Jak jsme cestovali za socialismu: Do zahraničí nejen k moři s ROH

Zahraniční rekreace byly v té době často pořádány přímo jednotlivými podniky pro své zaměstnance. Zároveň ale existovaly i zahraniční výběrové dovolené, které byly organizované Revolučním odborovým hnutím (ROH) na základě dohod s odborovými ústřednami zejména v evropských zemích tzv. východního bloku. Principem byla reciprocita. Dočetl jsem se, že velký zájem byl nejen o velmi populární Jugoslávii, ale i o Sovětský svaz. Možná také proto byla v polovině 80. let na Krymu poblíž Jalty postavena na tehdejší dobu luxusní zotavovna Družba s kapacitou 400 lůžek. Tu pak Čechoslováci hojně navštěvovali. Tyto dovolené fungovaly jako forma odměny a motivace pro vybrané zaměstnance, například ke kulatým výročím, ale i jako určitý ideologický nástroj. Ne vždy tedy byly spojené jen s funkcemi v tehdejší komunistické straně. Údajně se v malé míře organizovaly i zájezdy do „kapitalistických zemí“ (např. do Itálie, Řecka, na Kypr apod.) – to bylo ale dost vzácné a přísně regulované. V průběhu 70. let se mapa „bratrských“ rekreačních destinací rozšířila také o Kubu či Mongolsko.

Běžnější a pro mnohé také dostupnější byly zahraničí podnikové dovolené organizované odbory. Podle dobových údajů se podobných rekreací zúčastnilo mezi lety 1976 až 1980 více než 700 tisíc občanů Československa. Nejčastěji se jednalo o Bulharsko, následovalo Maďarsko, Rumunsko či NDR. Cestovalo se letecky, vlaky a v menší míře i autobusy. Zejména v době normalizace se jednalo také o nástroj, jak udržet pracující v pocitu, že se o ně jejich socialistický podnik stará a že vlastně žijí v nejlepším možném systému, i když někdy trochu „drhne“. Pracující si samozřejmě často mysleli své, nicméně na dovolené jezdili rádi, už jen kvůli svým dětem.

Také naše rodina využila této možnosti. Zaměstnavatel jednoho z mých rodičů měl přímo v Bulharsku kousek od Sozopolu svůj stanový tábor i s českým personálem. Z mé první cesty k moři si ale pamatuji jen fragmenty. Letěli jsme letadlem, ve stanu se objevovali miniaturní černí mravenci, na pláži jsem do plastového kyblíčku strkal malé průhledné medúzy. V Burgasu jsem se ztratil rodičům, když jsem na ně čekal venku před obchodem. Naštěstí mě ale pomohl zase najít okolo jdoucí bulharský námořník. Na krku jsem nosil usušeného mořského koníka zakoupeného ve stánku se suvenýry, z kapsy u košile mi čouhalo několik barevných slámek, které jsme i s jinými dětmi sbírali jako velkou cennost. Rodiče hrávali s jinými rekreanty ruské kuželky, kolem poledne jsme pospávali ve stínu stromů a myslím, že jsme také jednou vyrazili lodí na vyjížďku po řece Ropotamo.

Ve stejných stanech jsme čtrnáctidenní dovolenou strávili i o necelých deset let později. Do Burgasu jsme jeli tentokrát lehátkovým vlakem, nejspíše speciálně vypraveným pro rekreanty z celé Moravy. Na fotkách z té doby například sedíme s bratrem na lavičce v Nesebaru, asi někde u přístaviště, a cpeme se smaženými rybičkami zvanými v bulharštině „caca“, pojídáme je celé i s hlavičkami. Taky samozřejmě ležíme na pláži, z papírových kelímků dolujeme smetanovou zmrzlinu, blbneme v moři, sbíráme mušle. Na jídlo chodíme do menší restaurace poblíž kempu. Ne vždy nám chutná, což zase ale až tak nevadí, jelikož si tam můžeme občas koupit mandarinkový Schweppes. Ten z Československa neznáme. Pravidelně hrajeme i s jinými rekreanty stolní tenis a jednou v podvečer otec koupí od nějakého prodejce s taškou na kolečkách český komentovaný překlad Bhagavadgíty. Dost mě to tenkrát překvapilo. Jako by se zde z ničeho nic zhmotnil trochu jiný svět, kterému jsem tenkrát vůbec nerozuměl. I to byl pro mě tenkrát zážitek, který mi utkvěl v paměti. Domů pak zase jedeme rozpáleným vlakem. Jsme spokojení. V kufru si vezeme pár mušlí, konzervu chalvy a těšíme se, až vše povyprávíme doma.

Podobné vzpomínky rekreantů ze sedmdesátých a osmdesátých let jsou asi vcelku běžné. Dost často se také jezdilo do Rumunska nebo třeba do Maďarska k Balatonu, popřípadě do Polska. Z Čech to měli mnozí docela blízko do NDR, třeba na Rujánu. Největším hitem však byla Jugoslávie. Dostat se tam ale bylo spíše složitější, jelikož režim více kontroloval, koho tam pustí. Jugoslávci nepatřili do tzv. sovětského bloku a možná i proto tolik nekontrolovali své hranice, čehož občas využil některý z rekreantů k emigraci na Západ. Myslím, že se k tomu využívali i Julské Alpy. Přesto se k Jadranu pravidelně pár šťastlivců každoročně dostalo – třeba v roce 1980, jak jsem se dočetl v komentářích pod svým článkem o tuzemských rekreacích ROH.

Do ciziny se organizovaně jezdilo i na kratší výlety. Občas byl podnikem například vypraven autobus do maďarských termálních lázní nebo přímo do Budapešti, jindy se zas poštěstilo a součástí letní dovolené byl i jednodenní výlet k sousedům. Takto jsem se dostal od Máchova jezera na pár hodin do Drážďan. Taková cesta za hranice byla vždy zajímavá, už jen proto, že se v obchodech vždy nabízelo značně odlišné zboží. Globální trhy a volný obchod ještě tolik nefungovaly, takže návštěvu zahraničí mnozí využívali také k nákupům u nás nedostatkového zboží či různých neznámých pochutin. My s rodiči jsme se ale tenkrát myslím vydali spíše do Zwingeru a pak na zmrzlinu.

Zajímavé situace mohly nastat při zahraničních dovolených na samém konci osmdesátých let. Naše poslední rodinná dovolená se uskutečnila v létě 1989 - jelo se autobusem do Polska k moři. Myslím, že se jednalo o nějaký druh výměnné podnikové dovolené se spřáteleným zahraničním podnikem. Poláci nejspíše cestovali k nám, my do Polska k moři. Ale možná to bylo trochu jinak – mezi rekreanty se tím nikdo příliš nezabýval. My jsme každopádně z Československa vyrazili večer, ráno jsme měli na polském území přichystanou snídani v nějakém motorestu. Poté jsme přestoupili do jiného autobusu a pak se kodrcali snad deset hodin přes celé Polsko až do přímořského městečka Jastrzębia Góra. Ubytování bylo v jakémsi panelákovém hotelu, v přízemí byl i bazén. Žádný luxus, ale pro čtrnáctidenní pobyt docela fajn. Pro nás bylo tehdy navíc velmi zajímavé sledovat zblízka tamější politické dění. V Polsku panovala daleko uvolněnější a svobodomyslnější nálada, než jaká byla v té době v Československu. Pár dní před naším pobytem totiž slavilo ve volbách obrovské úspěchy opoziční, ještě nedávno pololegální, hnutí Solidarita a Lech Wałęsa - pozdější prezident Polska, který byl už tenkrát celebritou. Když jsme byli na výletě v Gdaňsku, tak nám průvodkyně z autobusu ukazovala, kde bydlí, všichni jsme tím byli myslím zaujatí. O pět dní později, tedy 11. července 1989, do Gdaňska dokonce zavítal prezident USA George Bush a navštívil – podobně jako my před pár dny – gotickou katedrálu v Oliwě. V Polsku jsme tak sledovali téměř v přímém přenosu, jak rychle a snadno mohou změny nastat. Byl v tom kus optimismu a naděje.

Kromě sledování polských zpráv či novin jsme si užívali příjemné mořské pobřeží (teplota vody se pohybovala kolem 14 stupňů, často i méně), zajeli na poloostrov Hel, četli si, hráli karty, opakovaně navštívili Trojměstí, podivovali se nad množstvím kopru v jídle nebo si s oblibou dávali zapiekanki. Poláci se snažili rekreantům zpříjemnit pobyt také různě laděnými večírky, třeba seznamovacími. Na jednom z nich, myslím, že závěrečném, dokonce k údivu všech rekreantů vystoupila striptérka. Tu jsem ale neviděl, vstup byl jen pro dospělé.

Éra odborových podnikových, ale i výběrových rekreací doznívala ještě i na začátku 90. let - zejména v létě 1990. Zároveň se ale pro mnohé turisty začaly otevírat i jiné možnosti, často zajímavější a pestřejší. Do toho probíhala restrukturalizace státních podniků, některé z nich zkrachovaly, většina pak byla postupně zprivatizována. Nastaly divoké devadesátky a socialistické odborové rekreace se staly definitivní minulostí.

V článku jsem čerpal zejména ze svých vzpomínek, ale i ze studie Tzv. sociální cestování a reflexe jeho účastníků – Revoluční odborové hnutí, rekreace a podnikové cestování v období tzv. normalizace. In: Mücke, Pavel a Krátká, Lenka. Turistická odysea: Krajinou soudobých dějin cestování a cestovního ruchu v Československu v letech 1945 až 1989. Nakladatelství Karolinum, 2018.