Jak jsme cestovali v devadesátkách: Poprvé na Západ

První velká příležitost vycestovat na Západ se objevila už na začátku prosince 1989. Všichni, kdo chtěli, mohli najednou svobodně a bez administrativních potíží vyrazit na výlet do Rakouska. Pamětníci si nejspíše i po letech vzpomenou na televizní záběry z hraničních přechodů obklopených starými škodovkami či autobusy Karosa. Zájem podívat se k rakouským sousedům byl obrovský, nevadily ani dlouhé, někdy i několikahodinové fronty na hranicích.

Cestovat bez vízových povinností či komplikovaných výjezdních doložek, bez kterých se dříve – tedy v době tzv. reálného socialismu – na Západ nikdo nepodíval, bylo najednou snadné. Snad jediný problém představovaly finance – západní země s rozvinutým tržním hospodářstvím byly pro tehdejšího cestovatele z východního bloku až překvapivě drahé. Atmosféra prvních cestovatelských dobrodružství byla ale i přesto spojená s euforií z volnosti či možnosti konečně si zrealizovat velký sen – podívat se na Západ. Bohužel se ale našli i takoví, kteří nově nabytou svobodu „pochopili“ špatně a do Rakouska či Německa jezdili zejména krást. Ve zprávách jsme se pak dokonce občas dozvídali, že v některých příhraničních městečkách jsou Češi či Slováci nežádoucí. I to patřilo k tehdejší době plné změn a převratných novinek.

Také já mám na začátek devadesátých let pár drobných cestovatelských vzpomínek. Má první cesta do západní ciziny byla jednodenní a odehrála se necelý rok po sametové revoluci. Zaměstnanecké odbory jednoho z mých rodičů zorganizovaly podzimní třídenní autobusový výlet do Salcburku. První den jsme se podívali do Telče a poté přespali v Nové Bystřici. Druhý den časně ráno jsme překročili státní hranici a vydali se směrem na Linec. Drobnou přestávku jsme měli jen v Gmundenu u jezera Traunsee, a tak jsme do města dorazili už v dopoledních hodinách. Abych řekl pravdu, z tehdejšího Salcburku si toho už moc nepamatuji. Určitě mě ale překvapil jako dospívajícího mladíka, který vyrůstal v zaprášeném průmyslovém městě na Moravě, živý městský ruch, uklizenost a upravenost ulic či útulnost historického centra. Anebo také obliba rakouských mužů strojit se do kabátů a sak připomínajících myslivecké kamizoly. Samozřejmě na mě také silně zapůsobil mohutný barokní Salzburger Dom nebo výrazná pevnost nad městem.

Další má návštěva Rakouska se konala až v létě 1991. S rodiči jsme se zúčastnili jednodenního autobusového zájezdu do Vídně. Ve svém starém zápisníku z té doby jsem našel, že zájezd do přibližně tři sta kilometrů vzdáleného hlavního města Rakouska stál 190 korun za osobu. To nebylo zrovna málo, když si uvědomíme, že čistá mzda se tehdy v Československu pohybovala kolem tří a půl tisíc korun. Také jsem si zaznamenal, že jsme si prohlédli centrum města s kulturními památkami a obchody a že jsme si oběd dali v parku – z dovezených potravin. Dále jsem si zapsal, že 1 šilink měl hodnotu 2,5 koruny, WC nebo pohlednice byly za 5 šilinků, hamburger za 17 šilinků. To úplně levné na tehdejší dobu nebylo. I tak si ale pamatuji, že byl autobus při návratu domů plný spokojených nákupčích, kteří si kromě svetrů, halenek, voňavek a skateboardů vezli v taškách i různé pochutiny. Mnozí totiž do Vídně jezdili zejména za nákupy. Oblíbená byla Mariahilfer Straße, doznívaly tehdy ještě myslím i pololegální trhy na Mexikoplatzu. Tam jsem ale nikdy nebyl, Vídeň nás s rodiči přece jenom více zajímala pro své památky a celkovou městskou atmosféru.

První trochu větší cestu na Západ jsem podnikl až v září 1992. Celý srpen jsem brigádničil a poté jsem se odměnil jedenáctidenním spíše nízkonákladovým zájezdem s cestovní kanceláří do Katalánska – kousek nad Barcelonu do oblasti pobřeží Costa Brava. Už jen parametry této cesty něco vypovídají o tehdejší cestovní euforii, která tehdy mezi dovolenkáři panovala. Cestovalo se autobusy, jedna cesta zabrala dvě noci, spalo se ve stanech na nafukovacích lehátkách. Takto jezdily celé rodiny, ale i lidé v důchodovém věku. Autobus vyjížděl třeba už kolem poledne z Třince a cestou postupně sbíral po celé Moravě jednotlivé účastníky zájezdu. Cesta se tak protahovala a na hranice v Mikulově autobus dorazil až pozdě odpoledne chvíli před setměním. Občas to vypadalo, že i z cesty samotné se stal jeden z cílů zájezdu. Pro některé cestovatele totiž bylo zajímavé vše, včetně zastávek na benzinových pumpách, kde třeba hledali vyhozené kanystry a přemlouvali pak řidiče, aby jim je uschovali v kufru autobusu. Opravdovým bonusem však byla spíše ta delší zastavení v různých zajímavých místech. Při mé cestě jsme tak dokonce navštívili Benátky, do kterých jsme dojeli někdy v noci a pak absolvovali tříhodinovou prohlídku města i s výkladem průvodce. Vzpomínám si, že na náměstí svatého Marka jsme se ocitli někdy kolem třetí hodiny ranní a že jedinými živými tvory, které jsme potkali, byli kromě koček a odpočívajících holubů unavení italští mladíci vracející se z večírku.

Cesta autobusem pak pokračovala přes sever Itálie až do Monackého království. Tam byla další pauza, tentokrát bezpečnostní osmihodinová pro odpočinek řidičů. Peněz jsme moc neměli, takže jsme se jen tak courali městem, podívali se ke kasinu, smočili se v moři a tak podobně. Odjezd byl stanoven na hodinu před půlnocí, v cíli našeho pobytu jsme byli někdy dopoledne. Řidiči měli volno až do večera, my jsme se ubytovali ve stanech, které opustila předchozí skupina rekreantů. Všechno bylo kupodivu docela dobře sladěné, účastníci zájezdu více méně spokojení. První kroky z kempu směřovaly na pláž, k večeru pak do „supermercada“, třeba pro stolní krabicové víno. Někteří rekreanti si připlatili polopenzi, mnozí ale volili možnost nakoupit si potraviny do sdílených lednic a pak si vařit přímo v kempu před stanem na malých zapůjčených propanbutanových vařičích. Prostě kempařská pohoda. Večer pak byla zdarma k dispozici diskotéka, na které bylo možno nejen tančit, ale také pozorovat místní kluky, jak svádí turistky i místní holky zároveň. Anebo se potkat s jinými rekreanty, z nichž někteří se už během prvního dne stihli pekelně připálit. Pobyt u Středozemního moře utíkal celkem rychle, proložen byl například výletem do Barcelony.

Cesta zpět byla zase trochu jiná. Od moře se vyjíždělo k večeru, autobus druhý den ráno stavěl v Ženevě. Další město a země, kde jsem se ocitl úplně poprvé. Odpoledne se pak zase pokračovalo v jízdě – řidiči pouštěli videonahrávky s českými i zahraničními filmy, sem tam někomu prodali chlazený nápoj či kávu, průvodce cestujícím sdělil nějakou zajímavost a na pumpách je nasměroval k záchodům. Na území Československa samozřejmě nesměla chybět ještě zastávka na „Rohlence“. A pak už nastalo jen rozvážení rekreantů po městech a loučení.

Dnešní optikou bylo tehdejší cestování poněkud úmorné, přesto v sobě mělo zvláštní kouzlo. Strávit dvě noci za sebou v autobusu sice bylo náročné, na druhou stranu člověk získal mnohem lepší představu o vzdálenostech i krajině, kterou projížděl. Zbývalo také dost času o všem v klidu přemýšlet. Ačkoli je dnes cestování nesrovnatelně rychlejší a dostupnější, o výsledku stejně nakonec rozhodují zážitky. A o ty v první polovině devadesátých let rozhodně nouze nebyla.

Článek je součástí širšího seriálu o cestování v sedmdesátých až devadesátých letech: