Článek
Tochman také v této knize, kterou loni vydalo nakladatelství Absynt, potvrzuje svou schopnost nahlížet pod povrch mediálních zkratek a psát znepokojivé reportáže, které se nespokojí s jednoduchými pravdami. Kniha se vrací až do roku 1996, kdy tři mladí lidé – dva muži a žena – tehdy teprve maturanti, brutálně zavraždili v kanceláři varšavské firmy jen o pár let starší ženu. Motiv byl v médiích prezentován až absurdně banálně: jako potřeba peněz na maturitní ples. Mezi pachateli byla i Osińská, která se zanedlouho stala pro tehdejší polskou společnost symbolem absolutního zla.
Jak vzniká obraz viny
Tochman se v knize nesnaží jen o podrobnou rekonstrukci samotného násilného aktu, spíše se soustředí na různé okolnosti toho, jak se může člověk v očích veřejnosti stát monstrem. Detailně rozebírá dobovou atmosféru Polska devadesátých let i bulvární média a jejich práci s emocemi. Monika Osińská, jak se zpětně ukazuje, posloužila jako ideální terč. Byla mladá, působila chladně, jako by byla bez „lidskosti“. Nikdo se moc nezabýval tím, že při činu samotném byla spíše ta pasivní, konsternovaně přihlížející, což jí viny samozřejmě nezbavuje. Autor postupně skládá mozaiku z výpovědí, soudních spisů a osobních setkání, aby ukázal, jak moc byl tehdejší rozsudek ovlivněn celospolečenskou objednávkou po přísném trestu a jak málo se bral v úvahu kontext dospívání v dysfunkčním prostředí.
Jiná perspektiva
Vedle samotného případu mladé pachatelky nechybí v knize další zajímavá vrstva. Celý příběh začala před lety zpracovávat zkušená polská reportérka Lidia Ostałowská – autorova někdejší kolegyně a dobrá známá. Moniku navštěvovala ve vězení a snažila se rozplétat její případ trochu jinou optikou. Jenže po nějaké době si odsouzená spolupráci s reportérkou rozmyslela a ukončila ji. Krátce nato Ostałowská umírá. Tématu se ujímá Tochman a navazuje na proces přeskládávání faktů, prohlubování poznání a formulování nových perspektiv. Připomíná tím nejen práci své kolegyně, ale umožňuje čtenářům alespoň částečně nahlédnout „do kuchyně“ věhlasných polských reportérů, kteří publikovali v příloze Duży Format deníku Gazeta Wyborcza.
Tochmanovo psaní je založené na faktech, nejvíce však vyniká jeho schopnost všimnout si detailu. Ukazuje, jak média dokážou vytvořit jednoduchý obraz viníka, který se pak těžko mění. Jak rodina mlčí, protože neví, co říct. Jak se roky ve vězení proměňují v rutinu, která člověka pomalu obrušuje. Kniha je kritická k polské justici a vězeňskému systému. Autor pokládá otázky zaměřené na smysl trestu a možnosti nápravy. Sleduje Moniku v průběhu desetiletí strávených za mřížemi a popisuje její proměnu, která však v systému postaveném na pouhé izolaci nikoho nezajímá. Styl je úsporný a věcný, přesto dokáže vyvolat silnou empatii nikoli k činu samotnému, ale k člověku, který je nucen nést tíhu svého selhání po zbytek života bez naděje na druhou šanci.
Co znamená trest
Nezapomínejme, že autor je reportér, nikoli obhájce. Případ mu slouží zejména k zachycení stavu společnosti. Poukazuje například na bulvární zájem o detaily zločinu, ale jen malou snahu hledat skutečné příčiny chování mladých lidí, kteří se stali vrahy. Zajímá ho rozhodování soudu, který se nejspíše nechal ovlivnit předsudky i veřejným míněním, zapojuje se do širší debaty o smyslu trestu… V samém závěru například píše, že „žádný rozsudek by neměl vylučovat možnost nápravy a resocializace“ a že by měl odsouzené osobě „umožnit mít cíl“.
Příběh Moniky Osińské zůstává otevřený a vybízí čtenáře k dalšímu promýšlení či hlubším úvahám o tom, jestli je vina za podíl na brutální vraždě aspoň částečně odpustitelná, anebo zda i chvilkové selhání odsuzuje člověka k celoživotnímu zavržení bez možnosti cokoli na tom změnit. Jsou to otázky univerzální a obtížně zodpověditelné. Byla by ale chyba na ně rezignovat.
Wojciech Tochman - Příběh na smrt a na život. Absynt, 2025
