Toxická feminita a jiné zpovědi: ženské hlasy dneška

K uvedeným knihám jsem se dostal spíše náhodou, při jejich četbě jsem měl řadu výhrad. Přesto si myslím, že stojí za to se s nimi aspoň částečně seznámit – už jen proto, že doplňují pestrý obraz současné světové literatury.

Toxická feminita od Sophie Fritz se snaží pojmenovat paradoxní očekávání kladená na ženy. Podle autorky se jedná o feministický projekt, kterým se chtěla chopit mizogynního slovníku a nálepek, jimiř se ženy ve společnosti běžně označují – tedy jako „hodné holky“, „silné ženy“, „mamky“, „oběti“ nebo „mrchy“. Fritz se snaží zjistit, z jakých stereotypních základů tato označení vycházejí a jak škodí v mezilidských vztazích i ženám samotným. Kniha je chválena především za to, že ukazuje, jak i ženské vzorce chování mohou nevědomě udržovat patriarchální struktury. Text přináší řadu podnětných postřehů, jako celek se však utápí v prázdných zkratkách a zobecněních. Chybí hlubší analýza a samotný pojem toxická feminita či navržená typologie nálepek dohromady působí vágně. Kniha se tak může stát spíše jen podnětem k diskusi než skutečným vhledem do problematiky.

Virginie Despentes v Teorii King Konga je drsnější, více autentická a v mnoha ohledech nekompromisní. Její osobní zkušenost míří přímo na pokrytectví přetrvávající ve společnosti. Když píše o znásilnění, prostituci, ale také pornoprůmyslu či obecnějších společenských stereotypech a fungování kapitalismu, nedělá to s odstupem akademické analýzy, ale z pozice člověka, který s tím má zkušenost. Právě tato radikální otevřenost knihu oživuje, dává jí sílu i značnou míru provokativnosti. Ta ovšem ve výsledku někdy působí samoúčelně. Nejedná se o „teorii“ v pravém slova smyslu, ale spíše o osobní manifest, který nepřináší systematickou argumentaci. Spíše křičí, než vysvětluje. Jsme svědky ne vždy funkčních generalizací (o mužích i ženách) či osobních výpadů proti „tradičním feministkám“ i patriarchátu. Agresivní tón navíc může čtenářům ztěžovat porozumění už jen proto, že polarizuje i tam, kde to vůbec není třeba. Ale možná je to vše záměr, který má za cíl rozbít tradiční genderové konstrukce či zpochybnit, jak se společnost dívá na ženské tělo, sexualitu a moc.

Despentes je také autorkou v českých literárních kruzích dobře přijatého románu Čau debile, v němž se snaží zachytit atmosféru doby po hnutí MeToo. Výsledkem je osobitý epistolární příběh, který kombinuje sarkasmus, hněv i nečekanou něhu. Despentes staví do popředí tři veřejně známé postavy, jež se pohybují v prostředí mediálních skandálů a digitálních lynčů, a sleduje, jak se snaží vyrovnat se svými selháními i společenským tlakem. Román tak nabízí zajímavý vhled do toho, jak se po #MeToo proměnila dynamika mezi vinou, odpovědností a možností odpuštění. Despentes zde ukazuje, že i v době rychlých soudů a sociálních sítí může mít osobní dialog stále sílu, a zároveň provokuje k zamyšlení nad tím, kdo vlastně rozhoduje o tom, co je spravedlnost. Román ale úplně bezchybný není - postavy ve svém jednání působí často přehnaně, není snadné se vcítit do jejich psychiky, po čase nové a nové odstavce jejich písemné komunikace začínají nudit.

Kniha Constance Debré nazvaná Love Me Tender mě z uvedených titulů oslovila asi nejvíce. Je to syrová autofikce, která se nebojí radikálně zpochybnit společenské role matky, manželky, právničky. Debré píše chladně až odtažitě velmi úsporným a strohým stylem. Její próza je fragmentární, rytmická a přímá – bez jakýchkoliv ozdob. Text zachycuje nejen emoční trauma ztráty rodičovské role, ale i širší otázky identity. Debré odchází od svého předchozího privilegovaného života, přestává pracovat jako právnička, otevřeně žije jako lesba a rozhoduje se existovat bez majetku a bez kompromisů. Také tím ukazuje, že svoboda není romantická, ale tvrdá, někdy i krutá. Ukázka: „Zjišťuju, že můžu milovat kohokoliv, toužit po komkoliv, udělat se s kýmkoliv, nudit se s kýmkoliv, nenávidět kohokoliv, zjišťuju, že mezi milovat a nemilovat je velmi malý rozdíl, podle mě zas o tolik nejde, proč musí láska a touha věčně znamenat něco víc, říkám si, proč to tolik hrotit.“

Mateřství Sheily Heti bychom mohli nazvat introspektivním labyrintem, v němž se autorka snaží prozkoumat hlubiny jedné z nejzásadnějších životních voleb. Heti si klade otázku, zda se stát matkou, a odpovědi hledá všude tam, kde se mohou skrývat – v rozhovorech s přáteli, ve volném psaní, v dlouhých úvahách i v rituálním házení mincí, které má suplovat hlas osudu. Výsledkem je text, který osciluje mezi radikální upřímností, filozofií každodennosti a téměř obsesivním přemítáním. Kniha je záměrně repetitivní: Heti se k téže otázce vrací znovu a znovu, jako by každým dalším pokusem chtěla proměnit pochybnost v jistotu. Pro čtenáře to může být chvílemi únavné, protože hranice mezi introspekcí a blouděním je místy tenká. Jenže právě tato repetitivnost zároveň vystihuje samotnou povahu rozhodování o mateřství – nejde o jednorázové „ano“ či „ne“, ale o kolotoč úvah, obav a představ, v nichž se člověk může snadno ztratit.

Čtenáře může zaujmout i obecnější téma životního smutku, úzkostí, depresí. Autorka v závěru svého vyprávění našla nakonec novou chuť do života až pomocí pilulek. „Ten strach ve mně, ta úzkost se díky lékům rozptyluje. Nikdy jsem se necítila silnější ani jsem tak ostře nevnímala možnosti svého života.“ Zároveň si ale v tomto „novém pocitu“ tolik nelibuje, chtěla k němu dojít svépomocí. „Nemůžu předstírat, že jsem došla k nějakým odpovědím nebo nějaké velké moudrosti. (…) Chtěla jsem se zbavit bolesti nějakým vlastním kouzlem, ale soukromá lidská alchymie asi nikdy nefunguje tak dobře jako prášky. Filozofie, psychologie, Bůh, zapisování snů – fungují tak dobře jako pouštění žilou nebo pijavice nebo jakákoli jiná lékařská intervence, která nefunguje. Co je to za příběh, kdy to s člověkem jde z kopce dolů, dolů, dolů a dolů – ale místo aby se odrazil ode dna a nazřel pravdu a vystoupal nahoru, klesá, a pak začne brát léky, a pak to s ním jde nahoru? Nevím, co je to za příběh.“ Heti se dokonce ve svých úvahách trochu provokativně ptá: „…jestliže existuje lék, není podvod si ho nevzít? Není to romantismus nejhrubšího zrna, skoro jako kult?“

Pětice knih, o nichž byla řeč, ukazuje, jak široce může feministický diskurz zasahovat do soudobé literatury – od manifestů plných hněvu, přes intimní zpovědi až po formálně netradiční introspekce. Některé tituly provokují, jiné se ptají až překvapivě tiše. Všechny ale společně dokazují, že debata o ženské zkušenosti není ani uzavřená, ani jednoduchá. Ať už s jednotlivými texty souhlasíme, nebo k nim máme výhrady, stojí za to o nich vědět. Více či méně explicitně totiž odhalují napětí současného světa. Možná jsou dokonce i určitými zrcadly, v nichž zahlédneme i to, co vidět vlastně ani nechceme.