Článek
Nová společenská hierarchie?
Známá polská spisovatelka a držitelka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuková před časem ve své knize esejů nazvané Vnímavý vypravěč přemýšlela o jakémsi „novém třídním systému“ kdy, u moci jsou psychopati, „kteří vnucují svou hierarchii hodnot citlivým neurotikům, ti si ve světě těch prvních připadají odcizení, a proto v podstatě nemají šanci se prosadit.“ Nabízí se otázka, zda lze na naši společnost nahlížet i touto optikou.
Absence strachu
Řada psychologů, psychiatrů či sociologů by možná s Tokarczukovou v mnohém souhlasili. Český psychiatr Radkin Honzák například tvrdí, že psychopaty, tedy ty, co trpí disociální poruchou osobnosti, najdeme v každé společnosti. „Je jich tak jedno procento a je vysoce pravděpodobné, že mezi ně patří i nějaký váš soused, nadřízený, volený politik a v horším případě i někdo z rodiny.“ Jednou z jeho charakteristik je absence strachu, která ho v ničem nebrzdí. Absence strachu vysvětluje jeho odlišné vnímání reality i chování. Podle Honzáka se jedinec s psychopatickými rysy vždy snaží dostat na vrchol, pokud mu to okolnosti dovolí. Záleží pak na jeho okolí, jak ho bude na základě vlastních pravidel korigovat. Problém ovšem je, že mezi psychopaty jsou zároveň ti nejlepší lháři.
Absence svědomí
Podobný názor má i forenzní psycholog Stanislav Hájek, který v případě psychopatů hovoří o absenci svědomí. Vzpomíná také známou knihu Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce v níž Paul Babiak a Robert Hare popsali množství diagnostických znaků. Podle těchto autorů existují dva druhy psychopatů – ti inteligentní, kteří mají vzdělání i spoustu titulů, ale zároveň vykazují ony diagnostické znaky. Ti zpravidla končí v politice či podnikatelské sféře a jsou tam velmi úspěšní. „A pak jsou ti méně inteligentní – ti končí v kriminále,“ uvádí Hájek.
Psychopat jako predátor
Podle psychologa Radka Ptáčka je psychopat „vnitrodruhovou šelmou“, kterou přitahuje moc. Lákají ho politická, sociální či náboženská uskupení založená na kolektivní důvěře – vnímá je jako snadné cíle. Rozlišují se tři typy. Prvním je lhář a podvodník, spíše sociopat, který je často dopaden. Druhým typem je tyran a násilník a třetím manipulátor, který má výborné znalosti psychologie. Jak uvádí Robert Hare, pro člověka s psychopatickou poruchou osobnosti je primárním cílem oklamat a zmanipulovat ostatní. Rádi hrají hry s lidmi a pátrají po slabších jedincích, zastrašují ostatní, parazitují na svém okolí. Jsou úspěšní a nenápadní, kopírují sociální kódy, nemají strach a jsou vychytralí.
Temná triáda a výkonnostní společnost
Psychopatie je jednou ze tří subklinických dimenzí osobnosti, které tvoří takzvanou temnou triádu (dark triad), kam patří také narcismus a machiavelismus. Tyto rysy se částečně překrývají a mohou se v mírné formě objevit i u běžné populace, aniž by nutně signalizovaly patologickou poruchu. Spíše se jedná o osobnostní tendence, které ovlivňují chování, především v konkurenčním a mocenském prostředí. Narcistická osobnost se vyznačuje pocity grandiozity, nadřazenosti, arogantním chováním a sebestředností. Pro machiavelistickou osobnost je typický cynismus, taktizování a manipulace s ostatními. Psychopatie je charakterizována impulzivitou, nedostatkem empatie a svědomí.
Aspekty narcismu ve společnosti se v minulosti zabýval třeba sociolog František Bartoš. Na základě reprezentativního průzkumu zjistil, že respondenti s narcistickými rysy častěji zastávají společensko-profesní pozice, které kladou vysoký důraz na vzhled, oblečení, vystupování a jazykový projev. V závěru studie píše: „Podrobnou analýzou zjišťujeme, že s narcismem souvisí daleko více zájem o práci na postech s vysokými nároky na sebeprezentaci, než to, zda dotyčný takovou pozici v současné době zastává. Respondenti s narcistickými rysy také častěji deklarují, že mají větší šanci na takové pozici uspět. (…) Lidé s vyšším narcistickým skórem jsou v práci častěji cílevědomí, soutěživí a draví. V perspektivě výkonnostní společnosti se tak narcismus jeví jako velice prokonformní charakteristika. (…) Obecně lze respondenty s narcistickými rysy považovat spíše za osoby komunikativnější, které vedou intenzivnější společenský život. Ústředním cílem jejich komunikace je prezentace idealizovaného obrazu sebe sama (ego-konfirmativní rovina komunikace). Dojde-li však k situaci, kdy může výhody vyplývající z interakce čerpat pouze jedna strana (negociační podoba komunikace), jdou si respondenti s narcistickými rysy tvrdě za svým a neberou ohledy na potřeby a zájmy ostatních. Pro svůj individuální zisk (výhru) jsou ochotni obětovat i mezilidské vztahy. Pro narcisty je současně příznačná nízká míra sebekontroly.“
Lichotky
S tématem souvisí také výzkum profesorky Jennifer Chatmanová z UC Berkeley, která se zabývá tím, jak organizační kultura, mocenské dynamiky a lidské chování ovlivňují úspěch v pracovním prostředí. Zjistila, že úspěch a moc ne vždy korelují s pracovním výkonem. Mnohem důležitější než kvalifikace je často schopnost vyzařovat elán a sebevědomí. Jako nástroj vlivu se navíc osvědčilo lichocení. Chatmanová se v experimentu pokusila najít bod, kdy lichocení přestane fungovat, což se jí nepodařilo. V praxi se totiž ukázalo, že lidé jsou ochotni přijímat lichotky, i když jsou zjevně neupřímné. Tyto faktory vytvářejí ideální podmínky pro inteligentní manipulátory, kteří touží po moci.
Narcismus jako fenomén doby
Schopnost působit sebevědomě, lichotit a budit dojem kompetence se tak stává klíčovým nástrojem vlivu – bez ohledu na skutečné schopnosti. Právě tyto projevy jsou úzce spjaty s narcistickými rysy, které se v současné společnosti stávají stále viditelnějšími. Tento trend podrobněji rozebírá epizoda podcastu Life Examined, která nabízí komplexní pohled na narcismus jako psychologický i společenský fenomén. Kromě Jennifer Chatmanové zde vystupuje také klinická psycholožka Ramani Durvasula. Ta zdůrazňuje, že narcisté jsou „velmi, velmi, velmi, velmi citliví na jakoukoli formu zpětné vazby nebo kritiky.“ Dokonce i pochvala, která je realistická a neidealizující, může vést k jejich výbuchu hněvu, protože narušuje jejich grandiózní sebehodnocení.
Podcast se zabývá i tzv. „epidemií narcismu“ a fenoménem „selfie generace“, které odrážejí kulturní posun směrem k sebestřednosti. Narcismus se neomezuje jen na sociální média – současné společenské normy podporují ideály sebevědomí, sebepropagace a neustálého potvrzování vlastní hodnoty. V tomto kontextu se objevuje otázka, zda se společnost skutečně stává více narcistickou, nebo zda se jen častěji zaměňuje zdravé sebevědomí za patologický narcismus. Termín narcismus je mnohdy nadužíván či špatně chápán a neměl by se tedy používat lehkomyslně.
Přesto Chatmanová upozorňuje, že narcistické rysy jsou výrazně častější u lídrů, zejména v Silicon Valley – údajně přibližně o 6 % více než v běžné populaci. Narcističtí lídři podle ní mnohdy prezentují velkolepé vize, které se mohou tvářit jako společensky prospěšné, ale ve skutečnosti slouží především jejich vlastnímu prospěchu, moci a touze být vnímáni jako brilantní, kreativní či inovativní. „Vytvářejí organizace s méně spolupracující kulturou, bez rozvoje budoucích lídrů a jsou méně etičtí,“ říká Chatmanová. Takové prostředí podle ní ohrožuje samotné přežití organizace.
Zajímavý je i historický kontext, který Chatmanová zmiňuje prostřednictvím francouzského myslitele první poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla. Ten údajně poznamenal, že lidé mají rádi jistotu a pohodlí, které vyplývá z toho, že jsou vedeni a také indoktrinováni – je jim řečeno, co si mají myslet a co mají dělat. Tím se otevírá zajímavá otázka, zda obdiv k narcistickým vůdcům není částečně zakořeněn v lidské touze po vedení a jasných odpovědích.
Polarizace
Další inspirací k přemýšlení o literární metafoře Olgy Tokarczukové může být nedávná studie publikovaná v European Journal of Political Research, která odhalila, že političtí lídři s „temnými“ osobnostními rysy, jako je narcismus, psychopatie a machiavelismus, významně přispívají k prohlubování polarizace ve společnosti. Tato polarizace se projevuje rostoucími emocemi a nepřátelstvím mezi voliči z různých politických táborů. Studie popisuje, že tyto osobnostní rysy mají největší dopad na ty voliče, kteří danému politikovi ideologicky důvěřují. Čím více se volič identifikuje s machiavelistickým politikem, tím je pravděpodobnější, že si vytvoří nepřátelské postoje vůči svým politickým oponentům. Zajímavé je, že výzkum neprokázal, že by osobnostní rysy opozičních politiků měly na míru polarizace jakýkoli vliv. To znamená, že zdrojem rostoucího nepřátelství nejsou „oni“, ale spíše ti „naši“ politici, kterým fandíme. Studie, na které se podílela také třeba Amsterdamská univerzita, zároveň varuje, že popularita dominantních lídrů s konfrontačním stylem může ohrozit demokratické normy a oslabit společenskou soudržnost.
Pozor na unáhlené soudy
Také z výše uvedeného přehledu je patrné, že se psychopatie stala do jisté míry módním tématem, což ale může být spíše ke škodě věci, jak uvádí například psycholog Dalibor Špok. Podle něj je diagnóza psychopat hluboká, zásadní, celoživotní porucha osobnosti, nikoli důsledek toho, že se někdo dostane do nevhodného prostředí, eticky ujede, je přepracovaný, zachová se zkratkovitě a podobně. „Psychopatie je okrajová porucha osobnosti, rozhodně ne natolik rozšířená, aby jí „trpěl“ každý druhý šéf nebo politik. To, o čem hovoří „popularizátoři“ psychopatie, kterou pak vidí skoro u každého, kdo má moc, slávu, bohatství, skutečná psychopatie není,“ tvrdí Špok.
Podobně zdrženlivé jsou i výsledky metaanalýzy nazvané Budeme sloužit temným pánům? Ta ukazuje, že obavy z psychopatických lídrů jsou mnohdy přehnané. Přesto analýza naznačuje, že psychopatické rysy mohou pomoci některým jedincům dostat se do vedení. Zároveň ale snižují kvalitu jejich „leadershipu“ – zejména pokud se jedná o schopnosti inspirovat či udávat „transformační směr“.
Empatie není slabost
Slova Olgy Tokarczukové o psychopatech u moci a citlivých jedincích na okraji se ukazuje jako znepokojivá. Výzkumy naznačují, že lidé s temnými osobnostními rysy skutečně inklinují k vedoucím pozicím, kde mohou využívat manipulaci, absenci strachu či bezskrupulózní jednání. Přesto je třeba zachovat kritický odstup – skutečná psychopatie je vzácná a nelze ji zaměňovat třeba s běžnou ambiciózností. Ve společnosti by se ale i tak mělo usilovat o rovnováhu mezi výkonem a empatií, aby citlivost nebyla vyloučena z veřejného prostoru na úkor „silového“ prosazování individuálních zájmů. Citlivost, lidskost a schopnost naslouchat druhým nejsou slabostí, ale silou, která může být protiváhou k dravosti a manipulaci. Pokud chceme budovat soudržnou společnost, musíme těmto hodnotám dát prostor – nejen v osobním životě, ale i v politice, byznysu či médiích.
Možná i to měla Tokarczuková v závěru své eseje Vnímavý vypravěč ze stejnojmenné knihy na mysli, když píše: „Chamtivost, neúcta k přírodě, egoismus, nedostatek představivosti, nekonečná soutěživost a nedostatek odpovědnosti zredukovaly svět na objekt, který lze řezat na kusy, ničit, který je možné spotřebovávat. Proto věřím, že musím vyprávět tak, jako by svět byl živá jednotka, již máme stále před očima, a my jeho součást – malá i mocná zároveň.“
_________
Starší příspěvek s příbuzným tématem:
