesněji do jednoho z menších hornických měst poblíž Katovic. Moc si toho ale už nepamatuji, nejvíce snad jen na staré rozhrkané tramvaje a kšeftování mých spoluhráčů. V Polsku tehdy přetrvávaly problémy se zásobováním některých potravin, a tak se mí kamarádi vybavili průhlednými igelitkami, do kterých jim rodiče nakoupili nějaké vzácnější ovoce – pomeranče, citrony a podobně. Přímo na ulici v Polsku se pak s igelitkami postavili poblíž budky se zeleninou a lákali místní k nákupu. A opravdu měli za chvíli igelitky prázdné a v kapse spoustu „złotówek“. Za ty si pak nakoupili oblečení, například rifle či trička, nebo kazety s hudbou, třeba s tehdy populárními kýčaři Modern Talking. Tohoto zboží bylo v Polsku naopak dostatek a za výhodné ceny. Možná to bylo také díky tomu, že zde bylo na rozdíl od Československa povoleno drobné soukromé podnikání. Myslím, že i já jsem si tehdy koupil za pár złotých nějakou mikinu. Každopádně na cestě zpět se celníci divili, jak to, že někteří z nás najednou mají více zavazadel, popřípadě jsou nějak podezřele více oblečeni. Odpovědí většinou bylo, že jsou to dárky od Poláků, že jako sportovci jsme jedna velká rodina.

Můj poslední výjezd do zahraničí před přelomovým listopadem 1989 se uskutečnil v říjnu stejného roku. Byl jsem vybrán na nevýznamný přátelský turnaj do ukrajinského Kyjeva, který byl tehdy ještě součástí Sovětského svazu. Na výjezd jsem se dostal asi i proto, že mí rodiče byli ochotni zaplatit nemalou částku za celý zájezd – sponzoring sportovních oddílů ještě v té době nefungoval. Pamatuji si, že jsme vyjížděli z Žiliny vlakem někdy v noci, ráno jsme byli v Čierné nad Tisou, kde byly vagonům vyměněny podvozky. Pak jsme zase jeli celý den a celou noc a ráno za svítání jsme se ocitli v hlavním městě Ukrajiny. Cestování v sovětském spacím vlaku nebylo sice moc rychlé, ale jinak docela pohodlné. Dopřávali jsme si i objednávky ruského čaje s kostkou tvrdého „sacharu“ až na lůžko.

V Kyjevě jsme byli ubytováni na vysokoškolských kolejích, na jídlo jsme chodili do menzy. Vzpomínám si na ne moc dobré placky z mletého masa s bramborami, k tomu jsme opakovaně dostávali velkou zavařovačku rajčatové šťávy. Taky jsem snad poprvé použil v reálném životě ruštinu, kterou jsme se všichni od páté třídy povinně učili. Ale moc nám to „něgavarilo“, takže jednou z našich nejoblíbenějších frází bylo „něpanimaju“. Ale i tak jsme se občas něco dozvěděli – třeba od mladých fanoušků fotbalového klubu Dynamo Kyjev, kteří nám vysvětlovali, že nenávidí moskevské kluby a jejich fandy. Kupodivu se o nás na kolejích zajímali i výrazně starší vysokoškoláci, kteří byli zvědaví, co tam děláme a jestli s sebou nemáme pivo. Taky jsme byli opakovaně rádi, že umíme azbuku a rozveselilo nás třeba, když jsme se dozvěděli, že zápalky se rusky řeknou „spičky“. A samozřejmě jsme si je pak hromadně nakupovali za pár kopějek jako suvenýr. Prostě puberťáci v cizině.

Pořadatelé turnaje nám během tří dnů, které jsme v Kyjevě strávili, ukázali letem světem hlavní památky města a zavezli nás i na jedno návrší nad řekou Dněprem, aby nám ukázali, kterým směrem se nachází Černobyl. I když už to od tragické havárie jaderné elektrárny byly více než tři roky, docela silně to v nás zarezonovalo – radioaktivní trosky byly od nás vzdáleny jen sto kilometrů. Během pobytu jsem se taky snažil zjistit, jestli jsou přímo ve městě znát nějaké následky radioaktivity. Nic jsem samozřejmě neobjevil, všiml jsem si jen většího množství podivně vypadajících nadměrně vypelichaných a vyhublých psů. Jejich stav ale nebyl nejspíše způsoben ozářením, ale spíše jen nějakou kožní chorobou či celkovou zchátralostí.

Poslední večer před odjezdem jsme ještě s pár kluky zajeli metrem do centra města na Chreščatyk, hlavní kyjevský bulvár (tenkrát se mu ale říkalo spíše rusky – Kresčatik). Chtěli jsme nakoupit něco domů, ale moc zajímavého jsme nenašli. Já jsem myslím pořídil jen jednu LP desku nějaké zahraniční kapely. Byly kupodivu levnější než u nás a i výběr byl bohatší. A taky jsem myslím přibral pár pohlednic města, abych mohl o Kyjevě po návratu něco povykládat v hodině ruštiny a třeba tak zachránit spolužáky i sebe před zkoušením či písemkou.

Zpět do Československa jsme jeli zase vlakem, tentokrát ranním. Vyjížděl myslím až z Moskvy a měl asi dvouhodinové zpoždění. Když jsme se konečně do něj dostali, zjistilo se, že je nějaká chyba v rezervačním systému. Takže nás museli přerozdělit do více kupé. Já jsem byl přiřazen ke starší manželské dvojici, která se skoro pořád ládovala nějakým jídlem. Seděli dole a hodovali, já jsem je pozoroval z horního lehátka. Když dojedli pečené kuře, ke kterému přikusovali kvašené okurky, vytáhli vlašské ořechy ve skořápce. Na řadu pak přišel čaj, který nám všem za pár zbylých drobných přinesla vlaková služba. Myslím, že ve vagonu měli i samovar, ale to už si přesně nepamatuji.

Cesty za hranice Československa v době reálného socialismu měly své zvláštní kouzlo. Ať už šlo o výpravy přírodovědců nebo sportovní turnaje v zemích východního bloku, téměř vždy to byla směs improvizace, nadšení a určitého pocitu výjimečnosti – už jen proto, že podívat se „ven“ tehdy nebylo samozřejmostí jako dnes. Výsledek byl ale podobný: nové zážitky, společně strávený čas s kamarády a trocha toho objevování.

Článek je součástí širšího seriálu o cestování v sedmdesátých až devadesátých letech: