Článek
V knize Touhy a sny: Ideologie českého postsocialistického popu, která vyšla před několika dny v nakladatelství Alarm, se Veselý vydává na cestu porevolučními dějinami. Nenahlíží na ně optikou politických programů, sociologických šetření či ekonomických statistik, ale prostřednictvím zdánlivě obyčejných tuzemských popových písní, které v různých obdobích zněly z rádií, televizních obrazovek a později také z digitálních platforem. Populární hudba se mu stává prostředkem, jak sledovat proměny společenských nálad, představ o úspěchu, individuálních ambicí i kolektivních frustrací.
Hned v úvodu Veselý, známý jako činorodý hudební a kulturní publicista, vysvětluje, že při interpretaci využívá mimo jiné koncepty lacanovské psychoanalýzy, která pracuje s pojmy jako touha, slast či iluze. Popovou píseň chápe jako kulturní produkt, v němž se zrcadlí také struktury a představy, jež si sami nemusíme plně uvědomovat. Nejde přitom nutně o vědomou politickou výpověď autora textu. Podstatnější je, jaké představy o štěstí, společenském uznání či životních aspiracích píseň zprostředkovává a jak souvisejí s dobou, v níž vznikla. Právě v těchto zdánlivě samozřejmých motivech se mohou odrážet hlubší proměny společnosti.
Příběh otevírá kapitola Probuzení, zasazená do období těsně před rokem 1989 a spojená s hitem Jiřího Korna a Viléma Čoka Karel nese asi čaj. Následující desetiletí Veselý vykládá prostřednictvím pojmů jako euforie, touha, imitace, utopie či iluze. Chronologicky pak postupuje až k současnosti, pro niž jsou příznačné mimo jiné kulturní války, kapitalistický realismus a odcizení. Sleduje tak, jak se s proměnou společenských poměrů měnily také představy o tom, co znamená dobře žít a čeho lze dosáhnout.
V žádném případě se nejedná o kroniku české populární hudby, natož o tradičně pojaté politické dějiny. Knihu lze číst především jako osobitou a podnětnou esej o představách, které si česká společnost vytvářela o sobě a své budoucnosti. Takový přístup má ovšem i svá úskalí. Lze namítnout, že vyznění jedné písně nelze automaticky ztotožnit s náladou celé společnosti. Popularita skladby může souviset s melodií, charismatem interpreta, marketingem, dobovou módou nebo globálními trendy. A ani píseň, která přesně vystihuje určitou společenskou představu, ještě nedokazuje, že ji sdílí většina posluchačů.
Veselého kniha si však nečiní nárok na definitivní a vyčerpávající převyprávění novodobých českých dějin prostřednictvím popových hitů. Nabízí jednu z možných perspektiv, která může být stejně inspirativní jako diskutabilní. Jiný výběr skladeb, pohled přes jiné hudební žánry nebo větší důraz na zkušenosti samotných posluchačů by nepochybně mohly vést k odlišnému příběhu. To ale není nutně slabina. Naopak se tím otevírá prostor k debatě o tom, které kulturní projevy považujeme za výmluvné svědectví své doby a nakolik jejich interpretaci ovlivňuje naše vlastní zkušenost.
Veselý tyto otázky předkládá čtivě, s nadhledem a místy i s určitým pobavením nad kulturními artefakty, které jsme si možná zvykli vnímat jako banální. Za pozornost stojí také jeho pohled na současnou rapovou scénu, zastoupenou jmény jako Ektor, Yzomandias nebo Viktor Sheen. Právě začlenění rapu do širšího vyprávění o českých porevolučních dějinách považuji v kontextu domácí kulturní publicistiky za zvlášť podnětný přístup. Rap oslovuje především mladší publikum, jehož hudební svět zůstává části starších generací poměrně vzdálený. Přitom se v něm zrcadlí představy o úspěchu, penězích, společenském postavení či vyloučení a úzkostech, které mohou leccos napovědět o proměnách současné společnosti. Některá z těchto témat se přitom mohou v širší veřejné debatě teprve postupně dostávat do popředí. I díky tomu se známé i méně známé popkulturní artefakty pod Veselého pohledem stávají podnětem k novému promýšlení nedávné minulosti i přítomnosti.
Touhy a sny tak navazují na autorovy předchozí knižní projekty, zejména na Všechny kočky jsou šedé, věnované „hudbě úzkosti“, a na rozsáhlou Hudbu srdce, v níž se zabýval „metafyzikou popu“. Také tentokrát Veselý ukazuje, že populární hudba může být víc než jen zvukovou kulisou své doby. Může nabídnout nečekaný klíč k porozumění jejím nadějím, iluzím i zklamáním.
Ukázky z knihy
Z kapitoly Realismus (2020 – 2026): „Dávno před Darewinem vystupoval Ektor ve svých skladbách jako motivační řečník, který může rozdávat rady druhým, protože sám uspěl. Na desce Detektor ll nabízí motivační track pro ženy, které chodí do tělocvičny a chtěly by vytvarovat postavu podle aktuálního ideálu krásy. „Zamysli se trochu, chce to vyplnit ty džíny, říkám jenom pravdu nic než pravdu, tak ji přijmi. Zvedni level, věnuj se tý ass aspoň chvíli. Posuň to z nudnýho průměru do první třídy,“ nařizuje Ektor ve skladbě, která se přímo jmenuje Dřep – pokyn posluchačkám opakuje v refrénu. Ženy jsou jinak v Ektorových textech zbytečnou komplikací. A to zejména pro někoho, kdo míří vzhůru a nechce se nechat ničím spoutat. (…) V dalším obřím youtubeovém hitu Prázdnej sex Ektor vysvětluje, že občasné tělesné potěšení je maximum, co od něj může partnerka čekat: „Hodně práce, málo času, sbírám cash jak retro J's, mozek jinde, vztah se mnou, není šance, nech to bejt.“ Samozřejmě se v písni dozvíme, že jsou takové, které tato jasná pravidla nechápou. Ektor jim ve skladbě z roku 2016, která už nasbírala 25 milionů přehrání, upřímně vzkazuje: „Sorry, o lásce hovno vím, znám jenom mrd, a pak domů“
Z kapitoly Odcizení (2020 – 2026): „Hrdina aspirativních snů kapitalismu Ektor i hédonistický hráč Yzomandias museli z trůnu českého rapu ustoupit v okamžiku, kdy se žánr definitivně stal mainstreamem a nejsilnější posluchačskou skupinou přestali být zanícení fanoušci schopní dekódovat žánrový slang nebo docenit dokonalost imitace západních vzorů. Sheen místo ód na vydělávání peněz a psychedelickou realitu našel téma, které český pop do té doby nedokázal (nebo spíš nechtěl) otevírat – úzkosti, deprese, nejistoty. Zjevují se jako symptomy krize systému, jehož aktéři zjišťují, že je možná celý chybně zkonstruovaný. „Řekni mi, na kolik procent jsi to fakt ty. Kolik z tebe jsou jen špatný a cizí sny,“ rapuje Sheen a shrnuje pochybnosti generace, jež přestává věřit na ideologii, kterou se do ní snažil systém otisknout. Tlumené nálady a pochybovačné texty vystřídaly sebevědomé přehánění předchozí rapové generace a naznačují emoční změnu – euforie opadla, zůstal jen smutek. Boj o společenskou akceptaci a aspirativní sny o průniku do vyšší třídy skrze bohatství se tři dekády po listopadu 1989 změnily v boj o to vůbec všechno přežít. Souběh krizí (ekologická, ekonomická i krize legitimity) vytvořil podhoubí pro nový typ výpovědi, která jde hlouběji, než se od popu očekává. Mezi interpretem a posluchačem už nestojí žádní vydavatelé a gatekeepeři, syrovost výpovědi je její hlavní devízou.“
Karel Veselý –Touhy a sny: Ideologie českého postsocialistického popu. Alarm, 2026.
