Generace Z a ekonomický nihilismus: Jak nedostupné bydlení mění naše hodnoty

Představy o vlastním bydlení byly po desetiletí jedním z hlavních motorů ekonomické aktivity. Mladí lidé tvrdě pracovali, šetřili a investovali konzervativně, aby dosáhli na hypotéku. Nová analýza, o které například nedávno informoval deník Financial Times, však ukazuje znepokojivý obrat. Rostoucí nedostupnost bydlení vede k fenoménu zvanému „giving up“ (vzdávání se), který zásadně mění spotřebitelské návyky, pracovní morálku i investiční strategie mladé generace.

Celý problém pramení z jednoduché psychologie: nikdo nechce běžet závod, který nelze vyhrát. V minulosti byla vysoká cena nemovitostí vnímána jako překážka, kterou lze překonat zvýšeným úsilím a spořením. Dnes ale dosáhly ceny takové úrovně, že se pro mnoho mladých lidí staly nedosažitelnými – a to nejen ve Velké Británii či v USA. Stále výrazněji je to bohužel patrné i v České republice.

Studie, na kterou Financial Times upozorňuje, modeluje chování lidí, kteří ztrácejí naději na vlastnictví nemovitosti. Výsledky ukazují, že jakmile pravděpodobnost koupě bytu klesne pod určitou hranici, lidé radikálně mění své ekonomické chování. Místo aby více šetřili, dělají pravý opak – rezignují. Tento posun v myšlení se projevuje v několika oblastech.

Je pozorováno, že pokud přestává mít smysl odkládat ušetřené peníze na bydlení, lidé začnou utrácet za okamžité požitky. Penězi, které by dříve putovaly na spořicí účet, nyní financují dražší dovolené, elektroniku, návštěvy restaurací nebo zážitky. Ekonomika tak paradoxně může krátkodobě růst díky vyšší spotřebě, ale za cenu ztráty dlouhodobé finanční stability domácností.

Vidina vlastního domova byla historicky silnou motivací k přesčasům a kariérnímu růstu. Pokud tento stimul mizí, klesá i ochota obětovat volný čas práci. Mladí lidé častěji volí rovnováhu mezi prací a životem (work-life balance) ne proto, že by byli jiní (třeba línější) než jejich rodiče, ale spíše proto, že dodatečný výdělek jim reálně nepřiblíží jejich hlavní ekonomický životní cíl.

Tradiční, bezpečné spoření nedokáže v prostředí dnešních cen nemovitostí generovat potřebný výnos. To vede k tomu, že ti, kteří se snu o bydlení ještě úplně nevzdali, se uchylují k extrémnímu riziku. Investují do kryptoměn, meme akcií (meme stocks) nebo vysoce volatilních aktiv v naději na „zázračný“ zisk, který by jim umožnil přeskočit propast mezi jejich příjmy a cenami bytů.

Výše uvedené souvisí s pojmem „economic nihilism“ (ekonomický nihilismus), který se stále častěji spojuje také s generací Z, která nyní začíná být více finančně aktivní. Tato „ztráta smyslu“ je tedy dalším důsledkem nedostupného bydlení, kdy mladí lidé ztrácejí víru v tradiční ekonomické strategie – spoření, kariérní růst či postupné budování majetku. Pokud se tyto cíle jeví jako marné, nastupuje rezignace a orientace na okamžité požitky nebo riskantní investice. Nihilismus tak není jen individuální postoj, ale významný kulturní trend, který podkopává samotnou logiku ekonomického systému a oslabuje důvěru ve společenskou smlouvu.

Článek Financial Times zdůrazňuje, že ačkoliv data často pocházejí z USA, situace ve Velké Británii je v mnoha ohledech ještě dramatičtější. Poměr cen nemovitostí k příjmům je v Londýně a dalších britských městech výrazně horší než v mnoha amerických metropolích. Tento trend je vysoce relevantní i pro Českou republiku, která se v žebříčcích dostupnosti bydlení pravidelně umisťuje na nejhorších příčkách v Evropě. Pořízení nové nemovitosti v hlavním městě Česka vyjde například v průměru na ekvivalent 15 hrubých ročních mezd, což odpovídá sto osmdesáti měsíčních platů. Podle Indexu prosperity a finančního zdraví má Česká republika páté nejhorší podmínky pro bydlení v Evropské unii. I u nás tak můžeme pozorovat generaci, která se smiřuje s nájemním bydlením a své disponibilní prostředky raději investuje do kvality aktuálního života než do vzdálené a nejisté budoucnosti ve vlastním.

Fenomén „vzdávání se“ překračuje rámec pouhého bydlení a ohrožuje samotnou podstatu tradující se „společenské smlouvy“. Tato nepsaná dohoda říká něco ve smyslu: „Pracuj tvrdě, šetři a budeš se mít lépe než tvoji rodiče.“ Pokud se však vlastnictví majetku stane pro pracující střední třídu nedosažitelným cílem, zaniká klíčový mechanismus pro budování mezigeneračního bohatství (tj. majetku, který rodina předává dětem) a dochází k výraznému rozdělení společnosti. Vzniká či se prohlubuje společnost s propastnými majetkovými rozdíly, kde finanční jistota nezávisí na vlastní píli a práci, ale primárně na dědictví – tedy na tom, zda měl jedinec šťastné postavení v „loterii narození“. Ekonomové varují, že tento posun může vést k dlouhodobě nižší míře úspor v ekonomice a vyšší zranitelnosti domácností, které nebudou mít v důchodu zajištěné bydlení bez nájmu. Rezignace na vlastnictví tak není jen osobní volbou, ale makroekonomickým problémem s dalekosáhlými důsledky, které mohou vést k hlubším celospolečenským otřesům.

Zdroje a další informace k tématu: