Článek
Jedná se o formálně pozoruhodné dílo, které překvapí fragmentárním nelineárním stylem vyprávění i jistým minimalismem. Ten vychází už z toho, že na každé stránce knihy sledujeme jako pomyslní pozorovatelé veškeré dění pouze z jednoho jediného neměnného bodu – rohu obývacího pokoje, a to i v době, kdy tento pokoj ještě neexistoval, anebo naopak je už dávno pryč. Zní to možná složitě či nesrozumitelně, obraz a komiksová políčka ale čtenáře bezpečně vedou a zároveň příjemně znejišťují.
McGuire využívá techniku panelů v panelu, kdy jsou do většího obrazu vložena menší okna. Ty představují tutéž scénu, ale v odlišných časových rovinách. Na jedné stránce tak například vidíme okamžik z roku 1957, kdy se v domě zřejmě narodí dítě, a do toho je včleněno několik oken znázorňujících jiné ženy s dítětem, které v pokoji pobývaly nebo pobývat v následujících letech teprve budou. Na dvojstraně s obývákem z roku 1915 se objevuje více než deset tisíc let starý bizon nebo ležící dívka s knihou (rok 1970). Jinde je pokoj z roku 1949 naplněný různě datovanými bublinami s naštvanými výkřiky či rozbitým nádobím a pak taky znepokojivě potemnělé okno, z něhož se valí do pokoje voda (rok 2111). Lidské životy jsou zde vnímány spíše jen jako krátké epizody na pozadí nepředstavitelně dlouhé historie planety Země.
Tento přístup vytváří dojem časoprostorového průhledu, kdy minulé i budoucí události existují současně. Sledujeme tak střípky lidských osudů – drobné rodinné momentky, hádky, radosti i odchody. Postavy jsou bezejmenné, což zdůrazňuje jejich pomíjivost ve srovnání s trvalostí místa, tedy s oním „tady“, které se ale výrazně proměňuje. Obzvlášť působivé jsou časoprostorová okna do dávné minulosti nebo naopak hluboké budoucnosti. Najednou se vše ukazuje v novém kontextu: vidíme hustý les, jindy se zde rozlévá oceán a taky nahlížíme do budoucnosti, které vlastně ještě ani nemůžeme rozumět.
Záměrná fragmentace sice neumožňuje hlubší psychologii postav, zato zdůrazňuje silné poselství o propojenosti všeho, co se v dané lokalitě odehrálo, a o naší epizodické roli v tomto dlouhém příběhu „geologického času“. Je to tedy kontemplace nad tím, co znamená být „tady“ a jak se naše přítomnost vpisuje do vrstvené paměti prostoru. To vše potvrzuje, že i komiks má potenciál zpracovávat nadčasová existenciální témata. Richard McGuire to činí elegantně a inovativně.
Sám jsem si při prohlížení tohoto nezvyklého a výtvarně působivého grafického románu vzpomněl na momenty, kdy jsem například škrábal omítku v domě postaveném ještě před druhou světovou válkou. Postupně se objevovaly staré vrstvy různě barevných nátěrů a před očima vznikala pestrá koláž barev a válečkových vzorů. Představoval jsem si, jak daný pokoj vypadal, kdo v něm žil, jaké měl starosti, nad čím přemýšlel, kolik času trávil doma, kde stála postel, na níž spal… Vzpomněl jsem si také na situaci, kdy si člověk prohlíží staré fotografie a přemítá nad konečností lidského života i nad jeho určitou cykličností. Některé záběry se stále opakují – oslava narozenin, záběry s domácími mazlíčky, skupinová fota, koupání, úsměvy. Lidé na fotografiích už dávno nežijí, ale potomci jejich potomků vše opakují po nich. V rohu místnosti postaví vánoční stromeček, sednou si na gauč, prohlížejí si časopis, pohádají se, usmíří se, hrají si s dětmi, sledují, jak rostou, sami chřadnou…
Stránky knihy Tady mají schopnost takové představy a úvahy vyvolávat. Nemá smysl je podrobně analyzovat, lepší je nechat se jimi unášet, ponořit se do nich, nechat je na sebe působit. Jako když posloucháte hudbu nebo čtete báseň plnou poetických obrazů.
