Článek
Publikace vychází z dlouhodobé rubriky časopisu Respekt a v knižní podobě shromažďuje portréty osobností, které výrazně ovlivňují současné veřejné debaty. Kniha zachycuje intelektuální klima doby a ukazuje, jak rozmanitými způsoby se dnešní myslitelé pokoušejí interpretovat svět poznamenaný mimo jiné klimatickou krizí, technologickými zlomy či geopolitickým napětím.
Představení intelektuálové se pohybují napříč obory. Vedle historiků, filozofů a sociologů se zde objevují ekonomové, psychologové, technologičtí komentátoři, spisovatelé či další „influenceři“ v širokém slova smyslu, jejichž vliv je zprostředkován médii a internetem. Společným jmenovatelem je především jejich schopnost vstupovat do veřejného prostoru a srozumitelně formulovat to, co se kolem nás děje.
Teolog a sociolog Tomáš Halík v anketě Lidových novin Kniha roku o této publikaci uvedl, že se jedná o „inspirativní přehled diagnóz naší doby“. Termín „diagnózy“ je zde trefný. Při pročítání informací o jednotlivých osobnostech je patrné, že se současní intelektuálové v mnohém nejen neshodnou, někdy se navzájem přímo vyvracejí. Například italsko-americká ekonomka Mariana Mazzucato je zde představena jako zastánkyně sebevědomého státu, který považuje za hybatele technologických inovací. O pár stránek dál si pak můžeme přečíst portrét kontroverzního amerického investora Petera Thiela, který naopak buduje silně individualistickou vizi „nespoutaných excentriků“. S jeho myšlenkami souzní také jiná vlivná osobnost amerického „trumpismu“, která je v knize zmíněna - bloger Curtis Yarvin. Toho obdivuje i současný americký viceprezident J. D. Vance. V jeho úvahách o uspořádání společnosti má dokonce své místo i myšlenka o vládě manažerských technokratických elit. V knižním portrétu je citován také jeho šokující výrok o tom, že „je nutné, aby se Američané zbavili fobie z diktátorů“.
Velkou výhodou knihy je čtivost a přístupnost. Jednotlivé portréty nezahlcují složitými pojmy, ale snaží se vystihnout jádro myšlení dané osobnosti, jeho klíčová témata a důvody, proč je v současnosti relevantní. Kniha tak dobře funguje jako orientační mapa: čtenář se rychle dozví, kdo je kdo, čím se zabývá a proč by ho mohl zajímat. V tomto smyslu plní roli průvodce velmi přesvědčivě a může sloužit jako vstupní bod k dalšímu, hlubšímu čtení.
Zároveň se ale projevují limity jednotlivých textů. Jedná se o sborník publicistických medailonků, nikoli o promyšlený celek. Hloubka jednotlivých kapitol kolísá a některé portréty zůstávají spíše na úrovni informativního shrnutí než skutečné analýzy. Výběr osobností může působit místy nahodile, čtenář se nevyhne otázce, zda všichni zařazení autoři skutečně patří mezi „světové intelektuály“, nebo zda se spíše jedná jen o osobnosti momentálně viditelné v mediálním prostoru. Osobně mi zde třeba chybí kapitola o novinářce a spisovatelce Naomi Klein, třeba jako protiváha americkým ideologům tzv. diagonální politiky. Pro lepší orientaci by se také hodil aspoň jmenný rejstřík.
Navzdory výhradám kniha nabízí vcelku reprezentativní obraz současného myšlenkového světa. Nevnucuje jednotný výklad reality ani hotové odpovědi, ale ukazuje pluralitu přístupů, sporů a perspektiv, které dnes soupeří o pozornost veřejnosti. Světoví intelektuálové nejsou definitivním průvodcem ani autoritativním přehledem, ale spíše pozvánkou k orientaci a přemýšlení. V době, kdy se svět jeví jako stále složitější a méně přehledný, má taková kniha své opodstatněné místo.
Z jednotlivých portrétů bych na závěr ještě rád upozornil alespoň šestosobností, kterým v češtině zatím nevyšla žádná publikace a v knize Světoví intelektuálové se o nich můžete dočíst.
Eva Illouz je uznávaná francouzská socioložka, která se proslavila neotřelým zkoumáním průsečíku mezi moderním kapitalismem a lidskými emocemi. Ve své práci se soustředí především na to, jak ekonomické mechanismy a konzum ovlivňují naše nejintimnější vztahy a způsob, jakým prožíváme lásku. S jejími názory se český čtenář mohl setkat také ve výborných společenskovědních komiksech Liv Strömquist nebo v třeba v knize Hudba srdce: Metafyzika popu od českého hudebního publicisty a spisovatele Karla Veselého. Illouz například analyzuje, jak seznamovací aplikace a kultura orientovaná na výkon mění romantickou lásku v proces výběru založený na tržní efektivitě, což podle ní vede k odcizení a neschopnosti vytvářet hluboké vazby.
Eldar Shafir je významný americký psycholog a behaviorální ekonom, který zásadním způsobem ovlivnil naše chápání toho, jak chudoba a nedostatek zdrojů mění lidské rozhodování. Shafir dokazuje, že stav nedostatku – ať už jde o peníze, čas nebo sociální kontakty – zaměstnává lidskou mysl natolik, že jí zbývá méně kapacity pro logické uvažování a dlouhodobé plánování. Jeho výzkumy vyvracejí mýtus, že lidé v nouzi dělají špatná rozhodnutí kvůli osobnímu selhání; místo toho ukazují, že samotný kontext nedostatku snižuje efektivní IQ a nutí jedince k chybám, které jejich situaci dále zhoršují. Tento přístup má dnes velký vliv na tvorbu veřejných politik a sociálních programů po celém světě.
Jennifer Doudna je americká biochemička a profesorka na Kalifornské univerzitě, která zásadním způsobem změnila moderní biologii. V roce 2020 obdržela společně s francouzskou kolegyní Emmanuelle Charpentier Nobelovu cenu za chemii za vývoj metody CRISPR, známé jako „molekulární nůžky“ pro přesnou úpravu genetického kódu. Doudna se však neomezuje pouze na laboratorní práci. Patří k předním hlasům v globální etické debatě o genetickém inženýrství. Krátce po svém objevu začala upozorňovat na nebezpečí zneužití metody CRISPR, zejména v souvislosti s úpravami lidských embryí, a vyzvala k mezinárodnímu moratoriu na určité typy výzkumu.
Sarah Jaffe je americká novinářka, která se dlouhodobě věnuje tématům práce, sociálních hnutí a třídního boje v 21. století. Ve svém výzkumu se soustředí především na to, jak se proměnil náš vztah k zaměstnání v éře pozdního kapitalismu. Jaffe nabourává hluboce zakořeněný mýtus, že práce by měla být zdrojem osobního naplnění a lásky. Ve své nejvlivnější knize analyzuje, jak rétorika „práce z lásky“ slouží zaměstnavatelům k tomu, aby od pracovníků vyžadovali více neplacené přesčasy, větší nasazení a emocionální investice, aniž by jim za to náležela odpovídající odměna nebo jistoty. Tento fenomén popisuje zejména v sektorech péče, vzdělávání nebo kreativního průmyslu, kde se vyhoření stává systémovým důsledkem, nikoliv individuálním selháním.
Geoffrey Hinton je britsko-kanadský kognitivní psycholog a počítačový vědec, který je v odborných kruzích i v médiích právem označován za „kmotra umělé inteligence“. V roce 2024 obdržel Nobelovu cenu za fyziku (společně s Johnem Hopfieldem) za své průkopnické objevy, které umožnily strojové učení pomocí umělých neuronových sítí. Právě jeho práce položila základy pro současnou éru generativní inteligence a technologie, jako jsou velké jazykové modely. Dlouhá léta působil ve společnosti Google, v roce 2023 však z něj odešel, aby mohl otevřeně hovořit o rizicích spojených s překotným vývojem umělé inteligence. Dnes patří k nejvýraznějším kritikům nekontrolovaného závodu v oblasti AI. Varuje před možností, že umělá inteligence brzy překoná tu lidskou, a to způsobem, který by mohl představovat existenční hrozbu pro lidstvo. Jeho postoj je o to významnější, že vychází z hluboké technické znalosti systémů, které sám pomáhal stvořit. Ve svých aktuálních vystoupeních zdůrazňuje potřebu regulace a etického dohledu dříve, než se systémy stanou autonomními a potenciálně neovladatelnými.
Hartmut Rosa je přední německý sociolog a politolog, který patří k nejvlivnějším představitelům současné kritické teorie. Proslavil se především svou analýzou moderní společnosti, kterou definuje skrze koncepty společenského zrychlování a odcizení. Podle Rosy je hlavním rysem moderního života neustálý tlak na zvyšování tempa, ať už jde o technologie, sociální změny nebo naše každodenní aktivity. Tvrdí, že ačkoliv nám technologie měly čas šetřit, ve skutečnosti vedou k opaku: cítíme se být v neustálém skluzu, což ústí v kolektivní pocit vyhoření a neschopnost se světem skutečně navázat kontakt. Jako protipól k tomuto odcizení Rosa rozpracoval teorii rezonance. Rezonance je pro něj způsobem bytí, kdy člověk není ke svému okolí, lidem či práci lhostejný, ale vstupuje s nimi do živého, oboustranného vztahu, který ho proměňuje. Právě nedostatek této rezonance v důsledku zrychleného životního tempa považuje za hlavní příčinu současné krize demokracie i psychického zdraví jednotlivců. „Jedinou opravdovou alternativou je zatím opustit kariéru a moderní život, vzdát se profesního úspěchu – a taková oběť je pro většinu lidí příliš velká,“ můžeme se také v knižním profilu dočíst. Rosa tedy prosazuje, abychom ve svých životech alespoň budovali jakési „oázy pomalosti“. S myšlenkami Hartmuta Rosy se můžete v české literatuře setkat například díky knize Jana Géryka Společnost úzkosti.
Redakce týdeníku Respekt - Světoví intelektuálové: Průvodce myšlením neklidné doby. Respekt, 2025
