Jak jsme cestovali za socialismu: Vlakem družby do Sovětského svazu – mezi propagandou a zvědavostí

Železniční soupravy obsazovala pestrá směs účastníků – funkcionáři, oceňovaní pracovníci, případně celé party, šikovní a „ideologicky nezávadní“ studenti, ale také cestující, kteří si ne zrovna levnou jízdenku zaplatili sami – třeba prostřednictvím cestovní kanceláře Rekrea. Občas se ve vlaku objevila i nějaká známější osobnost, která měla za úkol cestujícím zpříjemňovat cestu i následné večery v Sovětském svazu – kupříkladu předčítat zdravice nebo se aspoň mile usmívat. Do Vlaků družby se tak mohli dostat jednotlivci i celé kolektivy nebo třeba různě namixované skupiny, které například spojoval určitý region. Ti, co to měli za odměnu, cestovali téměř zadarmo.

Ve vlaku do Sovětského svazu se údajně ocitli jako mladíci někdy v osmdesátých letech i Petr Jarchovský s Janem Hřebejkem, kteří se později proslavili filmem Pelíšky. Jarchovský před časem na cestu vzpomínal: „Jeden můj tehdejší kamarád mi přebral slečnu, obcovali spolu v našem kupé a já jsem se u záchodku vyplakával Honzovi na rameni. On mě utěšoval, že život nekončí, a svorně se se mnou opíjel, čímž začalo vznikat naše celoživotní přátelství.“ O dramatické situace, jak se zdá, ve vlacích směřujících do Sovětského svazu nouze nebylo.

Vlaky mívaly tematická zaměření, jezdilo se například po stopách bojů Velké vlastenecké války nebo se navštěvovala místa spojená s „revolučními boji sovětského lidu“. Velmi často vlak objížděl metropole evropské části SSSR, někdy se jelo i k Černému moři. V každém z těchto vlaků (jedna souprava mívala přibližně 10 spacích vagonů) cestovalo pár stovek účastníků a jejich cesta trvala zpravidla deset až čtrnáct dní. Program byl dopředu pevně daný a obsahoval třeba návštěvu Kyjeva, Moskvy a Leningradu, tedy měst, která reprezentovala přelomové momenty historie Sovětského svazu, tedy například Velkou říjnovou socialistickou revoluci či válečné vítězství. Jezdilo se tedy často do míst, která získala po roce 1945 titul Město-hrdina. Navštěvovaly se památníky, muzea, Leninovo mauzoleum, ale i socialistické podniky, významné stavby či kolchozy.

Lokality byly pečlivě vybírány tak, aby posilovaly obraz Sovětského svazu jako kulturní, průmyslové a ideové velmoci. Vlaky družby tedy nebyly jen prostředkem dopravy, ale také určitým ideologickým nástrojem. Ve skutečnosti se ale dle vzpomínek mnoha pamětníků jednalo spíše o specifický prostor, v němž se odehrávala směs oficiální propagandy, lidské zvědavosti, kulturní výměny a také špiclování. Ve vlacích se nejspíše téměř vždy pohybovali i cestující, kteří měli za úkol se infiltrovat a celé dění sledovat. Také na sovětské straně fungovali agenti navázaní na sovětskou státní cestovní kancelář Inturist. Vše muselo být dobře zorganizováno a hlavně kontrolováno.

Přesto se zdá, že cestování do Sovětského svazu bylo oblíbené a vybraní účastníci si cestu užívali. Slovo „družba“ bylo důležitou součástí nejen stranického slovníku i v osmdesátých letech. Mělo symbolizovat přátelství mezi socialistickými národy a mnozí cestovatelé to tak i vnímali. Navíc vedle plánovaného programu měly cesty i svou neoficiální rovinu. Sovětský trh byl například v některých oblastech ještě hůře zásobený než československý. Místní se proto na návštěvníky ze zahraničí obraceli s prosbou o koupi zboží, které se v SSSR těžko shánělo.

Oblíbeným prodejním artiklem prý bývaly třeba dámské punčochy. Na oplátku si účastníci zas někdy domů odváželi sovětské elektrické spotřebiče – levná tranzistorová rádia, holicí strojky, fotoaparáty či další drobnosti jako byly hrníčky na čaj, nerezové příbory nebo třeba LP desky západních skupin s názvy vyvedenými v azbuce. Sám si pamatuji, že ve druhé polovině 80. let byla jako dovozní artikl velmi populární sovětská digitální hra nazvaná „Nu, pogadi“. Na černobílém displeji padala vajíčka a vlk je za pomocí hráče, který vlka ovládal čtyřmi tlačítky, sbíral do košíku.

Podle některých pamětníků se tak z cesty do Sovětského svazu stávala možnost, jak si trochu „zašmelit“, například prostřednictvím vlakového personálu. Častěji se ale opravdu jednalo jen o prostý nákup dárečků pro rodinu – mnohdy předmětů, které v Československu nebyly k dostání. A při cestách Vlakem družby se také samozřejmě provozovala přátelská výměna symbolických dárků, třeba podnikových odznáčků, vlaječek či propisek.

I dnes lze na internetu dohledat řadu zajímavých svědectví z té doby. Na cestu do Sovětského svazu uskutečněnou už v druhé polovině 50. let vzpomínal i astronom a popularizátor vědy Jiří Grygar. Jako vysokoškolák s dalšími spolužáky vyhráli studentskou soutěž a za odměnu se mohli zúčastnit VI. světového festivalu mládeže a studentstva v Moskvě. „Jeli jsme tzv. Vlakem družby a byli jsme v tom vlaku v naprosté menšině. Jeli tam hlavně činovníci ČSM a nejlepší mladí úderníci a údernice. Nedovedli jsme s těmi pasažéry mluvit a oni nestáli o to mluvit s námi,“ vzpomíná. V Moskvě je ubytovali v hotelu plném švábů. To ale mladí astrofyzici až tak neřešili – více je zajímali sovětští vědci na Lomonosovově univerzitě. Poté je v posledních dnech festivalu Vlak družby dovezl až do Leningradu, kde stihli navštívit observatoř Akademie věd v Pulkovu.

Jak již bylo naznačeno, cesty Vlakem družby nebyly vždy stejné a trasy někdy zaváněly drobnou subtropickou exotikou. V pátek 10. září 1976 přibližně hodinu před půlnocí vyjela kupříkladu z Prahy souprava směřující do jižních částí SSSR. Už v úterý odpoledne tak cestující mohli vystoupit ze spacích vagonů na černomořském pobřeží poblíž Soči a zchladit se v moři. Předtím měli jen jednu delší zastávku v Kyjevě. Zdálo by se, že hlavním cílem cesty bylo koupání v moři. V pokynech pro účastníky se ale psalo něco trochu jiného. „Tímto zájezdem chceme si přiblížit dobu, od které uplynulo 31 let, slavnou etapu našich dějin, kdy vrcholil národněosvobozenecký boj našich národů a kdy slavná Sovětská armáda osvobozovala Československo. (…) Náš zájezd bude projíždět místy, kde se 1. československý armádní sbor po boku slavné Rudé armády blížil k hranicím Československa, aby přes Duklu nastoupil osvobozovací cestu až do Prahy.“

Vlak družby tedy z Prahy projel Olomoucí, Žilinou, Košicemi, Čiernou n. Tisou a Čopem, Dněpropetrovskem a Rostovem. Účastníky zájezdu pak po koupání v lázeňském Adleru čekalo gruzínské přímoří (Kellasuri, Čakva), Tbilisi a Jerevan. Zpět se jelo přes gruzínskou Gagru a opět přes Kyjev, kde byla půldenní přestávka. A v sobotu 25. září večer byl vlak již opět na území Československa.

O jiném zájezdu Vlaku družby detailně referovala v dobovém Lovčickém zpravodaji Anežka Lehká, která do Sovětského svazu vyjela jako členka Svazu československo-sovětského přátelství v roce 1981. Tehdy se na přelomu dubna a května zájezdu účastnilo 350 cestujících z Východočeského kraje. Trasa vedla přes Moskvu, Leningrad, Talin, Rigu, Černigov a Kyjev. V úvodu své reportáže píše: „Moskva nás přivítala v plné slávě v předvečer 1. máje. Měla jsem možnost zúčastnit se prvomájových oslav na tribuně Rudého náměstí. Nelze však dobře vyjádřit slovy tu krásu, pestrost a nadšení Moskvanů i ostatních delegací ze svazových republik. (…) Ohlas všech účastníků 1. máje tradičním Uráá hřměl po celou dobu májového průvodu. Okamžitě po skončení vyjela řada postřikových a zametacích vozů a během jedné hodiny byla Moskva opět uklizena, jako by se manifestace nekonala.“ Druhý den účastníci v hlavním městě SSSR navštívili muzeum ozbrojených sil, mauzoleum V. I. Lenina, položili květy ke hrobu neznámého vojína a večer zhlédli operu ve Sjezdovém paláci.

Následoval popis jejich programu v Leningradu a dalších městech. Kus reportáže byl věnován ukrajinskému Černigovu, s nímž měl Východočeský kraj vzájemný družební styk. Účastníky zájezdu místní občané údajně vítali už na nádraží. „Po celou dobu průjezdu městem nám z ulic i oken domů mávala řada našich přátel“, píše paní Lehká a dále vzpomíná: „U pomníku neznámého vojína byl položen věnec naší delegace a já za odbočku SČSP jsem položila k tomuto památníku ozdobnou schránku se zemí z Lovčic, kde padl sovětský vojín z oblasti Černigova. Obrátila jsem se k přítomným a vlastními verši jsem vyjádřila vděčnost tomuto padlému hrdinovi i všemu sovětskému lidu. Slzy přítomných jenom dotvrdily dojemnost tohoto okamžiku. (…) Při odchodu od památníku bývalý účastník osvobození ČSSR, starý soudruh s řadou vyznamenání na prsou, mne políbil a podáním ruky mně vroucně poděkoval.“

Poslední zastávkou Východočechů byl Kyjev, kde zrovna na 9. května prezident Brežněv odhalil gigantickou sochu Matka vlast (autorka o ní píše jako o soše Matka země). Článek se pak v závěru zamýšlí nad zájmem mladých lidí v Sovětském svazu o vzdělávání. „Oni skutečně využívají každé chvilky v metru, tramvaji, parcích apod. k četbě,“ všímá si a doplňuje, že v Leningradu, kde probíhal právě Týden české knihy, se stály na knihy fronty. Celkově pak zhodnotila celou cestu Vlakem družby pozitivně.

O dost jinak však na svou cestu v druhé polovině osmdesátých let vzpomíná Petra Maříková, která se v Sovětském svazu ocitl zrovna v době, kdy „bouchl“ Černobyl. Pro Metro uvádí: „Nastoupila jsem do Vlaku družby, kterým byli vypraveni studenti na oslavu Prvního máje do Moskvy. V té době jsem studovala střední průmyslovou školu dopravní. Přišla za mnou paní profesorka, že škola může vyslat jednu dívku a jednoho chlapce, u mě to bylo za úspěchy v matematické olympiádě. Moc jsem chtěla jet. Vlak vyjel v sobotu 26. dubna 1986. Měl opravdu hodně vagonů, bylo nás tam odhadem snad tři sta cestujících, nevím přesně, ale velké množství lidí to bylo určitě.“ Dále vzpomíná, že chtěla na vlastní oči vidět, jak to v Sovětském svazu skutečně vypadá a zažít to, co se mezi lidmi říkalo, jak je to tam chudé, mít vlastní zkušenost. „Už po cestě vlakem jsme okolo trati na ruském území vídali pracovat ženy s krumpáči, kladivy, lopatami. Ženy, ne muže. Taková dřina, a všude byly jen pracující ženy v šátcích. Dalším překvapením byl hotel. Takový studený, skoro nezařízený, neútulný. Měli jsme mít s sebou své veškeré hygienické potřeby včetně toaletních papírů, ale ty nám „hotelové děžurnyje“ hned první den ukradly. Po protestech jsme dostali nějakou jejich náhradu. Překvapila mě prázdnost obchodů. V jednom krámu byly třeba jen rybí konzervy, chleba a už nic jiného. Pak přivezli krabice s vodkou a lidé – vlastně jen muži, co stáli na ulici – se začali strašně cpát do obchodu. Dostala jsem se do velké nepříjemné tlačenice a kamarádi mě museli přes ty lidi tahat ven.“

V době, kdy Petra cestovala Vlakem družby po území Sovětského svazu, odehrávalo se souběžně drama spojené s havárií Černobylské jaderné elektrárny, ke které došlo právě 26. dubna 1986. O událostech v Černobylu se ale dozvěděla až po příjezdu zpět do Prahy. Naopak její rodiče prožívali opravdu těžké chvíle. Údajně sháněli marně informace a přemýšleli, jak studenty z vlaku dostat ještě na hranicích, před vjezdem na sovětské území. „U mě zvažovali i zavolat na nádraží přímo na hranici, že se mám z rodinných důvodů, úmrtí, vrátit zpátky. Ale nakonec se nic z toho nepodařilo,“ vzpomíná Petra. „V Kyjevě jsme pobyli jen na nádraží, ale delší dobu, když vlak stál. Bylo to několik hodin. Nesměli jsme vystoupit z vlaku, i když se pár lidí o to snažilo. Bylo to tam divné. Já jsem si myslela, že je něco špatně s naším vlakem. Teď už vím, že tam měli lidé úplně jiné starosti.“

Když se konečně dostali do Moskvy, měli se účastnit oslav Prvního máje, a to přímo na Rudém náměstí. Její vzpomínky se ale diametrálně liší od vzpomínek paní Lehké z roku 1981: „Skoro nic jsme neviděli. Rozdělili nás do skupinek a odvedli na místo, kde jsme měli sledovat oslavy. Byl to malý vytyčený prostor ohraničený provazy a z toho jsme nesměli nikam jinam jít. Všude byli policisté, nedovolili nám ani odejít na záchod. Tam jsme strávili docela dlouhou dobu, řekla bych tak čtyři hodiny, než vše skončilo a mohl být dán rozchod všem přihlížejícím.“ O havárii nikdo nic nevěděl, jen jim prý ve vlaku při zpáteční cestě řekli, ať neotevírají okna, nejí vajíčka a mléko, co ve vlaku dostanou. Důvod jim ale sdělen nebyl.

Ačkoliv Vlaky družby po roce 1989 rychle zanikly, zůstaly v paměti jejich účastníků jako směs kontrastů: velká očekávání a všednodenní improvizace, monumentální propaganda a drobné osobní příběhy, oficiální program a neoficiální směna drobností, přátelská setkání i setkání, která mnohým připomínala, jak rozdílně může vypadat každodenní život uvnitř jednoho „spojeneckého“ bloku.

Zpětně se nám ukazuje, že Vlaky družby byly fenoménem, který nakonec mnohem více vypovídal o běžném životě se všemi těžkostmi i radostmi než o pečlivě budovaném ideologickém obrazu.

Článek je součástí širšího seriálu o cestování v sedmdesátých až devadesátých letech:

***