Článek
Ironie a introspekce
Psaní Lukáše Balabána je plné ironie, chvílemi až groteskních obrazů či hořkých sarkastických postřehů. Ne příliš obsáhlá kniha se skládá spíše z drobnějších fragmentů – malých příběhů, které dohromady tvoří celek. Ten funguje obstojně, i když některé pasáže působí méně přesvědčivě. Hlavními tématy jsou rodinné a partnerské vztahy, kritická reflexe rodičů či širší společnosti.
Rodinné vztahy bez idealizace
Kniha se pohybuje v částečně autobiografické rovině, kdy se autor více či méně explicitně vztahuje k vlastní rodině nebo třeba ostravskému kulturnímu prostředí. Není nostalgický ani shovívavý, naopak rozbíjí romantizované obrazy, falešné idealizace i určité mýty. Tohle své kritické naladění potvrzuje Balabán částečně i v jednom z letošních internetových rozhovorů, v němž říká, že v románu reflektoval i některé „stinné stránky“ vztahu se svým otcem a že se jedná o „terapeutický text“ – sumarizaci „snahy se nějak vyrovnat a poučit ze svého dosavadního života“.
Lukáš Balabán to činí otevřeně a upřímně, někdy možná až s jistou impertinencí. Nebojí se například se silnou ironií popisovat složitost vztahů se svým otcem, jemuž připsal kromě jiného sklony k alkoholismu, sebelítosti nebo sebemrskačství, či – v daleko menší míře – se svou matkou, kterou vykreslil jako až příliš soustředěnou na svůj profesní život. Ačkoli je vše trochu zaobaleno tím, že hrdinové románu nenesou občanská jména svých předobrazů, což čtenáři připomíná, že se pořád jedná jen o literární konstrukty, text je dráždivý a může zraňovat. Na druhou stranu, kdo aspoň trochu zná dílo Jana Balabána, ví že i on – zejména ve svých delších prozaických textech – čerpal ze své osobní historie a že mu psaní sloužilo k vlastnímu vyrovnávání se se svým životem. V tom se Lukáš od svého otce tolik neliší. Jen u toho častěji sundává onu pomyslnou masku vážnosti a serióznosti a volí jako výrazové prostředky třeba sarkasmus nebo cílenou provokaci. Přítomna je ale zároveň také mezi řádky dobře čitelná introspektivní vrstva připomínající, že mu osudy blízkých nebyly a v žádném případě nejsou lhostejné.
Kdo jsou ti pitomci?
Možná s tím vším také souvisí samotný název knihy. Kdo jsou oni pitomci? Jsou to literární postavy zmítané různými nedorozuměními? Hrdinové románu, kteří hledají smysl svého bytí v chaotickém světě? Bytosti se sklonem k iracionálnímu až sebedestruktivnímu jednání? Je to autor sám, který se odvážil debutovat s knihou, která si nebere servítky a vlastně se tím vysmívá očekávání svého okolí? Nebo jsme to nakonec my čtenáři, kteří si vytváříme zjednodušující představy tam, kde je skutečnost daleko složitější? Interpretací se nabízí celá řada.
Román pro pitomce je v některých svých částech nedotažený a může působit i roztříštěně. Ne všechny dějové linky lze označit za zajímavé, některé by asi mnozí s klidem vynechali. I přesto se však Lukáši Balabánovi podařilo vytvořit řadu silných momentů. Ty zaujmou především čtenáře, kteří mají rádi literární odvahu, introspektivní pohledy nebo vyhledávají formálně náročnější literární texty bez jasné zápletky či linearity.
Lukáš Balabán - Román pro pitomce. Větrné mlýny, 2025
