Vytěžený Malý princ: Ostravské převyprávění, které víc bere, než dává

Text mě nedokázal vtáhnout a už od prvních stránek jsem nabyl dojmu, že se snaží zaujmout především jazykovou drsností a nadsázkou bez hlubšího obsahu. Celek tak působí spíš jako prázdná exhibice, místy sklouzávající k banalitě. Ostravský dialekt zde neslouží k prohloubení významu, ale funguje hlavně jako laciná atrakce, která má čtenáře bavit sama o sobě. To je ovšem v ostrém kontrastu s originálním Malým princem, jehož kouzlo spočívá právě v jemnosti a ztišení či dokonce jisté poezii. Exupéryho text je prostý, ale nikoli jednoduchý – v náznacích, metaforách a dětské perspektivě se skrývá jeho síla. V ostravském převyprávění se ale tyto vrstvy zplošťují, jsou překřikovány až humpoláckým „humorem“.

Po přečtení úvodu „Jak to vzniklo“ od české političky a podnikatelky Martiny Dlabajové, která je iniciátorkou série „překladů“ Malého prince do českých a moravských nářečí, mi došlo, že hlavní ambicí Maleho prynca není nové čtení ani vlastní interpretace, ale spíše jen prosté využití slavného titulu. Samotný výsledek tak působí i v tomto kontextu až jako parazitování na notoricky známé předloze – uměleckém díle, které dlouhodobě přitahuje pozornost čtenářů několika generací. Je škoda, že se Martin Müller, spisovatel, marketér a reklamní textař narozený v Ostravě, nepokusil o plně autorský text v ostravštině, který by obstál bez opory v „marketingové síle“ věhlasné předlohy.

Nakladatelství Jota vydává podobné dialektové či stylizační variace dlouhodobě a Maly prync do této ediční řady přirozeně zapadá. Kniha může pobavit čtenáře se silným vztahem k ostravštině, ale těm, kteří hledají nadčasovost a filozofickou jemnost originálu, toho pravděpodobně mnoho nenabídne. Také doprovodné, kvalitativně nevyrovnané ilustrace Alžběty Štenclové, které vycházejí z Exupéryho předlohy, nepřinášejí nic nového – původní dílo nijak nerozvíjejí ani neposkytují čtenářům nějakou novou perspektivu.

„No a tak sem žil sam a neměl žadneho, s kerym bych si mohl podřystat. Ale pak se mi před šestima rokama v pušti na Sahaře dojebal motor. Cosik v něm křuplo. Bo sem neměl mechanika ani cestujici, začal sem se s tim šolichat sam. Byla to otazka života a scipnuti. Pitne vody sem měl tak akurat na tyden.
Prvy večer sem to zalomil v pisku, hafo kilaku od jakekoli obydlene končiny, prostě kajsik v řiti. Byl sem sam jak poslední kobzol ve sklepě. Tož si asi dovedete představit, jak sem se vyhukal, dyž mě na usvitě zebudil taky čudny hlas:
,,Zduř… zrob mi beranka, simtě…"
„Co to plantaš?"
„Beranka mi načmarej, ne?"
Vyskočil sem jak dyby mi u řitě zařmělo. Pazurama sem si protřel oči. Pozorně sem zamžural a uviděl synka, kery na mě važně čučel. Toto je jeho nejlepší portret, kery se mi pak povedlo zrobit.“

Antoine de Saint-Exupéry, Martin Müller – Maly prync. Jota, 2025

Při prohlížení knihy a pročítání některých pasáží mě napadlo, jak by si s převodem textu poradila umělá inteligence, pokud by byla „nakrmena“ specifickými výrazy z ostravštiny. Zkusil jsem proto malý experiment, který mi zabral jen pár minut – slovník jsem ale nakonec pro AI nesháněl. Poskytl jsem jí pouze úryvek originálního textu (viz níže) a postupně zadal několik jednoduchých pokynů, například, aby vložený text převedla do ostravského dialektu nebo aby zněl, jako by jej vyprávěl horník z Ostravy (text M. Müllera samozřejmě umělé inteligenci poskytnut nebyl).

Přikládám několik ukázek toho, co AI „vymyslela“. Možná mohou posloužit i jako podnět k zamyšlení nad tím, nakolik jsou podobné hrátky s původním originálem ve výsledku zajímavé a případně i něčím přínosné. Nehledě na to, že Müllerovou ostravštinou – a ostatně ani tou, kterou vygeneroval Copilot – dnes v Ostravě nikdo nemluví.

„Tak jsem žil sám a neměl jsem nikoho, s kým bych si mohl opravdu popovídat. Tu se mi jednou před šesti lety v poušti na Sahaře porouchal motor. Něco se v něm polámalo. A poněvadž jsem neměl s sebou mechanika ani cestující, chtěl jsem se do té nesnadné opravy pustit sám. Byla to pro mne otázka života nebo smrti.
Měl jsem pitnou vodu sotva na týden.
První večer jsem tedy usnul v písku, na tisíc mil od jakékoliv obydlené končiny. Byl jsem opuštěnější než trosečník na voru uprostřed oceánu. Dovedete si proto představit, jaké bylo mé překvapení, když mě na úsvitě probudil zvláštní hlásek:
„Prosím pěkně… nakresli mi beránka…“
„Cože?“
„Nakresli mi beránka…“
Vyskočil jsem, jako by do mne hrom uhodil. Dobře jsem si protřel oči. Pozorně jsem se podíval a spatřil jsem prazvláštního človíčka, který si mě vážně prohlížel.
Toto je jeho nejlepší portrét, jaký se mi ho podařilo později nakreslit.“

„Tak sem si tam vegetil úplně sám, žadni lidi, žadne kecy, prostě klid jak v hrobě. A raz, jak sem to tam šolichal už pár roků, tak se mi v té saharské šachtě pos*al motor. Něco v něm chruplo, jak kdyby do něj někdo jebl pajcrem. A bo sem tam neměl žadneho fachmana ani žadne cestující, nezbylo mi nic inšího, než se do toho pustit sám. A věř mi, synečku, to bylo jak rozhodovat, jestli chcípneš žízní, nebo hlady – prostě o život.“

„Tak sem si tam v té pusté p*či světa žil sám jak poslední horník na haldě po odstřelu. Klid, ticho, nikde ani synek, ani člověk, ani kokot. No a raz – blesk z jasného nebe – mi tam v té saharské dupárně zdechl motor. Luplo to v něm, jak kdyby tam někdo zatloukl šutr z šachty. Říkám si: „No tak to je fajne, držku ti rozmlátím, ty plechová ku*vo.“ A bo sem sebou neměl žadneho šichtmistra, žadneho fachmana, ani nikoho, kdo by mi aspoň podržel šroubovák, nezbylo nic jiného, než se do toho pustit sám. Prostě šichta jak cyp.“

„Tak sem si tam žil sám jak starý havíř na šachtě o šturcu, nikde nikoho, s kým by si člověk mohl normálně pokecat. No a raz – jak to tak bývá, když potřebuješ, aby mašina jela – se mi v té saharské pustině sekne motor. Zavrčel, zaprskal a bylo po srandě. Něco v něm křuplo, jak když se ti v dole zlomí výztuž. A bo sem sebou neměl mechanika ani parťáka z rubání, prostě nic, musel sem se do te opravy pustit sám. A šlo fakt o všecko – jak když se nahoře rozhoduje, jestli zavřou šachtu nebo ne. (…) Opuštěný sem byl jak šachtový vozík zapomenutý na vedlejší koleji. A teď si představ: rozednívá se, já tam chrápu jak kompresor a najednou slyším nějaký tichý hlásek: „Prosím pěkně… nakreslete mi beránka…“ Říkám si: co je zas toto za šichtu? „Cože?“ ze mě vypadlo. A ten synek znova, klidně jak směnový technik před důchodem: „Nakreslete mi beránka…“ Tak sem vyskočil jak po sireně, když se někde zvedne prach. Protřel sem oči, jak když ti spadne saze do kukly, a čučím kolem sebe. A přede mnou stojí takový malý drobek, synek jak z jiné směny, vážný jak měřič geologického průzkumu. Koukal na mě, jak bych byl nějaký vzácný nález ve štole. Tak sem mu pak načmáral jeho portrét. A tohle je ten nejlepší, co se mi podařil splichtit – bo nejsem žádný šrafař od výkresů, ale člověk z provozu“

„Tak si tam žiju, sám jak opuštěné pivo na stole po zavíračce. Všude písek, horko jak sviňa, člověk by tam nevytáhl ani psa, natož sebe. A raz – lup ho – motor v háji. Zavrzalo to v něm jak stará skříň po babce a konec šichty. Říkám si: „No to mě poser, to sem fakt potřeboval.“ Bo nikoho kolem, žádného kamoša, ani vola, co by aspoň držel vercajk.“

„Nikde ani Lojza, co by mi s tím pomohl. Ani gizdík, co by aspoň podržel šprušle. Vody jak do kolena, tak na týden, a hlava z toho hicu kvrdlá jak vařečka v polívce. Zalehnu do toho písku, bo kaj bych běhal, že. Ticho jak v Karolině v pondělí ráno. Už to skoro zalomím, když tu ráno slyším nějaký hlásek, tenký jak drát od fusekle: „Prosím pěkně… nakreslete mi beránka…“

Říkám si v duchu: „Kdo tady luftuje kolem? To je co za cypanečka?“ Otočím se, protřu očiska, a tam stojí malý synek. Takový ten typ, co mu dáš do ruky mapu a on se ztratí v obýváku. (…) Tak si říkám: „Co už, ni? Když chce, tak chce. Stejně tu není nic jiného než šmirgl a hicu jak cyp.“ Vyskočím, jak bych slyšel, že rozdávají zdarma tři párky a kofolu, protřu ksicht, chňapnu papír a začnu mu tam čmárat. No, beránek vypadal jak pes po špatném dni, ale synek se smál až mu oči lítaly jak bludičky.“