Článek
Na tyto otázky odpovídá novinář a historik Harald Jähner ve své knize Čas vlků: Německo a Němci 1945–1955. Ta vyšla v Německu již v roce 2019 a stala se oceňovaným bestsellerem. K českým čtenářům se dostala až loni a také zaujala. Jednou z nejsilnějších stránek knihy je totiž práce s dobovými svědectvími – deníky, reportážemi i literárními texty. Díky nim vystupují z historického rámce konkrétní lidské osudy: ženy odklízející trosky měst, mladí lidé hledající nové hodnoty i intelektuálové, kteří se snažili znovu definovat německou kulturu.
Autor knihy umí výborně přiblížit různé nečekané souvislosti, například když popisuje vizuálně silné momenty té doby – život ve zničených městech, putování vysídlenců i navrátilců z války nebo odklízení sutin. Píše například: „Některé ženy trosek na fotografy vyzývavě vyplazovaly jazyk nebo ohrnovaly nos nad kameramany. Že na sobě některé měly nápadně elegantní šaty, které se svými bílými límečky a lehkými květovanými látkami ke špinavé práci vůbec nehodily, bylo většinou dáno tím, že byly jejich poslední. Do protileteckého krytu nebo na evakuaci si lidé vždycky brali s sebou to nejlepší. Ženy si ty nejkrásnější šaty schovávaly na konec a teď nastal jejich čas. V jiných případech souvisel nepatřičný půvab šatů s tím, že záběry byly naaranžované. V některých scénách z filmových týdeníků po sobě ženy házejí kusy trosek tak elegantně a přesně, jako by byly na hodině tělocviku. Vypadá to skvěle, ale působí to nevěrohodně a neúčelně. Zcela lživé jsou záběry z rozbitého Hamburku, které si objednal ještě Goebbels. Zde se údajné ženy z trosek při házení cihel smějí do kamery tak bujaře, že jen naivní lidé mohli uvěřit, že je to skutečné. Ve skutečnosti to byly herečky.“
Jinde je v knize kupříkladu líčena bizarní situace, kdy berlínský dirigent Leo Borchard objevil 30. dubna uprostřed válkou zmítaného Berlína společně s novinářkou Ruth Andreas-Friedrich, lékařem Walterem Seitzem a hercem Fredem Dengerem bílého vola. „Skupina ještě před chvílí hledala úkryt před náletem a najednou se před nimi objevilo toto zvíře, nezraněné, s mírnýma očima, a skýtalo uprostřed hrůzné kouřící scenerie vpravdě surreálný pohled. Obklíčili ho a zlehka ho vedli za rohy. Skutečně se jim podařilo vola opatrně nalákat na dvorek domu, kde našli úkryt. Ale co teď dál? Jak čtyři vzdělaní obyvatelé města zaříznou dobytče? Dirigent, který mluvil rusky, se před domem odvážil oslovit sovětského vojáka. Ten jim pomohl a zvíře zastřelil dvěma ranami z pistole. Přátelé se neochotně pustili do mrtvého zvířete kuchyňskými noži. Se svou kořistí však nezůstali dlouho sami. „Najednou, jako by ho vyplivlo podsvětí, se kolem mrtvého vola shromáždil hlučný dav,“ zapsala si později Ruth Andreas-Friedrich do svého deníku. „Vylezli ze sta sklepních děr. Ženy, muži, děti. Přilákal je snad pach krve?“ A najednou se všichni přetahují o cáry masa. Pět pěstí potřísněných krví rve volovi z hrdla jazyk. „Tak tohle je ta hodina osvobození? Okamžik, na který jsme čekali dvanáct let?“
Jähner líčí Německo roku 1945 jako místo chaosu, hladu a masového přesunu obyvatel. Města byla zničena bombardováním, miliony lidí bloudily Evropou jako uprchlíci a navrátilci z fronty či zajateckých táborů. Vedle materiálního nedostatku však kniha zachycuje také ambivalentní atmosféru zvláštního uvolnění – po letech diktatury se otevřel prostor pro nové kulturní impulzy, svobodnější chování i proměnu společenských vztahů. Obzvláště fascinující je autorův pohled na paradoxy doby. Toto úzkostné a zoufalé období, které třeba hned po válce také skvěle popsal ve svých reportážích švédský novinář Stig Dagerman, bylo překvapivě zároveň i časem smíchu, tance, flirtování a milostných dobrodružství. „Po hrůzách nočního bombardování a nejistotě prvních dní okupace se radost ze života projevila neskutečnou silou,“ píše Harald Jähner a pokračuje: „Strádání každodenního života mezi troskami tuto energii neoslabovalo, spíše naopak. Pocit, že unikli katastrofě, a nepředvídatelná, zcela neuspořádaná budoucnost vedly ke zvýšené intenzitě prožívání. Mnozí žili jen pro daný okamžik; když byl krásný, chtěli ho vychutnat do poslední kapky. Propukaly záchvaty přetékající radosti ze života a často téměř šíleně působící touhy po požitcích. Hrozba smrti byla stále přítomná, a tak si chtěli lidé života užívat naplno. Vypukla skutečná taneční mánie, lidé se bavili, kde jen mohli, a všude bylo slyšet pronikavý, vřískavý smích, který však mnohým lezl na nervy.“
Velkou pozornost věnuje autor také tomu, jak se Němci vyrovnávali s vlastní minulostí. Denacifikace, otázka kolektivní viny nebo mlčení o nacistických zločinech tvoří důležitou osu knihy. Jähner přitom ukazuje, že většina společnosti se s minulostí vyrovnávala jen velmi pomalu a často spíše vytěsněním než otevřenou reflexí. Publicista se nebojí ani nepříjemných pravd. Holokaust hrál v povědomí většiny Němců v poválečném období překvapivě malou roli. Těžký každodenní život prostě nenechával lidem v myslích prostor, aby se jím zabývali. Denacifikace byla dokonce mnohdy vnímána jako ponižování, nikoli jako spravedlnost.
Kniha si klade za cíl vysvětlit, jakými cestami se Německo vydalo, aby se z totálně zničené země plné fanatických nacistů stal demokratický stát s rodícím se hospodářským zázrakem. Tato otázka dnes nezní o nic méně naléhavě. V době, kdy se demokratické hodnoty opět dostávají pod tlak a kdy mnohé evropské společnosti hledají novou cestu, může být Jähnerova analýza poválečného německého znovuzrození inspirativním zrcadlem.
Harald Jähner - Čas vlků: Německo a Němci 1945-1955. N media, 2025
